andrewz

Uvidíme co druhá série, ale ta se prý chystá až v reakci na divácký úspěch, a tak je namístě hodnotit první sérii jako hotový produkt. Takže… Na jednu stranu dobře zvolený námět a názorná ukázka bolestných dopadů záměny novorozenců v porodnici. Na druhou stranu lavírování na hranici kýče a převážně slabí herci, přičemž mnohé můžete znát z nejhorších seriálů komerčních televizí. Achillovu patu ovšem vidím v konceptu. Od veřejnoprávní televize v daném žánru očekávám důraz na kultivaci diváka, což se seriálu nedaří. Hlavní dospělé postavy se přestanou chovat jako vyložení blbouni až v poslední půlhodině – celé ty hodiny předtím není na jejich jednání skoro nic, co by dovedlo vzbudit výraznější sympatie, natož bylo inspirativní (spíš naopak). Nejsem si proto vůbec jist, zdali ve sledování budu pokračovat. 50 %

Dvojice pubertálních honibrků, kdy ten zjevu skinheada trpí uši trhající logopedickou vadou a ten obézní nejspíš dospěje v nesnesitelně umanutého homosexuála, na útěku z domova svezou ve štípnuté audině hafana, stopařku a dědka, aby jim následně zatnuli tipec fízlové. A to je vše, přátelé. Členům České filmové a televizní akademie to bylo dost, aby zúčastněné zasypali cenami, ale u mě to tak tak stačilo na dokoukání, a to jsem navíc film předčasně netípl v (názvem vnuknuté) naivní víře, že všechno, co dělá kvalitní film kvalitním filmem, bude. Na závěr ale nepřišlo ani nějaké zajímavé sdělení. Chcete-li v tomto bezobsažném, nezáživném a vlastně zbytečném road movie vidět něco víc, zajistěte si minimálně důlní rypadlo. 40 %

Jestli mi něco opravdu utkvělo v mysli, byl to výborný herecký výkon neokoukané polské herečky Michaliny Olszańské. Člověk by řekl, že obsadit do role Hepnarové cizinku nebude šťastné, ale postsynchrony se po většinu stopáže podařilo udržet na úrovni, o které si mohou Vorel s Renčem nechat jen zdát. Krom dalšího pozitivního dojmu, a sice že sledujete něco odlišného od běžné české produkce, toho ale film už bohužel mnoho nenabízí. Použité výrazové prostředky, které inklinují ke strohosti, statičnosti a chladnosti, možná vystihují psyché hlavní protagonistky a navozují kýženou letargickou atmosféru. Stejnou měrou ale i brání divákově hlubší imerzi. O nějaké empatii už pak vůbec nemůže být řeč. Hledě na pustou filmografii režisérů se přitom nedá ubránit podezření, že místo o záměr jde o způsob, jak zamaskovat neschopnost pracovat s různorodými vypravěčskými technikami. Fakt, že se díváte více na sled nesouvisejících útržků ze života narušené osobnosti než na strukturovaný a dynamický audiovizuální útvar, pak má za následek mj. to, že obrazy smrti působí stejně dramaticky jako ty zachycující nákup salámu ve večerce. Takhle si působivé kinematografické dílo úplně nepředstavuji. 60 %

Zdaleka to nebyla taková katastrofa jako Na vlastní nebezpečí, ale i tak si u mne Filip Renč upevnil status vrcholného neumětela s kýčovitým až perverzním vkusem, kterého pouští za kameru ne zásluhou jeho filmařských schopností, ale spíše díky protekci a konexím. Tady to prozrazuje zejména slizký digitální look, který si nezadá s tou nejpokleslejší mexickou telenovelou, tradiční renčovská rádobyepičnost, kdy emočně neutrální scény mění v patetické přehnaně dramatická orchestrální hudba na pozadí, karikaturizace některých klíčových postav v čele s místy až směšným Hitlerem a Goebbelsem, kteří stejně jako všichni ostatní Němci pozoruhodně ovládají češtinu, a jako druhý jmenovaný kulhající narace (zejména nezvládnutý rytmus), tolik typická pro snad každého klipaře, jakým Renč v první řadě bezesporu je. Pokud už se pouští do celovečeráku, tak ať se aspoň nesnaží o nic seriózního. Navzdory té vší snaze mne odradit se však podařilo, abych byl osudem Lídy Baarové upoután, což přičítám zejména samotnému námětu a možná i půvabům Tatiany Pauhofové, která těch 106 minut činí o něco snesitelnější. 30 %

Jeden obrázek vydá za tisíc slov. 20 %

Na velkofilm pro masového diváka neobvykle sofistikovaný scénáristický koncept by se dal přirovnat k Rubikově kostce, během jejíhož nesnadného skládání, byť zpříjemněného masáží od šikovné Thajky, si za úspěšné rozřešení nárokujete odměnu minimálně v podobě letu první třídou do exotické destinace, kde vás čeká mnoho nových, intenzivních a nezapomenutelných zážitků. Namísto toho dostanete ke svému zklamání pouhý vnitrostátní autobusový zájezd, kde vás nemá moc co překvapit. Ambice stát se Matrixem 21. století tak zcela nevyšla, nicméně každý pokus o originální sci-fi si v dnešní době rozhodně zasluhuje pozornost a uznání – tím spíš, když ho mají na triku tak schopní tvůrci, jakými Nolan s jeho ansámblem dozajista jsou. Dovolte mi závěrem drobnou Blu-ray agitku: velice vhodný kandidát na zakoupení podařené lokální edice, kde naplno vynikne dechberoucí technická stránka a která vám zprostředkuje možnost si projekci nejednou zopakovat, pro což je takto do detailu propracovaný film jako stvořený. 80 %

