Tayen

Dokument skvěle mluví o již stoletém uvědomělém manipulování masami, a sama nevím, na kolik námi manipuluje sám film, rozhodně ovšem stojí za zhlédnutí. Je třeba se pozastavit a uvědomit si své skryté tužby a emoce, a to jak moc ovlivňují naše životy. Protože i když si svou manipulovatelnost přes vlastní přání neuvědomují samotní lidé, moc dobře si to uvědomuje kapitalistický svět a politika. Cyklus nenabízí žádnou vlastní ideologii, jen odkrývá měnící se nástroje, které používají vlády a byznys od dob Freuda k tomu, aby byli lidé spokojenými konzumenty nebo poslušnými občany ve jménu "demokracie". Různé psychologické a politické přístupy byly ovlivněny nejen dobou (válka, mír, recese, inflace, blahobyt), ale také přáními mas, jejíž emoce jsou nestále, zato intenzivní a mají moc dosadit a svrhnout vlády, položit a znovu vzkřísit ekonomiku. Moc se mi líbil střih a použití dobových nebo starých záběrů, rozhovory a srovnání vývoje v Británii a USA na v posledním díle. The Century of the Self je seriál, který je třeba vidět a učinit si vlastní názor.

Kladem filmu jsou solidní herci, kteří ale bohužel nemají moc co hrát. Chlap na roztrhání je neškodný film o nezodpovědném chlápkovi, který má dospět a najít si cestu k srdci svého syna. Milý ale až na herecké hvězdy v čele se sympatickým Butlerem ničím výjimečný snímek. Zařazení do žánru komedie moc nechápu, spíše než o komedii se jedná o vlídný rodinný snímek.

Film nevybočuje z řady teenagerských snímků. Jsou tady krásní mladí lidé, kteří jsou zlí, bohatí a záleží jim na povrchních věcech jako je vzhled. Pak jsou tady krásní mladí lidé, kteří jsou chudí, šetří si tři roky na vytoužený výlet a na vzhledu jim nezáleží vůbec, třebaže vypadají jako z reklamy. A všichni, ať hezcí nebo oškliví jsou hrozně cool, ti oškliví o něco více, ale jinak strašně nezajímaví a jednorozměrní. A pak tady máme pohádku Kráska a zvíře docela pěkně zasazenou do moderního hávu. Film Netvor přesně ví, na jakou cílovou skupinu míří, a to jsou dívky, které čekají na první občanku, a proto se oprostil od velkého filozofování a postačil si s klasickými replikami o pravých hodnotách a lásce. Film mě nijak neštval, ale je to jeden z mnoha jemu podobných a lehce zapomenutelných.

Miluji tyhle nízkorozpočtové sci-fi dobrodružné horory s neumělými digitálními zrůdami, nesmyslnými dialogy, debilně se chovajícími hrdiny, nulovým napětím a znetvořenými mrtvolami. Nemusíte se totiž bát, že o něco přijdete, když nedáváte pozor pět minut nebo i hodinu. Netvor z pouště se bere vážně a tím je to sice smutné, ale taky hrozně zábavné.

Pokud si přejete vidět zfilmovanou beznaděj, je film pro vás. Postavu Henryho Barhese jako by vymyslel sám Tim Burton v dobách, kdy ještě nevykrádal sám sebe. Hlavní hrdina je v hajzlu. Existenciálně ne - má co do dát do žaludku, má kde bydlet, má práci. Ale v hlavě má všechno pokryté černým suknem. Učí středoškoláky, kterým je všechno jedno, děda mu blouzní někde v pečovatelském domě, a kromě něj a svého traumatu z dětství je prázdný. Aby se nezbláznil ze všeho toho hnusu kolem sebe, přistupuje ke všemu apaticky. Henry je ten co vidí sklenici nejen poloprázdnou, ale vodu v ní zkaženou, protože nic není čisté a krásné. Nejdříve jsem chtěla dát filmu pět hvězdiček, protože se hodně přibližuje tomu, jak lidé s depresivní strukturou mnohdy svět vnímají. A Adrien Brody je tady úžasný. Jenže ve filmu je té deprese tolik, až se mi zdálo, že sklouzává k falešné stylizaci. Na druhou stranu si celou dobu udržel svou náladu a skoro necouvnul (až na jednu tady nepřirozeně radostnou scénu, která mi přišla ve filmu jako pěst na oko) od bezvýchodnosti, která nikdy nemizí přes noc, jak tomu u mnoha snímků bývá. Oddělen je film o tom, jak to někteří lidé mají v hlavě a není radno se na něj dívat, pokud jste labilní a chcete si zachovat pohled přes zlaté brýle.

