StrixCZ

Prvních pár dílů (viděl jsem jich dohromady něco mezi 5 a 10) se mi docela líbilo, ale bohužel to na můj vkus brzy (přibližně s objevem emo upíra) začalo být až příliš nadsazené a absurdní, což mě odradilo od dalšího sledování.

(*NÁSLEDUJÍCÍ KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY*) Welcome to NHK je zvláštní záležitost. Pro mě osobně z mnoha důvodů. Na jednu stranu se jedná o velmi zajímavou psychologickou studii zabývající se problémy, se kterými se ve většině filmů/seriálů nesetkáte (a když, tak většinou ne takhle do hloubky). Navíc mám s mnohými z nich osobní zkušenosti - taky jsem se zapletl s multi level marketingem, vím, jaké to je utíkat před realitou do světa počítačových her (byť už je tahle kapitola pro mě minulostí a naštěstí jsem narozdíl od hlavního hrdiny tohoto příběhu nikdy nezačal s massive multiplayer on-line hraním, kde si dovedu představit, že je návykovost ještě několikanásobně vyšší oproti "normálním" hrám) a i když na to nejsem nijak hrdý, zažil jsem i období, kdy jsem, podobně jako Sato, bydlel sám, trávil většinu času doma u počítače a ven jsem vycházel v podstatě jen za potravou. Rozdíl je "jen" v tom, že já to takhle vydržel (byť bohužel vícekrát) v kuse třeba 14 dní (což ale docela stačí jako "ochutnávka", co to s člověkem dělá), zatímco Sato takhle "fungoval" téměř 4 roky. Každopádně se dá říct, že Sato je v mnoha ohledem kýmsi, ke komu jsem ve svých nejtemnějších chvilkách měl blíže, než je mi příjemné přiznat. A právě v tom mám paradoxně s tímto seriálem trochu problém. Jelikož znám mnohé z pocitů, které Sato (ale mnohdy i Misaki - poměrně vzdálený mi byl z ústřední trojice pouze Yamazaki) v seriálu prožívá, nebo se do nich minimálně dokážu velmi dobře vcítit, měl jsem občas opravdu problém přenést se přes formu, jakou jsou emoce těmito postavami vyjadřovány. Zde musím bohužel z velké části souhlasit s komentářem uživatele Tanner. Anime jde taky až na výjimky mimo mě a měl jsem i podobné motivy, proč jsem se rozhodl dát šanci právě tomuto seriálu (kromě toho, že mi byl doporučen kamarádem, zde pod přezdívkou -Victor-). Bohužel i mě často doslova iritovala afektovanost a uječenost (ta slova mi vzal Tanner z úst) hlavních postav (jakožto odpůrce jakéhokoli dabingu jsem se na seriál díval v japonštině, což tento fakt nejspíše ještě podtrhlo, nicméně u jakéhokoli filmu/seriálu považuji intonaci hlavních hrdinů za důležitou součást vyznění celku). Vzhledem k výše řečenému nedokážu říct, jestli se jedná o specifikum anime obecně (nicméně z mých několika letmých setkání s tímto žánrem bych řekl, že minimálně do určité míry určitě), jestli se takhle mladí japonci opravdu vyjadřují nebo šlo jen o záměr tvůrců zdůraznit i tímto prostředkem nezpochybnitelnou psychickou labilitu ústředního trojlístku, každopádně jsem však měl chvílemi chuť dát jim všem za jejich výlevy pár facek =D Toto se mimochodem netýkalo jen zvukové stránky, ale přiznám se, že jsem měl (obzvlášť u prvních dílů, než jsem si trochu zvyknul) občas docela problém i se samotnou animací, kdy jsem sice musel obdivovat velmi detailní a atmosféricky výborně zpracované prostředí, ale změny výrazu hlavních postav, kdy byl často použit jediný náhlý střih z neutrálního na naprostou rozšklebenost/pokřivenost celého obličeje (většinou majícího vyjadřovat údiv/úlek) mi občas připadaly jako pěst na