tombac

Příjemné setkání se světem, ve kterém hlavní hrdina nesundává kulicha od babičky ani v posteli, neumí si zavázat tkaničky, hrdinka trpí nespavostí, zklamaný chlapík přebývá v pračce a jiný svéraz zanechá všeho, jen aby se mohl vydat do světa sehnat blonďatou a prsatou nevěstu... Každý tu má nějakou tu odchylku od normality, ale do světa v Laundry to krásně a bez dření zapadá. Outsiderům je v romantických filmech přáno a tady mezi ně patří rovnou ústřední dvojice, takže ještě přidat tklivé klavírní melodie a o další milou a křehkou japonskou romanťárnu je postaráno.

Kdyby si člověk připravoval jídlo jako v God of Cookery, asi by si naporcoval ruku a ještě se opařil... Při vaření ultimátních pokrmů, po jejichž převalení v ústech ochutnávači padají do mblob, je přece důležitý efekt a estetický dojem. Co se týče kuchařské ekvilibristiky a prořízlé huby, na "Boha vaření" Stephena Chowa nikdo nemá... A když má za zády drsnou slečnu Krůtu a společně ukuchtí elastické "čůrající hovězí knedlíčky", všichni kuchaři světa budou žebrat o recept... God of Cookery je typicky ujetá hongkongská komedie a navrch Chowova exhibice. Což znamená kanonádu gagů, zhusta podpořených triky, jež jsou někdy na hraně či za hranou stravitelnosti. Až se chce člověku nevěřícně kroutit hlavou... Fandové Shaolin Socceru a Kung-fu Hustle tohle zvláštní dílko zřejmě slupnou jako jednohubku. A fanoušci dobrého jídla? V mém případě není co řešit! :-)

Jít Dead Silence do kina, ihned upaluji na premiéru. U mě se mu povedlo získat prozatímní primát nejlepšího neasijského horroru roku. Několik opravdu skvělých momentů plíživého napětí a vzápětí děsu, pečlivě budovaná pochmurná atmosféra, sic od poloviny ochabující, ale bez problémů válcující veškerou horrorovou konkurenci, která letos zatnula drápy do plátna. Už z panenky Chucky šel před lety strach a dřevěné loutky za ní rozhodně nezaostávají. Zakoulejí očima a všichni ti zmutování horníci, duchové a obludy obléhající motel se můžou jít hanbou zahrabat. Výtečná hudební kompozice a výrazný vizuál ukazují prstem na režiséra Saw. A že je pointa ve stejném stylu a příběh klišovitý? No, a co!? Který horror není? Pravda, tohle asi není to pravé ořechové pro horrorovým fandovstvím nedotčené... Přidám se ke zdejší hrstce poznamenaných a mrskám Wanovým loutkám pěkné 4 hvězdy.

Neznám japonské legendy, ale tvůrci Dororo se určitě inspirovali na videoherním trhu. Tohle je totiž filmová předělávka dva roky staré řezačky pro PS2 Blood Will Tell jak vyšitá. Jen si odmysleme Haykkimurovu palebnou sílu a agilního zlodějíčka Dorora nahraďme ukecanou jmenovkyní v podání Kou Shibasaki. Náplň filmu zůstává stejná: spousta bojů, příšeráků a docela i zábavy. Jen to chce toleranci k nepříliš dobrým trikům a někdy i maskám (skákající ještěr je otřes). Avšak poutavý (notně bizarní, přiznejme) příběh a sympatičtí hrdinové vám to jistě vynahradí.

Zvědavá skupina studentů rychlošípovsky rozplétá středoškolskou záhadu. Ale oproti tomu, co je čeká, jsou Vontové nebozí... Půda chlapeckého internátu už byla zdárně využita v jiném thajském mysteriózním kousku, Dorm, komunikace s duchem pomocí deskové hry v jihokorejské Bunshinsabě. 303 Fear Faith Revenge do kvalit obou filmů něco chybí. Především je nenápaditou vyvražďovačkou, než duchařským horrorem a napětí je v něm poskrovnu. Tudíž body sbírá hlavně za zajímavé prostředí.

