Tayen

Na rozdíl od jiných dokumentů varujících před propastí, nad kterou lidstvo balancuje, se mi u Owned & Operated líbilo, že končil s nadějí do budoucna a ne se zastrašování, že jsem všichni "v prdeli". Popsal problém i řešení, byť možná v tuto chvíli pro některé vzdálené.

Už když film začal, viděla jsem, že je něco špatně - neexistují tam reální obyčejně krásní lidé, jen ti, kteří jako by vypadli z Pobřežní hlídky nebo módního katalogu. Je to přesný kontrast k tomu, o co se Surfařka snažila - být jímavým příběhem o dívce žijící sportem, která se snaží o návrat a najití sama sebe. Místo toho dostáváme reklamu na úžasný americký život s ukázkovou rodinou s ukázkovými obličeji. O to více to zamrzí, když se v titulcích objevují video záznamy a fotografie pravé Bethany a jejich přátel a rodiny, což jsou samozřejmě reální a přirození lidé. Záběry vln a samotného surfaření jsou povedené.

Film, na který jsem ani nechtěla jít, ač se mi první díl líbil. Věděla jsem totiž, kam děj spěje, že je to jen další krok na cestě, na které se z lidí stanou otroci. To film nevyvrací, ale ani nepotvrzuje. Proto je zbytečné předjímat jakýkoliv další vývoj. Je třeba si užít ohňostroj řemeslné zručnosti, efektů a opičích herců. Protože každé jejich gesto je napůl lidské, napůl zvířecí, proto tak neskutečné a zároveň děsivě reálné. Úsvit planety opic je nabitý akcí, velkými momenty, skvostnými dialogy a originalitou, a hlavně všudypřítomným napětím. Je to jako stát v místnosti s nádobami výbušné látky a čekat na jiskru, která vše vyhodí do povětří, tak by se dal nazvat vztah opic a lidí. Můj kino doprovod šel do sálu s účelem se vyspat, nakonec se mi celou dobu zarýval nehty do paže.

Líbilo se mi to. Film se skládal spíše z nevyřčeného než ze slov. Každý pohled, každý nádech měl svůj účel, a to herci zvládli na výbornou. Pokud čekáte rychlý spád a scény, jejichž přesný význam hned pochopíte, aniž si všímáte výrazu tváře a gest, tak budete zklamání. Vášeň mezi řádky je skvělý film, ale není pro všechny. Nedá se nazvat ani červenou knihovnou. Jsou to spíše poezie a próza spojené na plátně.

Tak, co nám to tady Woody servíruje? Koktejl antidepresiv a alkoholu, jak se píše v anotaci, který popíjí zhýčkaná Cate Blanchett, aby přetrpěla svou náhlou finanční i citovou chudobu a taky svoji póvl sestru naprosto postrádající ambice. Jasmine se snaží přežít ve světě chudoby, vlezlých lidí a "podřadné" práce. Kámoši Neuróza a Deprese ji jsou vždy po ruce. Z filmu a hlavní hrdinky čiší zoufalství a touha po stéble, kterého by se chytila. I já ji fandila, aby se dostala z toho bahna, ve kterém se rochní, a do kterého se s každým pohybem bohužel propadá hlouběji. Jasmíniny slzy se sice tváří jako komedie, ale ve skutečnosti to je tragédie jedné ženy, které nezbývá nic jiného než blázinec nebo sebevražda. Skvělá Cate. Toho Oscara si zasloužila. Bohužel z filmu jsem měla pocit nedokončenosti. Sledujeme flashbacky do minulého Jasmínina života, které ostře kontrastují s její novou situací. Ale děj nikam nesměřuje a hlavní hrdinka se stále nehýbá s místa. Dá se říct, že jak film začal, tak skončil.

