Tayen

Trochu lituji, že jsem nejdříve četla knihu, protože jsem přišla o překvapení ze spousty zvratů (takže jsem si jen odfjajfkovávala bod 1, bod 2...), díky který je právě mnoho diváků nadšených. Zmizelá je skvělý film s atmosférou odpovídající knize. Jelikož (nebo přestože) scénář psala sama autorka knihy, dala si záležet na tom, co nechat a co vyhodit, bez toho, aby ve snímku zůstal zbytečný materiál. Nicméně obdivuji, jak se do dvou a půl hodin vešlo všechno to důležité, aby to zároveň zůstalo srozumitelná, divák nebyl zmaten a dokázalo to vystihnout povahu všech postav. Fincher zabodoval se svou režií. Opět. Pokud se vám líbil vizuál Dívky s dračím tetováním, nebudete zklamáni. Vypiplaná scéna po scéně, dokonale vybraní herci. Jeden z nejlepších filmů tohoto roku.

Attila Marcel má nenapodobitelnou atmosféru. Vizuál jako z kresleného filmu a netradiční postavy. Co postava, to originál, až si říkáte, jestli to režisér myslí vážně. Zakřiknuté třicátníka Paula si vychovávají jeho tety k obrazu svému. Je tudíž pianistou, který na svou slávu teprve čeká, ale zatím je tetám vždy po ruce a ony mu za odměnu zajišťují vždy zásobu jeho oblíbených sušenek a svou dusící péči. Dokud Paul nenarazí na sousedku, která si ho pomoci svých netradičních metody nevezme do parády a nepomůže mu zjistit, jací byli jeho dávno mrtví rodiče a tím pádem i kdo je on. Ve filmu se toho moc neděje, nebo se to děje stále dokola. Občas se stane něco bizarního, občas si všímáme detailů. Je to stejné jako Paulův život, dokud nepřepne na jinou kolej. Atilla Marcel je francouzský film libující si sám v sobě a ve své divnosti. Ale tady to není na škodu.

Už roky mě nic tak neuchvátilo jako Batesův motel. Zásluhu na tom mají vynikající herecké výkony (hlavně oslňující Vera Farmiga), hutná atmosféra, retro stylizace do moderní doby a kombinace psychologického thrilleru, mysteriózna a černého humoru. Tragická dark romance mezi matkou a synem seriálu navíc dodává na osudovosti.  Neobvyklé postavy jsou jako z Twin peaks nebo románu Stephena Kinga, hlavně Norma a Norman, tak komplexní charaktery asi už jen tak nedostanu. Už mám několik měsíců po shlédnutí a pořád se k seriálu vracím, ještě jsem to nevstřebala. Nepamatuju si, kdy mě něco takhle dostalo. Vera Farmiga se pro mě katapultovala na vrchol hereckého žebříčku.

Lze člověka dojmout bez citového vydírání? Jde. Chudák Srulík, ten si toho musel jako žid během války prožít, to by jeden brečel. Z malého hrdiny čiší ale takové životní odhodlání, že se ho sami cítíte. Navíc krásná kamera, uvěřitelné postavy, které se nesnaží na sebe strhnout pozornost. Scénář se s tím, že je hlavní postava dítě nemazlil, nechal ho si život a válku nespravedlivě vyžrat. Doporučuji se podívat v nedepresivním stádiu.

Tak toto je zoufalost. C. G. Moretz mám ráda, ale do role Carrie se absolutně nehodí. Má to být uťápnutá ošklivka, ale i se zdáním nenalíčeného obličeje (nebo hlavně díky němu) svým vzhledem trumfne i tu největší školní hvězdu. Musím říct, že herečka do této role nedorostla ani svým výrazem, ani hraním. Filmu chybí atmosféra, osudovost nebo cokoli originálního - hlavní věci, díky kterým sedmdesátková Carrie tak šokovala. I teď když se podívám na verzi se Spacek, cítím mrazení v zádech. Ale tato nová Carrie je jen tupou napodobeninou. J. Moore zase zachraňuje film, tentokrát jako šílená matka, ale bohužel ani ona tentokrát nedokáže přesvědčit, že Carrie je nejen zbytečný, ale také drzý film, který si myslí, že svým ztvárněním může na sebe přenést pozornost z původní verze.

Cizí oběd je film o obyčejných lidech, kterým jeden omyl přinese vytržení z osamělého života. V jídlonosiči se neskrývají jen lahůdky vonící exotickým kořením, ale také čím dál delší dopisy, důvod k těšení se na další den. Snímek je důkaz, že i z malých věcí lze sestavit velký příběh, ve kterém hlavní roli hraje papír a kastrůlek a dva lidé, které náhoda svede dohromady a navzájem si život vychýlí trochu jiným směrem. Doporučuji tento film, pokud máte chuť na něco (ne)všedního, milého, uvěřitelného, na film, který je o lidech. A rozhodně se na něj nedívejte hladoví. Další kniha v mé knihovně bude asijská kuchařka.

Průměrný zábavný ale hezky zpracovaný animák s povinným morálním poučením.

Podobné dokumenty mám ráda, protože jsou o skutečném člověku, bez filmových příkras. Architekta Davida Kopeckého jsem neznala a vlastně jsem se šla podívat, jak je na tom v dnešním českém světě vizionář provokáter. A je na tom blbě. Je na tom blbě, a to je dobře, protože to připomíná, že svět není obracen jen proti nám samotným, ale má to v něm těžké každý, jen to nejde na první pohled vidět. Výpovědi spolupracovníků, přátel a manželky nám umožňují si o DK vytvořit vlastní obrázek. Přesto si nemyslím, že zcela pravdivý, protože na to 75 minut nestačí a výpovědi lidí kolem něj bez výpovědi samotného Davida Kopeckého nemůžou pomoct tuto osobnost zcela pochopit. DK je inspirující dokument o člověku, který bořil a stavěl a zdá se, že neviděl lidi kolem sebe, což se podílelo na jeho sebedestrukci. Ale je to další výrazná osobnost dnešního světa.

Film sice není žánrově vyhraněný a proměna hlavního hrdiny z frajera v bílém nátělníku v empatického partnera, kterému na věku nezáleží, proběhla až příliš rychle a hladce, ale film byl zábava. Kontrasty se Don Jon jen hemží: chodí do kostela a zpovídá se z koukání na porno, při bicepsovém zdvihu odříká Otčenáš, a z nějakého nevysvětlitelného důvodu kvůli Scarlett zapomene na lovení jinde a zapíše se do večerního kurzu. Postavy jsou hloupoučké, ale milé, dobře se na ně kouká a herci si je užívají, tím pádem i vy.

O zápletce moc mluvit nebudeme, protože byla předvídatelná a hrála druhé housle. Hlavní je vizuální a zvuková stránka. Ve které době se děj odehrával? Občas to vypadá na válečná léta, jindy na šedesátá, osmdesátá nebo současnost. Stín, světla žárovek a psychedelická stísněná atmosféra doprovázena skvostným hudebním doprovodem. Herci výborní, režie taky. Děj zaostává, ale je to jedno. Jeden z nejdepresivnějších a nejpůsobivějších filmů poslední doby.