gidzitka

Robert de Niro v době, kdy jeho filmy byly sázkou na jistotu. Scorsese ve své nejlepší formě. Fanoušky gangsterek překvapí, že hlavní "hrdina" není typický gangster. Je to Žid, kterýmu jdou dobře počty a sázky bere s profesionálností a vymazleností pravého gurmána. Je zcela racionální a s rozumností sobě vlastní proplouvá umně mezi všema útesy rozmanitých zlosynů. Když však narazí na Ginger v podání Sharon Stone, jde veškerá jeho racionálnost do kytek. No, vskutku si nevybíráme, do koho se zamilujeme a na Sama Rothsteina, který jinak třímal v ruce eso a sedm trumfů, vychází černý petr. Sledujeme postupnou dekadenci, která však vůbec nenudí a očekáváme nevyhnutelné... Všechny postavy září, nejvíc bych však vyzbihla Jamese Woodse, který je autentický až hrůza:). Pokud jste fanoušci krimi, tento film byste si rozhodně neměli nechat ujít, bohužel TOTO už se netočí.

Když hraješ o trůny, zvítězíš, nebo zemřeš... Sice je tato věta z Hry o trůny, ale sem se hodí dokonale. Na postmoderní éru filmů je tento snímek dost černobílý a jednoduchý. Vzpoura lorda Dudleye se zdá naivnější než pohled očí HBC. Nicméně i přes tyto mé výhrady a některé až do očí bijící nepřesnosti - Guilford rozhodně takový klaďas nebyl a vztah s Jane nebyl tak idylický, jak se nám snaží filmaři namluvit, spíš naopak Jane odmítla svého manžela jmenovat králem, protože dle ní na to neměl charakterové předpoklady (což byla pravda). Pokud se však člověk odpoutá od všech těchto faktů, nabídne se mu film staré filmové školy v tom nejlepším slova smyslu. Historické filmy Britové umějí a zde to opětovně dokazují. Od typově přesných představitelů jednotlivých historických osobností až po hudbu, lokace či kostýmy. A největší hold zasluhuje HBC, které divák musí fandit, i když ta naivita někdy bolí až k hranicím únosnosti a člověk má tendenci cedit skrz stisknuté zuby: "Holčičko, tvař se, že souhlasíš, nech svým "podporovatelům" -alespoň zatím- jejich pozemky; upevni svou pozici, do té doby se tvař jako poddajná nula a teprve pak uskutečni svoje ideje a zaútoč, ať ví, s kým mají tu čest." ...Jenže pravého stříbrného šilinku falešnosti nenaučíš. Ach jo.

Já "svému" Magorovi z videopůjčovny rozumím. Typická tarantinovka od objevení vozu s houpajícím se zubem na střeše. Odkazy na mnohé mé srdeční záležitosti, i když jich - pravda - možná trochu ubylo, zato nečekané a o to příjemnější představení Monty Pythonů mladší generaci, která asi ve stínu Briana či Svatého grálu nevyrůstala. (Btw do této scény ještě zakomponováno Requiem od Giuseppe Verdiho = filmařská i hudební lahůdka na entou). QT navíc neustrnul ve svém vývoji filmového vyprávění, ale přes nadsázku a veškeré odkazy se nezastaví ani před jistou tabuizací otrokářství, které když už bylo ve filmu zpracováno, tak spíš hrálo na nostalgickou notu "civilizace", která byla odváta větrem. Ano, má určitě ne ta nejnepatrnější část mého "starozákonního" "já" byla hluboce potěšena a uspokojena... Teď přikročím k mírné kritice - Brumhilda je prostě pouhá krásná dekorace, která ječí, omdlévá či brečí, což je trochu krok zpět, zvláště když uvážím filozofii Djanga, který se neváhá "ušpinit" a na D´Artagnana zvysoka kašle, "poučená" hrdinka ví, že vydávat na výše uvedené činnosti kilojouly je absolutní hovadina, protože jí přece nikdo nepomůže. Co však potěšilo velmi a smazává dluh náčelníka Tarantina 200 doláčů je šprechtění o lhostejnosti a taky její symbolické potrestání. Auf wiedersehen Quentine při pokračování výuky alternativních dějin u jednoho z "největších" Rusů Koby a jeho poskoka Beriji!

Od bratrů Coenových jsem viděla pouze "Muže, který nebyl" a ten mě až tak nezaujal. Nicméně o to silnější zážitek mě čekal nyní. Tento humor je přesně dle mého gusta a jojovské dialogy jsou velice nakažlivé. Bravurní režie a atmosférický soundtrack, chytře vystavený scénář, který i jatka povyšuje na umění. Prudce návykové a těhule Frances forever!

Robert Fuest si ukousnul většího sousta, než byl vůbec schopen pozřít. Film sám o sobě by TAK hroznej nebyl a kdyby Emily Bronte nebyla génius a nenapsala dílo, které v anglické literatuře znamená asi tolik co "Siman Tov U´Mazel Tov" či "Ani Ma´amin" v tradiční hebrejské hudbě, byl by to šedivej průměr. Jenže je to ten KULT, něco co zůstává hluboko pod kůží a člověk to má prostě v krvi, něco u čeho prostě očekáváte to mrazení vášně až za hrob... A místo toho dostanete sličného Timothy Daltona, který složitost své postavy řeší především házením Cathy do sena či trávy v závislosti na sezóně; Anna Calder-Marshall je roztomilý plyšáček - takže jde jakákoliv interpersonální "chemie" do kopru; a film je utnut v polovině Emilyna díla - říká vůbec něco těmto tvůrcům pojem "pointa"?

