Páně

Film na jeden až dva nádechy.

Epochální Disneyovský šach-mat prozatímní letošní filmové produkci. Ryzí prezentace boje lásky a přátelství proti agresi a síle, podávaná velice vkusným dávkováním akce i emocí. Tento dobře známý příběh dostal opět šanci zasáhnout mnohá srdce malých i velkých a povedlo se to měrou neskonalou.

Autentické a přesahové, až do morku kostí.

Villeneuve už ve Zmizení dokázal, že dokáže hodně dobře pracovat s atmosférou a když k tomu přidá ještě trochu syrové reality, je na to zkrátka radost pohledět. No a ta jeho vychytralá práce s divákem, opět na jedničku s hvězdičkou. To jak diváka uvrhne do samé esence špíny pohraničí USA s Mexikem pohledem v podstatě vyjukané ženy, je jedním slovem nádhera. Přičteme-li navrch Johanssonův minimalistický, ale zároveň monumentální soundtrack, musí z toho všeho nutně vyjít uznalé zachrochtání milce atmosferické pomalosti a špíny.

Kult!

Hřejivým smírem prodchnuté dílo, jenž nám i skrze paralely k našim vlastním životům nenuceně ukazuje, že i když už třeba i motor našeho bytí jede možná jen na poslední výpary, bez lásky není na tomto světě ničeho. Postava Olive Kitteridge funguje bez jakýchkoliv debat jako archetyp všeho lidského, ale i křehkého a chybujícího co je v nás. Takže když otevřete oči a budete to chtít zřít, uzříte. A až se tak stane, tak již v průběhu, ale hlavně však po konci, uslyšíte v hlavě hlavě hlas jenž praví: "Žij. A miluj život co Ti byl dán". Amen.

Syrový kopanec do ksichtu, s náručí plnou šedi, špíny a smrti. To vždycky potěší. Zároveň se ale jedná o dílo svým způsobem poetické a milé. Milci post-apo žánru si vzdychnou nad skvostnou atmosférou, které si mohou užít plnými doušky v podstatě na celé ploše snímku. A já právě, jako jeden z mnoha milovníků podobně laděných snímků, musím za pět. Hudba od Nicka Cavea úžasná.

Syrová nálož podkreslená úžasnou hudbou. Tak nezměrná je touha po domově, tak směšně nízká je cena života.

Fincher zná svoje řemeslo i noty dobře a velice správně se jich drží jako čert svého kopyta. Gone Girl by v klidu mohlo posloužit coby učebnice práce s divákem a jeho myšlenkami. Ví kdy má pošťouchnout, ví kdy má udeřit, ale hlavně ví kdy má jen naznačit a nechat pracovat představivost divákovu. Díky tomu všemu jsem si užil těchto 145 minut s gustem přímo labužnickým. Opravdu poctivá práce na poli psychologického dramatu, s otevřenými náhledy do partnerských soužití či podivných zákoutí mozkových. Nezbývá než zatleskat.

Velký přesah do mých niterných zákoutí se Nolanovi povedl, převeliký. Tím jak mohutně vyhrává na rodinnou, ale i osudovou notu, si mě získal bezezbytku. Komorní úvod jako by předznačoval tu emocionální bouři, která musí nevyhnutelně nastat a ona nastane a vy to víte, celou dobu to víte. A přitom stačilo tak málo, nepřehánět to s pixely a nechat průchod oné svým způsobem poeticky ztvárněné kráse. To vše Nolan s týmem zvládl na jedničku a já si to mohl vychutnat v plné nahotě i (ne)dokonalosti. Ano, Interstellar má své momenty (a bylo hned jasné které), kteréžto budou vodou na lopatky mlýna posměváčkům a rýpalům. Jenže já jsem odcházel zamlký a natolik naplněný ohromujícím zážitkem, že se mi něco takového nestalo už mnoho let. V tomto směru se co se mé osoby týče dotknul Nolan téměř absolutního nebe. Navrch si přidejte úžasný, netradiční, a s důrazem na varhany stvořený soundtrack a je tu ultimátní zážitek nad zážitky. Neskutečně "filmový" film.