Páně

Kdyby existoval bůh násilí, krve a boje, s radostí by zatleskal. Děj: 0,05%. Násilí, boj a smrt: 99,95%. Místnost po místnosti, podlahu za podlahou, dveře za dveřmi si užijete tenhle brutální skvost. Žádné přemýšlení, žádné filozofování, žádné kompromisy. Pure combat!

O jednu třídu výš než remake jiného Verhoevenova díla Total Recall. Tentokrát o poznání mistrněji a citlivěji pojaté přepracování, nepostrádající patřičnou hořkost ani nádech vkusné sebereflexe. Snaha co nejvíce čerpat z odkazu původního díla byla více než patrná a to jsem já opravdu ocenil. Trochu jsem se toho toho bál, ale nakonec to fungovalo. Přesto si však myslím, že to v současné vlně podobných snímků, na rozdíl od nesmrtelného Verhoevenova arcidíla, přecijen nakonec poněkud zapadne.

Najmě první polovina se Eastwoodovi zrovna kdovíjak nepovedla. Násilné přecházení mezi scénami, ale i v časové ose doslova ničí pocit jakéhokoliv kontinua. Nevím co tím chtěl vlastně Eastwood říci, jestli dával až tolik pomyslného prostoru divákovi pro jeho vlastní představivost, nebo prostě jen nezvládal narativní část svého příběhu. V postupném průběhu ale začne příběh příjemně eskalovat a pochyby se pomalu rozpouštějí jako pára nad hrncem. Jedná se bezpochyby o kvalitní dílo, ale přesto jsem místy cítil poměrně velké rozpaky.

Příjemná vypínací zábava, která si pro mé smypatie nemusela chodit nikam daleko. Stačilo aby Arnie trochu opradu vtipně "odváděl pozornost" a zvládnul pár těžce užívacích dialogů se Sylvestrem. Na té samotce to vpadalo, že Arnie skoro hraje. Caviezel taktéž na jedničku.

Knihu jsem nečetl takže přikročme rovnou k pragmatickému hodnocení filmu jako samostatnému celku. Za poněkud diskutabilní lze považovat určité násilné přešlapování mezi žánry a náměty (mnohdy i nestydaté vykrádání) nebo i nečtenáři předlohy rozeznatelné zjednodušenosti celého děje, kterému příliš nepomáhají ani obří oslí můstky a trochu zkratkovité vyjádření hlavní pointy, jenž na mě tím pádem nedopadla zcela plnou silou. Ovšem Enderova hra prostě beztak funguje a sledování to bylo poměrně zábavné. Je snad zbytečné zmiňovat výborný vizuál, ale zdůraznit rozhodně musím maximální respekt před Stevem Jablonskym, jehož soundtrack je (opět) neskutečně majestátně kulervoucí a povyšuje celý film o jeden řád. Herecké výkony adolescentů byly naprosto v pořádku, takže celkově kousek pod vrcholem.

Dvojka už šlape na pedál o poznání výrazněji s výhodou toho, že si berete i něco z předchozího dílu a více se ponoříte do celého příběhu. Chyby prvního dílu se samozřejmě opět opakují, ale tím jak všechno začíná nabírat na síle se i snáze odpouštějí. Romantická linie je sice přepjatá až k nevydržení, ale přesto mě docela zajímá jak to všechno bude pokračovat dál a to znamená, že svůj účel tento snímek bezezbytku splnil. Podařený mezičlánek.

Lidé budou vždy tíhnout k silným tématickým předlohám které se skutečně staly a pokud se to ještě spojí s vášní pro automobilový sport jako v tomto případě, mohou dojít až na absolutní vrchol blaha. Pohříchu já jsem sám sebe nikdy nepovažoval za fanouška podobného druhu sportu a to mě mírně diskvalifikovalo z plného prožitku. Avšak nebrání mi to v plném uznání kvalit tohoto díla byť je jeho schématičnost a přímočarost někdy až trochu moc. Ovšem jiskra a souboj dvou rozličných nátur mezi hlavními protagonisty jsou podány naprosto excelentně a stejně tak jsou zvládnuty vrcholné momenty a scény tohoto filmu. Ryzí nadprůměr a dílo hodné vřelého doporučení. Pro fanoušky F1 povinnost.

Isabel Coixet si dělá filmy po svém, velmi konstatně bez velkých uhýbání a dlužno dodat že to je škoda, protože si mě zatím žádným svým dílem zcela k sobě nepřipoutala. Jakkoliv jsou to kvalitní řemeslné práce, vesměs nakonec ve stěžejních momentech jen sklouznu po povrchu a mívám jakýsi pocit nenaplnění. Takový je i případ Tajemství slov, které nabízí bezpochyby podmětná témata jako jsou základní morálka člověka či jizvy minulosti. Přesto jsem však měl neurčitý pocit povrchnosti. Hladina místo hloubky, kůže místo masa a kostí. Ačkoliv je sofistikovaná nekrása Sarah Polley chvílemi dosti zábavná, nemohu opět přispěchat s plným hodnocením a to ani ve snímku, který je vlastně tématicky laděn do mé srdeční noty.

Pro Riddickovskou notu mám jakýsi druh slabosti, byť by byla v mnohých ohledech lehce strhatelná. Ale zkrátka někdy to tak je a zjevné faily se přehlédnou snadněji než jinde. I přes poměrně překvapivě nataženou stopáž mi tenhle násilnický minimál opět ubíhal jedna radost. A odvarová scénka s bedýnkou na hlavu legendární, zasmál jsem se dosytosti.

Pro hodnocení tohoto díla jsou zde dva možné náhledy. V rámci české tvorby se nepochybně jedná o silně nadprůměrné dílo, které boduje hlavně atmosférou a vkusným audiovizuálem postrádajícím sterilitu a demenci jiných českých výtvorů. Kladně vnímám i pokusy diváka zaujmout a připoutat si ho k sobě chytlavými maličkostmi (lámání cigaret). V kontextu celoevropské, potažmo celosvětové filmařiny Ve Stínu však zmírá na křeč ve stěžejních scénách a v momentech lámání chleba, kdy je dílem neúplným, zkratkovitým a jakoby až příliš minimalistickým. Pominu-li poměrně jednoduchou příběhovou pointu prostou jakéhokoliv překvapení, tak i bez toho se dalo vytřískat z podobného námětu mnohem více emocí a kulervoucích témat k zamyšlení. Potenciálu na to bylo hafo. Škoda toho, ale spokojen jsem nakonec víc byl než nebyl.