Attila Marcel má nenapodobitelnou atmosféru. Vizuál jako z kresleného filmu a netradiční postavy. Co postava, to originál, až si říkáte, jestli to režisér myslí vážně. Zakřiknuté třicátníka Paula si vychovávají jeho tety k obrazu svému. Je tudíž pianistou, který na svou slávu teprve čeká, ale zatím je tetám vždy po ruce a ony mu za odměnu zajišťují vždy zásobu jeho oblíbených sušenek a svou dusící péči. Dokud Paul nenarazí na sousedku, která si ho pomoci svých netradičních metody nevezme do parády a nepomůže mu zjistit, jací byli jeho dávno mrtví rodiče a tím pádem i kdo je on. Ve filmu se toho moc neděje, nebo se to děje stále dokola. Občas se stane něco bizarního, občas si všímáme detailů. Je to stejné jako Paulův život, dokud nepřepne na jinou kolej. Atilla Marcel je francouzský film libující si sám v sobě a ve své divnosti. Ale tady to není na škodu.

Němci si mákli a vyplatilo se jim to. Ranhojiče jsem nečetla, ale brzy to napravím. Film je velevýpravý, veleherecký, velescénaristicky dobrý. Jen pár vad na kráse měl: všichni - od šartlatánského doktora v Anglii ž po přežívši holčičku africké vesnice, mluvili a rozuměli angličtině. A druhá věc: někdy jsem nepochopila, jak se jedna postava dozvěděla, co provedla druhá postava. Ranhojič je sice film dlouhý, ale myslím, že u historických filmů, které jsou točeny podle mnohasetstránkové knihy je to pochopitelné a zkracování by podle mě bylo na škodu. Prostě, stane se toho hodně a hodně si to užijeme. Romantika, nemoci, boj, náboženské zanícení, cestování, dvě kultury a mnohem více. Pro mě po dlouhé době výborný historický velkofilm se vším, co k tomu patří.

Je to chytré a svižné. Je to nesentimentální ryzí sci-fi s originálními prvky a zpočátku nesympatickým ale hrozně lidským Tomem Cruisem a sympatickou a hrozně drsnou Emily Blunt. Moc bych si přála, aby měl film úspěch, točilo se více military sci-fi a vzniklo něco tak dobrého jako byli Vetřelci. Na hraně zítřka je pro mě první vlaštovkou, ale rozhodně ne vrcholem. Krom scén, kdy Cruisův hrdina dostává ze začátku na budku mi v paměti nezůstala jediná, u které bych se bála nebo byla napětím zařezaná do sedačky, nebo mi aspoň zůstala v paměti. Když si vzpomenu na svůj posed, byl docela uvolněný a se zaujetím jsem sledovala, co se děje na plátně ale bez emocí. Možná to bylo tím, že je to film, kde sledujeme takřka jen dvě postavy a zbytek jsou křoví, a Cruise to svým herectvím neutáhne. Emily Blunt je sice drsná, ale ve skutečnosti tam je proto, aby se měla Crusiova postava před kým předvádět. Slyšela jsem kolem sebe spoustu chvály, a možná o to více mně film zklamal. Možná je to tím, že Mimikové ve mně nevzbuzovali dostatečnou nenávist nebo strach. Možná je to v tom konci, který mi přišel odfláknutý a až příliš "americky pozitivní". Jsem ráda, že Na hraně zítřka vzniklo, ale doufám, že se brzy dočkám pravé pecky, která by dokázala pohltit.

A to že obchoďáky nejsou důležité. Zajímavá sonda do minulosti, která není až tak dávná. 19. století - obchodní domy pomohly sufražetkám, lidem uvolnit sešněrovanost a přidat jeden svátek známý jako Den matek. U nás obchodní domy většinou známe jako nehezké krabice, a tak je výlet do luxusních skleněných paláců ve větších metropolích západního světa příjemným zážitkem. Jenže, není všechno zlato, co se třpytí a každá mince má dvě strany. Na to upozorňuje i dokument pomocí čtyř ženských postav, která ve světě obchodních domů nese jiné vlastnosti a má svůj přístup.

Moc hezký dokument o tom, jak se křesťanský a muslimský svět ovlivňovali a obohacovali.Film s velice důležitým uvědoměním: demokracie nemůže fungovat tam, kde se vládnutí neoddělí od náboženství. Potom musí věda, kultura a umění ustoupit tmářství a extrémismu. A odnesou to všichni.