amirgal

Jak film přecházel z jedné polohy do druhé, musel divák nutně nabývat pocitu, že sleduje prolínající se filmy dva, ve výtvarném umění tzv. roláž. Některé části by bylo jistě možno zkrátit, nebo vynechat (rozhodopádně dětskou hru ma Miss Universe), což by bezesporu přispělo konzistenci snímku. Nicméně i přes veškeré nešvary produkčních nedostatků (kamera cukající tam, kde měla být stabilní a podobně) měl film zvláštní pohlcující účinek. Ten happyend na konci patřil ke snímku "Maximo v rozpuku", a ten, který se nekonal, protože film nemůže mít dva konce (kladla jsem si otázku, proč by tenhle nemohl, ale to je jedno), patřil ke snímku "Oliveros". V epilogu za titulky ještě Maximo uklízí veškeré ženské šaty po matce do krabice ... to byl třetí konec filmu z kategorie "unreal ending", to si tvůrci mohli odpustit. Mám pocit, že to byl nadprůměrně podařený pokus (na filipínské poměry určitě), a zároveň prohospodařená šance. Některá nemotorná klišé tak kontrastovala s výtečnými momenty, např. SPOILER zamýšlený pohled na hvězdy, který je však satisfakován jen osamělým měsícem a následně končí pohledem do hlavně nabité pistole. KONEC SPOILERU. Herecké výkony byly nadprůměrné: ten chlapec uměl plakat několika různými způsoby, připadalo mi to až neuvěřitelné. Žánrový patchwork byl poplatný střídajícím se polohám vyprávění: odstín melodramatu, odstín dokumentu, sociálního dramatu, pak něčeho na způsob Tarantina ... myslím, že o tomhle filmu budu ještě nějakou dobu přemýšlet ... a to se mi líbí.

Tento poněkud školometský komentář jsem sepsala, jelikož se domnívám, že se synopse FebioFestu se snímkem částečně míjí: Výběrčí sázek "kubrador", (patrně od španělského "cobrar" [kobrar], vybírat) je ojedinělý svou autentickou atmosférou, do níž se prolíná magický realismus v podobě leitmotivu zjevující se postavy zemřelého syna hlavní hrdinky, který jakoby držel nad jejími kroky ochrannou ruku. Nejrůznější odkazy k této imaginární postavě v příběhu vedou ucelenějšímu pochopení hrdinky, která v sobě skrývá hlubokou bolest, nad níž každý den vítězí prací přinášející živobytí, kterou vyvažuje pomocí ostatním. Na pozadí systému místní loterie se tak zobrazuje jemné předivo vztahů obyvatel slumu, jejich hodnotové žebříčky, fragmenty jejich životních příběhů. Velmi civilní formou je zde prezentován náboženský synkretismus, když se neustále přítomné motlitby k bohu mísí s magií čísel štěstěny. Na snímku je pozoruhodné to, že, navzdory tomu, že se nutně musí dotknout problematiky obživy lidí ze slumů, a že je divák konfrontován s autentickými záběry prostředí, se ani na okamžik nestane sociálním filmem s tématikou chudoby. Obyvatelé slumu jsou představeni jako kdokoli jiný z diváků, což je velmi vzácná vlastnost, která vám dovolí se do protagonistů vcítit. Psychologická hodnota filmu tak tvoří pandán k prostému dokumentaristickému popisu systému sázení v juetengu.

Jeden z mála filmů, které bych si přála vidět znova. Mám neodbytný pocit, že mi tenkrát, kdysi dávno, něco podstatného uniklo ... z únavy, z nepozornosti, z nevyzrálosti, z nezkušenosti ... nevím.

Nejcivilnější a nejsmutnější díl, který jsem prozatím viděla ...

Teatrální stylizace Třískova a Macháčkova mi brzy začaly dost vadit ... jako fénomén Foltys ... indicie byly příliš návodné ... no škoda, některé scény byly výborné ... i když jim kabaretní hudba zrovna nesvědčila ...

Nebýt závěru, čtyři.

Pohádka o Modrovousovi ... některé motivy tam jen tak překážely, protože asi (postupně? s vývojem scénáře?) ztratily smysl ... politika byla trochu banální a prvoplánová ... s hodnocením asi trochu nadsazuji, hodnotím jaké by to mohlo být kdyby ... 3 1/2

6.*

Nebýt pozůstatků letní sentimentality dala bych tomuto internacionálnímu propagačnímu multivehikálnímu roadmov[i]ementu tři otazníky.

Některé filmy, a patří mezi ně celá Troškova trilogie, si pro mne zachovaly jakýsi přídech uvolňující se politické atmosféry, kteréžto uvolnění se dostávalo do souvislosti s mým sebeuvědomováním v dětském věku. Byly to filmy, v nichž se postupně, tak jak byly postupně natáčeny, objevovaly věci, které pro mne byly dosud jakési mlhavé tabu. Zároveň jsou krásným svědectvím o tom, jak se do našeho středoproudu otiskl stav tehdejší společnosti. To je ostatně důvod proč nedávám žádnému z těchto filmů, jejichž kvality mi nejsou blízké, nějaké radikálnější hodnocení. Slouží mi jako vzpomínka, otisk, reflexe absurdity, s níž jsme byli konfrontováni.