Petchtai Wongkamlao by měl od druhého Bodyguarda jen režírovat filmy, jelikož na jeho počin se už oproti trapné jedničce dá koukat, aniž by se člověku chtělo zalézt pod stůl před masáží slabou akcí a dementními fóry. Kýho šlaka, akční pasáže jsou najednou ucházející a trapných scén rapidně ubylo (o několik chuťovek stejně nepřijdeme)! Sám hrdina je snesitelnější než v předchozích mlátičkových filmech, což ještě neznamená, že se milý Petchtai zbavil nálepky hereckého vemena. Prát se také evidentně neumí, ale ve filmu mu ty neforemné kopy bohatě stačí, jelikož záporáci patří mezi neschopná nemehla. Na snímku je dost znát větší rozpočet a nebýt jména režiséra, asi by nebyla jeho o třídu lepší kvalita překvapením. Přiblblé, lehce zábavné béčko.

Kratší o jednu hodinu? Ale kdeže... Nejpůsobivější film letošních Varů skončil příliš náhle a měl jsem vtíravý pocit, že Lee Chang-dong by dokázal ještě leccos svým snímkem říct a já u toho seděl dál jako zařezaný. Výborné herecké duo (Song Kang-ho je kvalitativní stálice) v silném, k postavám nesmlouvavém příběhu o řetězení nepříjemných událostí, které potkávají jednu psychicky labilní ženu. Působivá hudba, několik scén, při kterých jsem takřka lapal po dechu (extatický sborový zpěv v kostele mám před očima i v uších dodnes), hutná a místy vypjatá atmosféra posouvají Miryang mezi filmy, nad jejichž poselstvím pak zneklidněný člověk drahnou dobu soustavně dumá. Pro někoho zdlouhavá a nevyrovnaná, pro mě strhující a ucelená sonda do života jednoho osudem nehezky zkoušeného jedince. 9/10

Japonská melodramata jistě skýtají lepší kousky, ale to nic nemění na faktu, že Niji no megami pro mě bylo nejpříjemnějším překvapením letošních Varů, doslova spásnou oázou v žáru vážných snímků. Žádný film mi tam nedokázal tak rapidně zvednout náladu, jako toto klasicky vystavěné asijské melodrama. V objemu prolitých slz karlovarská jednička. Niji no megami má své mouchy, které však ztrácejí na relevanci, když se necháte unést smutným, ale přitom moc milým a křehkým ohlédnutím za jedním silným kamarádským vztahem. A když dojde na scény se slepou Kanou... Tahal jsem kapesník :-) Na povedený herecký debut mé nejoblíbenější japonské zpěvačky Ami Suzuki jsem koment při pohledu na ty dosavadní negující prostě napsat musel.

Nejpřeceňovanější režisér současnosti hodil v plen rádobycool konverzačku, která více než zábavnou popkulturní krmi připomíná s pompou vypustivší pšouk. Silný nános keců o muckání, šukání a podobných kratochvílích občas odkryje nečekaně koncentrovanou nudu, ve skvadře mňamózních bab dostává snad nejvíc prostoru nevýrazná a otravná sexbomba Jungle Julie, a v druhé části filmu ji zdatně dubluje rozpačitá kaskadérka Zoe, která alespoň zvládá své "hraní" vyvážit blbnutím na kapotě Dodge Challengeru. Výborná automobilová honička a stylový hudební podmaz brblání nad přílišnou kupou vaty nezaplaší. A já si dám facku, že jsem se před pár měsíci nechal strhnout nekritickým nadšením většiny a juchal nad Tarantinem u monitoru. V kině mi u něho překvapivě do smíchu moc nebylo.

Christina Ricci s prasečím rypáčkem je tak neodolatelná a dojemná, že pro ty zděšené nápadníky nemám pochopení... Penelope jakožto netradiční romanci s tradiční žánrovou dějovou kostrou na romantický pětihvězdičkový vrchol a do ztvárněním příbuzných děl páně Burtonova (Střihoruký Edward, Velká ryba...) krůček chybí, ale přesto je nevtíravě milým a příjemným - docela i slzy pudícím - osvěžením, které si rád opětovně dopřeji. Snímků, jež si dovedou diváka podmanit a spokojeného ho kolébat na vlnách libých pocitů, roste na filmové louce jako šafránu.