Tayen

Je možné do jednoho filmu obsadit osm "velkých" hereček francouzské kinematografie a zároveň jejich talentu dát takový prostor, jaký si zaslouží? Ano je a podařilo se to v tomto filmu. Ve snímku neexistuje hluché místo, je nabitý břitkými dialogy, každý pohyb tváře a gesto má své odůvodnění, každá postava své místo. Perfektní po všech stránkách, ani občasná hudební čísla zas tolik nevadí.

Film, kvůli kterému jsem znovu začala třídit odpad.

Určitě perfektně zvládnuté řemeslo jak z pozice režiséra, tak herců, hudby a všech ostatních. Social network je drama a je to povedené drama, ale nic, co by mě zvedlo ze židle a mělo jedinou scénu hodnou zapamatování. Jedná se o biografii a život mnohdy neposkytne taková dramata, které si filmové plátno přeje. Proto je nutno si mnohdy něco přimyslet. Na jednu stranu na mě film svým tématem působil tuctově - vlastně se tam nic neděje -, na druhou stranu mě mrzí, že si podle mnoha reakcí, Fincher mnoho věcí ze života zakladatele Facebooku vymyslel.

Jsem o víkendu o rodičů, kteří na rozdíl ode mne, mají televizi. Vedle mě leží rozečtená knížka od Kundery, které se chystám chopit, jen co vypnu to zlo, na kterém se objevují rozum beroucí titulky. Je to moc barevné, idealistické, prvoplánové a nemá to v sobě jedinou originální postavu. Ale je to tak hloupé a naivní, až mě to bavilo. Při úvodních titulcích jsem si myslela, že je to další mimo seriál o praštěných fanynkách aka Hannah Montana, a celé to nebude trvat déle než dvacet minut. A ejhle ono se z toho vyklubal celovečerák. Přesto místo, abych se ponořila do knihy a zbavila se povrchně načrtnuté dvojice holek a všech jejích nezajímavých kamarádů, dívám se do konce. A bavím se, dokonce se i občas směji. Je to tak směšně, až to baví. Tvůrci tohoto filmu si byli určitě vědomi debility, kterou točí a přistupovali k tomu bez jakýchkoliv ambicí, a to je dobře. Nenudila jsem se, což se nedá říct o mnoha přepsychologizovaných a pseudouměleckých šílenostech, od kterých uteču po pěti minutách. Nechat mozek spát, to je to, co si u tohoto film můžete dovolit, a jeho největší výhoda.

A je tady druhý díl trilogie Milénium a znovu společnosti se stranící Lisbeth a novinář Mikael, který se může přetrhnout, aby ji našel a ochránil, i kdyby to mělo být před ní samotnou. A pokud první díl mátl detektivní zápletkou s ústředním motivem zmizelé dívky, druhý díl nás nenechá na pochybách, že Milénium je tady jen proto, aby nám představilo Lisbeth, sociálně naprosto nefungující, ale o to zajímavější, postavu. Lisbeth si prožila snad všechna příkoří, která si dovedete představit. A pokud se říká, že nás formuje naše dětství, ji její dětství deformovalo, stejně jako pozdější zneužívání ve všech sférách. Mikael je tady spíše jako doplněk, kontrast k Lisbeth, abychom si uvědomili její šílenost. A možná fakt, že všechno se točí kolem ní, snížil mé nadšení při sledování druhého dílu. V jedničce jsem měla pocit, že se něco děje. Avšak všechno, co se odehrávalo v jedničce můžete zapomenout, až na to, co se týkalo Lisbeth. A i přes tohle moje kafrání, se musím ptát, jestli fakt, že spouští se staly všechny ty nedůležité podružné událostí z jedničky, netkví autorova rafinovanost. A že to bylo od začátku jeho záměrem, nikoliv důsledkem toho, že se nechal příliš svou hlavní postavou strhnout. Přestože nejsem z Dívky, která si hrála s ohněm tolik nadšená, pořád ční vysoko nad průměrem všeho, co jsem v poslední době viděla.

Film natočený podle průvodní povídky Cliva Barkera ze sbírky Kniha krve. Jelikož měla povídka pár stránek, scénáristé měli dost prostoru na to film vyplnit vlastními vizemi. Ale asi jim chybělo dost fantazie nebo odvahy, protože děj se vleče a nepřináší nic, co by vám bránilo se vzdálit. Velká upovídanost, vaření z vody a nízký rozpočet jsou pro televizní filmy typickými nesváry. Jak ale ukázaly jiné pecky i s nedostatkem peněz se dá udělat díra do filmového světa. Škoda, že to není případ Knihy krve, protože potenciál by byl. Atmosféra je však vlažná, postavy upovídané a celý film působí příliš zkostnatěle.

Asi si zasloužím pár facek. Doposud jsem o sobě prohlašovala, že miluji Film-Noir, ale je tady Maltézský sokol a po Pojistce smrti je to druhý oceňovaný film, který mě neskutečně nudil. Nejde jen o silácké řeči hlavních mužských hrdinů, ale i prvoplánové chování a naprostou nezajímavost ženských postav. Asi to k těmto filmům patří, v tom případě ze škatulky fanda Film-Noir vycouvám a zapadnu do škatulky fanda Film-Noir Alfreda Hitchcocka, protože to jsou právě jeho noirovky, u kterých jsem zapomínala nejen na jídlo, ale i na učení se na státnice. Asi jste už pochopili, že Maltézský sokol mě nezaujal vůbec ničím, protože jakási vzácná soška sokola není tím pravým artiklem, který by ve mně vyvolával pocit napětí, i když se u toho motá spousta krimi postaviček, jež jsem viděla už stokrát jinde a jsou stejně nudné jako čtyřhodinová přednáška matematické analýzy.

Možná jsem už svěžích korejských romancí přesycená, možná tohle nebyl jen film, který by mi padl do noty. Připadá mi ovšem, že zápletka neobsahuje cokoliv originálního, spíše jako by si někdo večer sedl a za sebe poskládal prvky, které nevyžadují moc nápaditosti, přesto jsou divácky jisté. Rozmazlený student, který se zamiluje do tiché dívky, a kvůli ní se změní. Pak následuje odloučení a shledání pod prvními podzimními vločkami. Film o proměně a hledání - nic nového. Pořád je tento film ale lepší, než 90% amerických romantických příběhů.

Bizarní sen, který se mi snad nikdy nebude zdát. Společnost, kde se splácí implantované orgány, jinak na vás přijde Repoman a zaživa vám orgán vyřízne, patří do nejhrůznějších nočním můr, tím spíše, že je tato představa až příliš reálná. S tím, kam lidstvo směřuje, bych se takové budoucnosti nedivila. Film je šíleným výplodem, na kterém můžu pochválit hlavně Anthonyho Heada a Sarah Brightman (spíše její zpěv). Jinak písně nejsou nijak chytlavé a herecké výkony průměrné, až podprůměrné.

Starší počin od režiséra mé oblíbené Papriky. Skvělý thriller, kde živé herce zastupují ti animovaní. Psychologické drama, ve kterém do poslední chvíle nevíte, jestli je bláznem ta dívenka, všichni ostatní, nebo vy. Satoshi Kon si prostě rád hraje se sny a rád je míchá s realitou a stejně jako v Paprice, tak ani tady se nebojí nahoty a drsných scén, které by v USA asi jen tak neprošly. A poselství filmu? Pokud máte nějaký sen, jděte si za ním a nenechte si do něj nikým kecat, třebaže se vám hned nedaří.