V 21. století působí tato trikově mdlá a bezduše doslovná ekologická agitka kdekoliv jinde mimo vysílání Fox Kids zcela nepatřičně. Jakožto notorický chlípník jsem obvykle otevřený výměnou za estrogenový úplatek přimhouřit oči, ale tentokrát mě k lepšímu hodnocení „nepřemluvila“ ani maximálně pomilováníhodná, jak z japonského manga vystřižená Jennifer Connelly. A to už je co říct. 30 %

Nolanovic chlapci prostě mají za ušima. Jsme tu svědky vzácného jevu, který bych definoval jako „dospěle chytrý a komplexní blockbuster“. Ze švédského stolu vybírejte, jak je libo: velkolepé akční scény neruší vyžehlené polygony, nepředvídatelný děj nepřestává udivovat, romantická linka je uvěřitelná, divák není odkázán na vžití se jen do jedné postavy, tvůrci člověku zasadí do mysli nejednoho brouka a ti, kteří mají pro strach uděláno, si vychutnají děs nahánějícího záporáka, do jehož ztvárnění dal Heath Ledger všechno. A taky vším zaplatil. Snad jen ten ženský element, který by se u mne postaral o vzestup hladiny testosteronu, mi tu chyběl. Ale to bych už pouštěl svoje hnidopišství příliš na volno. 90 %

„Jeden z nejnadějnějších režisérů své generace je po nevydařeném návratu Supermana odsouzen k doživotnímu sběru psích exkrementů.“ • „Cruise, bloudící v hustém oparu scientologie, pro své filmy představuje víc zátěž než výhodu.“ • „Proč točit film s předem známým koncem?“ • „Táhni zpátky domů, ty sektářská zrůdo!“ K čertu s takovými povrchními kecy, křičím zprvu z plných plic. Jenže při druhém zamyšlení, nebýt jich, neodcházel bych z kina tak nadšený, takže vlastně... díky za ně. Ty, Tome, vítej zpět mezi mými oblíbenci. Ne že bys podal nejlepší výkon kariéry, ale v prestižní společnosti Wilkinsona či Branagha jsi rozhodně neudělal ostudu. Tvůj producentský vstup a fakt, že volbu angažovat se v tomto nejistém projektu jsi učinil v době ne zrovna největší přízně veřejnosti, tvojí účast ještě povyšuje. Dovol mi ale, abych větší várku obdivných ód předal do rukou Bryana Singera. Jeho pevná režijní ruka, chápání zásady „méně je více“ či důraz na historickou autenticitu jej dělá největší, ač neviditelnou hvězdou Valkýry. Ve vrcholné části filmu (od samotného atentátu, jak jinak) jsem měl nutkání mu i líbat nohy – pod tíhou dění jsem ve zdárnost Stauffenbergova úkolu věřil téměř až do onoho mrazivého telefonátu. Možná bych při vybavení momentů nejistoty, jak to tedy s tím Hitlerem dopadlo, nebo při dialogy notně přiživované hrůzné představě, že nacismus přetrvá věčně, polaskal i zbytek jeho těla, nebýt na rozdíl od něj „straight“. :-) Pryč však od velebení jednotlivců. Tenhle film patří vedle Temného rytíře k tomu nejlepšímu s „MMVIII“ v závěrečných titulcích a připomíná, že filmů, vzbuzující zájem o historii a vzdávající hold neznámým velikánům našich dějin, se musí točit víc. 80 %

Těžce zamrzí do očí bijící recyklace některých gagů, to musí přijít na mysl každému, kdo nestrávil posledních 25 let v bezvědomí. A celkově prostě není moudré od filmu očekávat hluboce filozofický opus Carsona Claye hodný Oscara (...že ještě neznáte nezávislého režiséra-experimentátora, který zejména na evropských festivalech sbírá poslední dobou jen samé kladné ohlasy?). Ale díky několika originálním skečům a svěžímu místnímu zasazení se dá těch devadesát minut večer u televize bez problémů vydržet, navíc když jste za strpení odměněni překvapivě famózním finále. Vy, kteří svou negativní kritiku podkládáte argumentem, že Richard Curtis tentokrát nezaujal pozici scénáristy, nahlédněte hlouběji do závěrečných titulků, abyste paradoxně zjistili, že nad touto labutí písní oblíbené komické postavičky přebírá postem hlavního producenta mnohem komplexnější zodpovědnost. A i když se oprostíte od začátku nenávratných devadesátých let a svých melancholických vzpomínek, pořád vám televizní eskapády poťouchlého Mr. Beana připadají oproti těmto dvěma filmovým pokusům tak nesrovnatelně geniálnější? 60 %