oko. To vše, v kombinaci s pro mě stále trochu obtížně pochopitelným japonským přístupem k vyjadřování citů obecně, mělo bohužel za následek, že jsem občas jednání postav příliš nechápal, respektive jsem mu nedokázal plně uvěřit. Stejně tak se musím přidat ke komentáři uživatele smeidler, kdy mi přišlo poněkud úsměvné, že v seriálu, který si například nedělá žádné velké servítky s nahotou, se ve vývoji vztahu Sato/Misaki divák nedočká v podstatě jediného přímého a oboustranného vyznání citů a obě postavy se za celých 24 dílů ani jednou nepolíbí (i když právě to pravděpodobně přesně vystihuje paradoxy současného Japonska, tedy země, kde jsou vášnivější projevy citů na veřejnosti považovány za hrubou nezdvořilost, nicméně zároveň zde v ulicích např. běžně najdete automaty na vše možné i nemožné, včetně použitého dámského prádla). Možná už jsem v tomhle směru zdeformovaný pro změnu hollywoodskou produkcí (respektive západním pojetím filmové romantiky), ale v NHK mi zejména v závěru prostě vadilo, že vztah hlavních hrdinů zůstal i přesto, že se Misaki téměř zabije Satovi před očima (mimochodem, tohle citově vyděračské klišé taky nesnáším), v podstatě stále nedořečený a jen jaksi naznačený. Což mi připomíná, že samotný vývoj vztahu Sata a Misaki mi chvílemi taky pěkně drásal nervy. Neuvěřitelně mě štvala Satova sobeckost a lhostejnost, stejně jako mě vytáčel naprostý nedostatek sebeúcty Misaki, která za ním stále běhala jako pes, přesto, že ji Sato často naprosto ignoroval nebo přímo odmítal. Vím, že tyhle vzorce chování byly v seriálu vysvětleny a v kontextu dávaly smysl, ale stejně mě to štvalo. A závěr, kdy spolu tedy (asi) začínají chodit s tím, že Misaki má konečně uprostřed svých depresí a pocitů naprosté zbytečnosti někoho, kdo ji potřebuje - možná jsem cynik, ale tohle mi případá spíš jako chorobná závislost než jako láska - a mám pocit, že takový vztah by v reálu moc dlouho nevydržel... Stejně tak neberu zjednodušení, dle kterého člověk, který byl 4 roky zmítán svými démony a žil jako "hikikomori", je ve chvíli, kdy ho odříznutí od příjmů donutí najít si práci, de facto spasen. Z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, že můžete mít "stálé zaměstnání" a přesto můžete žít většinu času ve své ulitě (navíc u člověka, který v ní strávil tolik času, je velmi pravděpodobné, že bude mít tendence se do ní vracet)... Ale to už nad tím možná moc přemýšlím :o) Abych tedy uzavřel kritické okénko - poslední (nikoli však nepodstatnou) věcí, která mi v NHK vadila, byl v každé epizodě přibližně uprostřed krátký animovaný prostřih s logem seriálu, personifikovanými spotřebiči a bezpohlavní modrou postavičkou ze Satových představ. Chápu, že se asi jednalo o předěl, kdy v tomto místě byl v rámci televizního vysílání nasazen blok reklam a tato kratičká znělka tedy měla diváka vrátit zpátky do seriálu. Nicméně při sledování na počítači to opravdu rušilo a často přetrhávalo atmosféru v nejnevhodnější možný okamžik... Navzdory všem těmto výtkám však v žádném případě nelituji, že jsem NHK shlédnul. Faktem je, že mě dokázal slušně pohltit a opravdu mě na konci každého dílu zajímalo, jak bude příběh Sata, Misaki a Yamazakiho pokračovat. I přes výše zmíněné nedostatky má pro mě NHK stále spoustu silných momentů a je to velmi zajímavě zpracované varování, kam až můžou zpočátku nenápadné zlozvyky dospět... 80%