Miluju čínské filmy, protože dokáží velmi rychle takřka bez keců ukázat silné emoce a pohltí vás svou poetikou. Nejinak tomu bylo u "Vyvěste červené lampiony". I když pravdou je, že jeden z nejsilnějších momentů je hned na začátku, kdy Li Gong brečí bez jakékoliv mimiky a popisuje "úděl ženy". Nicméně i tak jsou mistrně spřádané sítě intrik velmi dobře vygradované a vztahy mezi jednotlivými postavami nemilosrdně kruté. Ne, tady nás žádné americké ani svěrákovské konejšení nečeká.

Ajta krajta asi se zablesklo na horší časy. "Zlatá" 20. léta, stylizace Baze - jo, toho, kterej je podepsanej pod Moulin Rouge či Romeo a Julie; příslib zajímavejch postav - a mě to nebere a nudí. Začátek přitom ještě vypadá slibně a ve stylu velkých hollywoodských příběhů má vypravěče, který jej uvádí docela fajnově. No, jenže to je značný průšvih, protože člověk má pocit, že až se oloupe to pozlátko všech těch večírků, převleků atp. a dojde na emoce, tak to bude ONO. A tak loupe, loupe a ono tam nic není až na frajírka, který si stále neujasnil, kdo je a kam se žene a protože se bojí, že nic není, tak utrácí, nasazuje unylý úsměv číslo 4 a vypráví velkohubé příběhy a nechá za sebou nosit honosné kytice dámě svého srdce a stále říká "starý brachu", kterýžto výraz možná zpočátku baví, později sere. Daisy je už mnohem živější, ale absolutně nevysvětluje konec a zvrat o 180 stupňů. Postava pana Buchanana je nejživotnější, i když přesně tento typ chlápků nemůžu vystát a naskakuje mi z nich kopřivka. Tobey měl zůstat u "Pravidla moštárny". Hollywood si zkrátka přidává další hřebíček do rakve, protože produkce HBO a jejich seriály hravě strčí toto dílo do kapsy jak po umělecké, tak po scénáristické a herecké stránce. Po takovémto pseudouměleckém zážitku doporučuji buď zážitky vlastní či pasivní ve formě "Občana Kanea" či "Doktora Živaga" (toho z roku 1965). A přestože je umění i to filmové účelem samo pro sebe, v tomto případě mi nedá, abych si neřekla, kolik dalších ugandských sirotků mohlo být nasyceno a vzděláváno. Ach jo...

Dle mého gusta nejhorší film Darrena Aranofského. Asi je to zejména tématem - wrestling mi prostě po chuti není, stejně jako box, ragby, americký fotbal atp... Ještě uznávám to nabití kondice díky něčemu takovému, ale samotný cíl už nikoliv. Ostatně už i můj trenér v taekwondu říkal, že když vás někdo napadne, je na místě udělat něco překvapivého a především zdrhat:). A možná tak trochu doslova si vzal tuto radu k srdci i Randy (Mickey Rourke), který dokonale vystihuje vyžilého wrestlera s pošramocenými vztahy i duší...

Britský humor, který zbožňuju; absurdní peripetie, které gradují a začíná to pohřbem. Jináč než nadprůměrně hodnotit nelze.

Tento komiks mě tedy fakt minul. Ač kupříkladu takové Sin City jsem považovala za velmi zajímavý film, Temného rytíře za novodobý mainstream, V jako Vendeta za romantickou a zábavnou slátaninu jako byli svého času Tři mušketýři, tento film prostě ne. Ne nebavil mě, neomračoval mě svou vizuálností, protože z ní vyčuhovala taková počítačovost, která spolehlivě zadupala jakékoliv umělecké futuristické črty. Trošku macho tendence, kterými Moore oplývá ve všech svých komiksech, tady vyloženě gradují, až se člověk přestává divit militaristickému ladění amerických feministek, neboť každá akce vyvolává reakci:) a jestliže si Američani libují právě v tomto, pak je to nasnadě... Navíc tento film má tolik z mého hlediska špatných a scestných myšlenek, že nechápu, jak může být označován za geniálního a nejlepšího zástupce svého žánru vůbec. ...Chápání toho, že obětování milionů ve jménu "vyššího dobra", je OK, prostě OK není, stejně tak manipulace ve stylu "protože vím všechno nejlíp", i kdyby tomu tak bylo, prostě neopravňuje. Z hlavních "hrdinů" se mi taky pěkně zvedal kufr. Nejvíc tedy z "Krasoně"- OK,pana Veidta a Mr Manhattana. Rorschach by měl podstoupit psychoterapii a dilinka - slečna Jupiterová nám zkrátka ještě nedospěla. Mno, jak už jsem někde psala, neztotožní-li se divák s nějakým "hrdinou", je to průser, no a tato koláž postav vyvolává dokonalé odosobněné sledování děje a možná má sloužit i jako analogie globálního světa, kde utiskovaní jsou jen pouhá statistická data, nicméně zážitek z filmu je pak nulový a toho tvůrci asi docílit nechtěli. Dilema typu máme právo dělat dobro špatnými prostředky či raději zlo těmi dobrými, bylo zfilmováno zručněji už mnohokrát. Nicméně budu-li lobbovat, pak jsem pro svobodu K něčemu, ne OD něčeho. Mr Manhattan je vlastně dobrej záporák. Nemiloval, proto na konci udělal to, co udělal, protože láska je přeci v absolutní svobodě a ne něčím, kým někoho jiného můžu vydírat, manipulovat a zavírat mu pusu, ať už mám pro to JAKÉKOLIV důvody.