Film si vzal za úkol rozšířit povědomí o jednom neobyčejném knězi, a tak i vrátit lidem důvěru v církev. Otec Pablo byl podle natočených výpovědí charismatický, skromný, optimistický, zapálený do víry, atraktivní, vždy ochotný pomoci, se smyslem pro humor, byl to velký myslitel a teolog. Samé superlativy. Celý dokument se skládá převážně z chvály blízkých osob kněze. Nechci zpochybňovat, že je všechno pravda, ale pro dobrý dokument je to málo. Poslední vrchol byl natočen posmrtně takže o otci Pablovi víme jen to, co řekli ostatní a to jsou jen dál rozvíjená pozitivní slova. Poslední vrchol otce Pabla tak nepomáhá lidem přiblížit, ale naopak z něj dělají téměř světce a tím ho od nich vzdalují. Možná je problém v tom, že v Česku neexistuje tak pevná křesťanská základna a lidé se na kněze neobrací tak jako ve Španělsku, a tudíž ho nikdy nemůžeme ocenit, tak jako v rodné zemi. Ke konci na mě začal snímek působit až strašidelně. Ve chvíli, kdy žena vykládala, jak ji rozmluva s otcem zabránila přerušit těhotenství, když věděla, že dítě má vývojové vady, jsem si říkala, že je něco špatně. A když malý chlapec do kamery říká, že se chce stát taky knězem jsem si uvědomila, jak nebezpečné je, když vás o něčem přesvědčuje tak charismatická osoba, byť s dobrými úmysly. Nakonec stejně neděláte to, co považujete za správné vy, ale to, co považuje za správné ona osoba. A uvědomuji si, jak jednoduché je potom přesvědčit i celé davy. Jsem zvědavá, co by otec Pablo říkal, kdyby viděl, jakou reklamou je film o něm. Škoda, že film nenabízí na kněze více pohledů, ale je to jen opakování téhož od různých lidí, a to ještě v nezměrné délce. Podle mě by Poslední vrchol měl mít tak poloviční stopáž.

Byla to zábava - ty dialogy, ty šaty, ti herci, ty vlasy (úžasné a šílené zároveň). Špinavý trik je převážně konverzačka, ale neměla jsem pocit nudy ani minutu. A jak se mi u některých filmů zdá, že trvají tři hodiny, ač mají polovinu, tak tady jsem na čas úplně zapomněla. Ztvárnění postav bylo dokonalé a šlo vidět, že herci si své role vyloženě užívali. Jediná výtka je k zápletce. Byla překombinovaná a nedávala smysl. Všechny ty dokonalé propriety byly navěšeny na kostru příběhu, který byl děravý jako řešeto a díry lepil prvními záplatami, které byly po ruce. Ale poznat sitcom s podobnými postavami, asi bych se zase vrátila k televizi.

Filmová léčba. Režisér se vydává z Madridu do Indie a zpět, aby zaplnil vlastní prázdnotu. Záběry z Indie, Madridu, bytu, nemocnice, starých filmů, doprovází všudypřítomný autorův hlas. Mapa je dokument o hledání, nicotnosti, neschopnosti přijít na to, co člověk chce a když na to přijde, jít za tím nebo to opustit. Film mě svým stylem zpytování vlastní duše i záběry z Indie nalákal, ale v polovině začal pokulhávat a já jsem měla pocit, že se už nic nehýbe, a to více než autor sám přiznává. Poslední třetina mi už přišla jako zbytečné plácání do kamery. Film nemá ani hodinu a půl, ale pocitově je tak o hodinu delší. Být na mně zkrátila bych ho na hodinu.

Rodinné návštěvy nejsou pro každého. A to jak film, tak i ty návštěvy. Hlavní hrdinka přijíždí z Mexika na měsíční návštěvu k rodině, a zjišťuje, že je od nich oddělená jak vzdáleností zeměpisnou tak i duševní. Příbuzní pokládají klasické otázky ohledně práce, vztahů, apod., ale jen aby souhlasně pokývali hlavou, nebo - a to spíše - nesouhlasně zabručeli. Matka Lili tahá po příbuzenstvu, aby se snad pomstila a vybila si na dceru svůj skrytý hněv, který sice nepropukne naplno, ale je cítit z každého rozhovoru a gesta a je zapřičiněn faktem, že dítko neplní rodičovský scénář, tak jak tomu občas bývá. Rodina se nesnaží Lili poznat a ona cítí, že do ní nebude nikdy zapadat tolik, jako když byla malá holka - viz. metafora s oblečením - pokud se pokusíme znovu obléct dětské šaty, stane se z nás nehybná karikatura. Film nemá kladného ani záporného hrdinu, jen izolaci vyvěrající z toho, že nikdo není takový, jak si ho rodina přeje a poznání, že domov není cosi neměnného, ale že si ho vytváříme sami v sobě, tak jako se vyvíjíme. Snímek Rodinné návštěvy je intimní zpověď jedné strany - Lili -, tak jak situace prožívá ona. Nesnaží se předstírat objektivitu, a tak je možná divákovi o to blíž.

Vynikající symbióza hudby a obrazu. Celý snímek se obejde bez mluveného slova a působí doslova hypnoticky. Je poskládán hlavně z časosběrných obrazů lidských aglomerací nebo přírody. Scény hekticky tepají a nechávají nás vtáhnout do hry světel, stínů a dynamiky. Miluji hudbu Phillipa Glasse a vidět Koyaanisqatsi bylo pro mě povinností. Moje očekávání se naplnilo. Byla jsem unesena. Glassova hudba je dokonalá a video impozantní. Sice se zdá, že podobných snímků o Zemi znásilňované člověkem zahrnující jen obraz a hudbu je již dost a nepřináší nic nového. Ale Koyaanisqatsi je víc jak 30 let starý a snad se nebudu plést, pokud řeknu, že je jednou z prvních, ne-li první vlaštovkou. Stáří filmu je ale znát na kvalitě obrazu a zvuku. Tomuto dokumentu by také slušelo větší plátno a lepší zvuk, než jaké jsou v artových kinech. Pokud pominu tyto atributy, Koyaanisqatsi je pro mě favoritem mezi podobně pojatými dokumenty.