Docela fajn film s krásnými záběry a sympatickými hlavními hrdiny (myslím především ty čtyřnohé) :o) Jen bych asi trochu zkrátil stopáž - děj je poměrně prostý a dal by se nejspíš odvyprávět i za hodinu a půl (v některých místech mi už přišel zbytečně rozvleklý). Jinak tento film nijak zásadně nevybočuje z Disneyho produkce - ano, je to místy prvoplánově líbivé a idealizované (přestože se nedočkáte klasického happy endu), ale jako celek to drží pohromadě a funguje. Za mě tak 70% - a pokud jste milovníci psů, tak si klidně ještě hvězdičku přidejte.

Musím souhlasit s tím, co už tady bylo řečeno. Vizuální a zvuková stránka je perfektní, ale těm postavám jsem prostě nevěřil a nedokázal jsem se do nich vcítit. Navíc samotný příběh taky moc nenabídne. Napadá mě určitá paralela s Pátým elementem, jehož příběh je však (navzdory tomu, že je vyprávěn mnohem méně vážně) hlubší a působivější - což mluví asi za vše... Na jedno shlédnutí tento snímek přesto vyloženě neurazí. 60%

Napodruhé o dost silnější zážitek než při prvním shlédnutí (a už tehdy se mi tenhle film líbil). Ne, není to odpočinková záležitost a asi se na tento snímek budu muset někdy podívat ještě jednou, abych si ho zcela vychutnal. Do světa Kōkaku kidōtai se musíte zkrátka zcela ponořit, jinak to nefunguje... Ale můžu vám slíbit, že to stojí za to! Až při druhém shlédnutí jsem si plně uvědomil, kolik zajímavých myšlenek a nápadů se neobjevilo poprvé v Matrixu, ale právě tady (byť Matrix svým prvním a pro mě jediným dílem mnohé z nich dotáhl k dokonalosti). Navíc má tento snímek naprosto jedinečnou (výtečnou hudbou silně podpořenou) atmosféru. Ač nejsem typický fanoušek anime (nebráním se mu, ale ani ho nevyhledávám), tohle mi opravdu sedlo. 90%

Pěkný... Pixar prostě umí :o) 75%

V podstatě je to naprosto primitivní akční krvák - žánr, který už jde delší dobu naprosto mimo mě. Tak proč se mi sakra zrovna Desperado pořád tak líbí? Proč jsem ho dávno nevyhodil ze své sbírky filmů a ještě se k němu čas od času rád vrátím??? Tenhle film je pro mě totiž druhým případem (tím prvním je shodou okolností taktéž Rodriguezovo Sin City), kde jsem ochotný uznat vítězství formy nad obsahem, přehlédnout pro mě obvykle zásadní nedostatky jako stupidní děj nebo ve své podstatě sobecký a bezohledný hlavní "hrdina" a nechat se prostě jen bavit. Postava nesmrtelného mstitele, který se ani nesnaží krýt a kulky se mu samy vyhýbají, je tady dotažená do absurdní, až parodické roviny, která - nemůžu si pomoct - mě prostě opravdu baví :) Cítím v tom hodně silnou inspiraci komiksovou nadsázkou (i pokud jde o další postavy a situace), což je asi i důvod, proč mi v tomhle případě ani tolik nevadí několik brutálnějších scén - v tomhle podání to prostě nedokážu brát vážně. Často jsou to naopak okamžiky přímo spojené s velmi černým humorem, který mi všeobecně docela sedí. Navíc mé hodnocení nevyhnutelně zvedá přítomnost Salmy Hayek (na kterou je zkrátka radost se dívat :) ) a stylový soundtrack - takže tak...Prostě jedete po městě, potkáte někoho, koho neznáte, tak ho zastřelíte! To je to tak těžký? Hele, třeba támhle ten chlap - kdo to je? Toho neznám, v životě jsem ho neviděl. A má bouchačku - to musí být on. - Ale šéfe...- *BANG!* To je to tak těžký...?! A kdo jsou tihle lidi? Ty jsem taky nikdy neviděl... :D 75%

Pata s Matem jsem měl vždycky moc rád - navíc pro klasickou animaci mám slabost... :o) 90%

Bez chyby... :o) 101%

Naprosto parádní záležitost - pro mě osobně lepší než Wallace a Gromit (srovnávám především s Prokletím králíkodlaka - ostatní jsem zatím neviděl). Klasická animace má svoje nezpochybnitelné kouzlo - a tady je nám navíc servírována skutečnými mistry v oboru. Milá, vtipná a svižná "pohádková" série, která dokáže pobavit malé i ty větší... :o) 95%