Tayen

Možná kdyby tento film přišel v jiné době, dala bych mu větší ocenění, ale bohužel poslední roky je tady přehršel snímků o pomstychtivých duchách v domech s tajemnou minulostí a moderním skeptickým člověkem, který se po celý film snaží dopídit pravdy. Ačkoliv je zde nastolena napínavá atmosféra woodoo (tady spíše Hoodoo) a vše se završuje překvapivou pointou (tady mám pocit, že filmaři stále častjěi tlačí na pilu, aby divákům nabídli šokující rozuzlení), horor nevybředá z béčkových ducháren. Podívám se, dobře se pobavím, ale film mé vzpomínky nezaměstnává déle, než ke koncovým titulkům.

Klub poslední naděje má všechno, co můžete od nezávislého amerického filmu čekat. Brilantní herecké výkony v podání McConaugheyho a Leta, který si tu nominaci na Oscara za roli transsexuála zaslouží. Je to výpověď homofobního narkomana a závisláka na sexu, který najednou nejenže zjistí, že umírá, ale náhle se ocitá na druhé straně barikády, na té ve které jsou lidé, na které nadával a posmíval se jim. S naprostého požitkáře se stává zoufalec odhodlaný bojovat všemi možnými i nemožnými prostředky nejen za pár dní života navíc a proti nemoci samotné, ale také proti lékarenské korporaci a systému, který přehlíží život člověka, protože zákon nemůže nic dělat. Ale tento boj není hlavním tématem filmu, tím hlavním je postava Rona, který je nucen si nějak poradit, na řešení zbohatne a bezděky tak pomůže i těm, kteří se octli ve stejné situaci. Není to film o přerodu bídáka ve světce, ale o člověku, který je nucen se na život dívat i z jiné stránky a to ho ovlivní. Jistě, je to pořád americká produkce, takže se nevyhneme tématu postavšího se jedince proti velkým korporacím, přátelstvím mezi macho ztroskotancem a čistou doktorkou a nějakého toho potlesku. Film občas na diváka tlačí a předkládá mu zbytečné propriety, bez kterých by se snímek obešel a které v jinak syrovém filmu působí jako kdyby biblickým příběhem proběhl Santa Claus.

Jsou filmy, u kterých počet hvězdiček znáte hned, jsou filmy, u kterých si chvíli počkáte, a jsou filmy, u kterých počet hvězdiček znáte hned, ale své rozhodnutí časem přehodnotíte. Jo, Klub rváčů, vím, ale ještě jsem ho neviděla, nevím, moc se mi do něj nechce, možná příští víkend na něj mrknu. Konečně jsem se rozhodla si film pustit, v polovině mi volá kamarádka, která potřebuje útěchu, pauza, vracím se k filmu asi po hodině a tentokrát vydržím do konce. Nic moc, říkám si. Helenu B. C. mám ráda, hvězdička už za ni. A ten konec...co to mají v poslední době všichni s tou schyzofrenií - Symptum Pandorum, Tajemné okno -, ale u Klubu rváčů je to jiné, nečekané, přesto uvěřitelné - jasně, říkáte si, tohle jsem měla vědět. Film skončí a v hlavě žádný guláš, žádný šok, prostě ten film byl dobrý, ale trochu dlouhý, nic co by mi dalo zapomenout na hlad. Po měsíci se k němu v myšlenkách pořád vracíte, drží se ve vašem mozku krvavými háčky. Hlásíte se na CSFD a přidáváte další hvězdičky, až narazíte na hvězdičkový strop. Brad Pitt, jeho první film, kde mě opravdu zajímal - ne neleze mi na nervy, ale zatím mě nepřesvědčil. A Edward Norton? Věřila jsem už při prvním setkání v jeho Ikea bytě. Palahniuk je blázen a jeho knížky jsou břitké, studené (aspoň ty zatím mnou přečtené) a nepustí vás. To poslední se v mém případě sice nepovedlo při sledování filmu, o to víc to platí ale platí s odstupem času. Je to prostě TEN JINÝ film.

Místy pěkně stupňované napětí zabíjí dlouhé popisné scény. Herci zvládají vše dobře, námět taky skvělý, ale přijde mi, že příliš málo materiálu se muselo vycpat nudnou vatou.

Film natočený podle průvodní povídky Cliva Barkera ze sbírky Kniha krve. Jelikož měla povídka pár stránek, scénáristé měli dost prostoru na to film vyplnit vlastními vizemi. Ale asi jim chybělo dost fantazie nebo odvahy, protože děj se vleče a nepřináší nic, co by vám bránilo se vzdálit. Velká upovídanost, vaření z vody a nízký rozpočet jsou pro televizní filmy typickými nesváry. Jak ale ukázaly jiné pecky i s nedostatkem peněz se dá udělat díra do filmového světa. Škoda, že to není případ Knihy krve, protože potenciál by byl. Atmosféra je však vlažná, postavy upovídané a celý film působí příliš zkostnatěle.

Začalo to hezky. Když se však děj přesunul do "podsvětí" animátoři se zbláznili stejně jako postavy. Stal se z toho barevný guláš s rozjívenými vtípky a infantilním koncem.

Emma Watson i Daniel Brühl jsou zde vynikající, ale až příliš hezcí na to, aby zapadali do snímku, který se snaží působit realisticky. Mnoho toho je ve filmu naznačeno, ale snímek pro vykreslení krutosti klouže po povrchu a celkově působí líbivě, místy až kýčovitě. Dle mého se životem v kolonii mohl zaobírat více a tnout hlouběji, i na úkor konce přitaženého za vlasy. Hrdinům se nedějí hezké věci, a pořád se naznačuje, že se jim stane něco opravdu zlého. Na poslední chvíli jsou ale většinou zachráněni. To celkový dojem shazuje a bere nám možnost se o hrdiny opravdu bát. Vcelku se ale jedná o slušný film o jednom škaredém místě.

Netvrdím, že se mi film kdovíjak líbil. Nemám moc ráda italskou produkci, tím méně filmy odehrávající se za války. Ale Konformista ve mně zanechal dojem a neklid, který nemůžu ani po týdnech setřást.

Úžasný film plný nápadů, tajemné magie a atmosféry prodchnuté barvami a zároveň chmurem, jakoby se animací prstíkem dotýkal Tim Burton a nad hudbou dohlížel Danny Elfman, a přece je to jiné, než kdybyste v titulcích četli tato jména. Animačka spíše pro dospělé, přesto s bubáky, kteří nás strašili v dětství. Neil Gaiman je brilantní spisovatel, a tenhle film mu vzdává hold v tom nejskvostnějším provedení.

Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty.