Lukoye

Co všechno se dá vytěžit z tak absurdní siruace jako je auto v koruně stromu, jediného stromu uprostřed obrovské skalní stěny mořského útesu asi někde uprostřed. Takže v obrovské výšce. Nic převratného, ale film má jednolitou atmosféru, téměř divadelně statickou. Pro co si u filmů rádi odpočinou je tohle asi požehnáním.

Nezapomenutelná komedie. Klasika, nad kterou jednou určitě budou brečet smíchy i naše děcka. Narozdíl od jiných Funésových filmů, má tento skvělou myšlenku a propracovaný scénář. Funguje jako film.

Když jsem byl malej tak jsem po tomhle filmu nemohl zaspat. Neustále jsem čekal návštěvu s likvidním laserem. Ale sranda je to zaručená. Asi není tajemnstvím, že celý film stojí na komice jeho protagonistů. Myslím, Michel Galbru je poměrně nedoceněný komik a herec v českých luzích a hájích. Závěrečné defilé na rivioře dává tušit jasný francouzský dotek. Místo těch plážových kavárniček tam mohl být vítězný oblouk. Každopádně to jak se četníci nakvartárujou do lětajícího talíře je prča jako řemen. Určitě jeden z lepších filmů o četnících.

Odešel jsem z kina a minimálně pět minut tupě čuměl. Nemohl jsem si to srovnat v hlavě, to se mi teda nestává. Gus van Sant dal vetšinu ze stopáže filmu na vymalování naprosto reálné atmosféry americké střední školy, Colombine, kde se udál masakr, který způsobily dva studenti. Skoro polodokumentární snímek, minimálně stylizovaný, dává celou svojí energii do vykreslení té nejpůvodnější reality, jenž je možná. Proto následný masakr vypadá tak hrůzostrašně, pač není akční střílečkou, ale událostí ve skutečném životě, která zasáhne do osudů spousty lidí. Dlouhé záběry kamery, kdy se sama kamera stává jedním z nezávislých pozorovatelů, jedoucí za hercem a sledující ho v nekonečných pochodech po rozlehlé škole, jsou skutečně působivé. Hrůzná událost zpracovaná ve své surové hrůze, i když samotný masakr zabírá tak posledních sedm minut. Amerika je skutečně zemí možností, vždyť vlastnění zbraně patří mezi ústavní práva. Jsou to magoři, a van Sant to ukázal v ostém světle.

Brilantně minimalisticky natočený snímek. Finská nadace pro výzkum kuchyňské kultury se rozhodně zmapovat pohyb a práci starých mládenců ve Švédsku a optimalizovat jejich pracovní podmínky. Jeden z dotazovatelů Folke Nielsen dostane za cíl svého pozorování starého, samotářského nemluvu. Nemůže s ním najít společnou řeč. Když se mu to povede, naváží spolu úzké přátelství v neobvyklých mezích. I když se nejedná přímo o komedie, chladný, minimalistický severský humor dokáže pořádně podráždit bránici. Něčekejte žádnou zábavu v obvyklém stylu. Žádné ftipné hlášky, ani vyumělkované skeče. Tenhle film jde mnohem dál. Umě balancuje na hraně mezi soucitem a humorem aniž by se stal patetickým. Jen víc takováchto filmů.

Čečenský konflikt se rozroste za hranice státu. V blížké Inngušské republice je nedaleko čečenských hranic blázinec. Obývá ho sposta postižených lidí. Když se personál blázince dozví, že se čečenské hordy valí směrem k nim, tak nelení a uteče, příčemž pacienty nechá napospas vojákům. Ti přijedou a obsadí budovu. Svádí boj s ruskou armádou, aby je vyhnala a vystřídala na jejich místech. Blázni se v tomto válečném zmatku snaží sami organizovat, což jim jde se střídavými úspěchy. Hlavní roli hraje poblázněná harmonikářka a romantička, zamilovaná do Bryana Adamse. Ten se také ve filmu několikrát objevuje. Pří tom všem vojenském hemžení se ukazuje, že pacienti ústavu nejsou tou dobou rozhodně ty nejvetší blázni v okolí. Představitelka hlaví role Julia Visocká je k pomilování. Film rozhodně vykouzlí soucitný úsměv na rtech i největších škarohlídů, i když v některých částech může poměrně pochopitelně vyvolat v divákovi hodně zlé krve.

Kdo zná starší animovanou pohádku o Lakomé barce, která je také součástí filmu, si může přestavit v jakém rytmu a tónu se odvíjí ostatní čtyři pohádky. Nejnápaditější mi příšla ta, kde se notorický zpiťar upíše čertovi, aby ho odnaučil chlastat. Pěkný, rozhodně pěkný, ale nic mi to neřeklo. Kdybych to neviděl, nic by se nestalo.

No k té délce bych měl malou výtku. Hlavní postava známého novináře v podání M. Mastroanniho se pohybuje mezi italskou smetánkou, která nemá nic jiného na práci než se producírovat a bohémsky si užívat život. Novinář z počátku užívá plody luxusního života plnými doušky. Nenechá jedinou ženu na pokoji. To velice trápí jeho snoubenku. Ta nesnese jeho nestálé zálety a pokusí se o sebevraždu. Marcello se jí snaží udobřit, ale stále hraje vysokou hru na více frontách. Nakonec však prohlídne povrchnost a pomíjivost rychlého žití a vzbouří se proti nenažranému hedónismu svých přátel. Film má úžasnou atmosféru i kameru. Široké záběry, ve kterých je vidět celá scéna, krásné herečky, špičkové herecké výkony patří k devízám tohoto filmu. Jednu roli si tady vystřihl i Lex Barker, jina Old Shaterhand.

Všechno bylo řečeno, každopádně už člověk, který udělal umělecké ztvárnění filmu Giger, je bezesporu ďábelsky geniální, a tohle je zaručeně nejlepší cokoliv.

Mám k tomu malé výhrady, především ten parakult co se okolo tohohle filmu vytvořil, ale jinak je to v pravdě bezchybné, vybroušené, dokonalé.