garmon

Podle povídky ukrajinského spisovatele V. G. Korolenka "Ve špatné společnosti" byl natočen příběh o Vasjovi, synkovi místního soudce, jemuž umřela matka a jeho otec propadl hlubokému žalu. Přestal se zajímat o svět, nechal zlikvidovat většinu zařízení domácnosti a její chod předal hospodyni. Vasja jednoho dne při pozorování okolí spatří zvláštní lidi žijící v ruině krypty místního chrámu. Postupně mezi tuto spodinu společnosti začne pronikat a spřátelí se zde s nemocnou dívenkou Marusjou.

Dvanáct židlí je již sedmnáctou filmovou adaptací proslulé satiry sovětských autorů dvacátých a třicátých let Ilji Ilfa a Jevgenie Petrova, známé spíše jako Dvanáct křesel, o hledání rodinného pokladu ukrytého tchyní hlavního hrdiny v polstrování jedné z dvanácti sověty zabavených židlí. Při závodu o jejich dohledávání se utkává bývalý pán domu, nižší šlechtic Vorobjanov (Genadij Skarga) s podvodníčkem Ostapem Benderem, ale třeba i s místním popem, který náhodou vyslechl místo ukrytí pokladu při poslední zpovědi Vorobjanovovy tchyně. Verze německé královny queer-cinema Ulrike Ottinger se odehrává v současné Oděse, jejíž zpustlost narušují reálie a kostýmy Sovětského svazu 20. let.

"Netvor Orlando" je v úvodních titulcích charakterizován jako "Malé divadlo světa vyprávěné režisérkou v pěti jednáních." Rámcově zachovaný příběh "tvora" jménem Orlando, který prochází staletími a mění přitom pohlaví, je v této adaptaci nesený především opulentní výpravou a bizarními výjevy. Kamera je často statická a dramaturgie situací přibližuje výsledek tohoto experimentu videoartu.

Amadeo přichází do Říma s jediným snem, promluvit si s papežem. Protože se se svým záměrem svěří ceremoniáři oficiální audience, je vtažen do absurdního kolotoče zatčení, popotahování policií a prochází spletitou vatikánskou společností, luxusní konkubínou počínaje a vysokými církevními hodnostáři konče.

Film vychází z podobenství o biblickém Lazarovi - Simon (P. Arditi) se probouzí ze své smrti, ale přes veškerou snahu nedokáže najít důvod proč byl vzkříšen a dát svému "novému" životu smysl. Toto hledání zbyde na jeho partnerku Elisabeth (S. Azéma).
Resnais v Lásce až za hrob klade tak časté otázky po smyslu života a smrti a konfrontuje je s oklutismem, katolictvím a žitou láskou. Film je prostoupený seriální hudbou Hanse Wernera Henzeho, která odděluje jednotlivé hrané scény a podkresluje obrazy sněhu padajícího v temnotě.

Anarchista Tonino přijíždí v době italského fašismu z venkova do Říma pomstít popraveného anarchistu Sgaraventeho. V luxusním nevěstinci se jej ujímá tajná anarchistická spojka, prostitutka Salomé, která touží pomstít svého fašisty zabitého snoubence Antea. Tonino se zamiluje do nevěstky Tripoliny a tráví s ní čas zbývající do naplánovaného atentátu na Mussoliniho.

Jednou v noci najde pochůzkář Tolja uprostřed zelného pole nemluvně. Odnese ho na stanici, ale nemůže ho dostat z hlavy a přemluví svou přítelkyni Klavu, aby děvčátko společně osvojili.
„Citlivý policista“ je především poctou němým groteskám, případně filmům Jacquese Tatiho. Hyperbolicky zobrazuje byrokratičnost našeho společenského systému a absurditu, ale i poezii našich denních lidských rituálů a stereotypů v kontrastu s nevinností dítěte.

Dospívající Paša je vychováván stárnoucí matkou. Při vší jejich vzájemné lásce jsou oba kvůli měnícímu se hodnotovému systému chlapce vystaveni neustálým odcizujícím střetům a Paša touží od matky odejít za idealizovaným vzdáleným otcem. Film velmi citlivě a s plným využitím řeči obrazů traktuje témata osamělosti, povrchnosti a životní pózy, ale také nutného, byť bolestného vývoje osobnosti.
Dlouhá loučení je druhý díl Muratovové diptychu započatého předešlým filmem Krátká setkání. Pro radikálnost filmové řeči a svobodu s níž ukazuje poměry v reálném socialismu putoval tento film bez premiéry přímo do trezoru a uvolněn k projekci byl až 16 let po svém dokončení.

Film se zabývá různými rozměry vášní a problematikou krásy v souvislosti s prostředím hřebčinců a dostihů. Sledujeme osobnosti několika mladých žokejů, jejich postoje, přístup ke koním i profesionální zázemí. V prostředí přímořského sanatoria, kde se jeden z nich zotavuje z pádu, se seznamují se dvěma mladými dívkami – sestřičkou a krasojezdkyní. Ty pak procházejí celým filmem jako diváci a komentátoři. Děj i kamera jsou maximálně statické, na jejich místě nastupují dlouhé výjevy s rozlehlými improvizovanými dialogy a monology.

"Film o lidech budujících socialismus na neveselé zmrzlé pláni. Jejich městem je jediná dlouhá ulice nízkých dřevěných staveb pod obrovským bílým nebem, vedoucí od elegantních náměstí na nábřeží řeky až ven do divočiny." (Alexej German)
Příběh je rámovaný vzpomínkami syna na svého otce a jeho dobu. Má řadu postav, jejichž osudy tvoří děj. Hlavní linie jsou tvořeny propletencem osudů druhořadé herečky Nataši (N. Ruslanova) a několika mužských obyvatel společného komunálního bytu, mezi nimi novináře Kchanina a komisaře Lapšina, kteří pronásledují zločineckou bandu pod vedením jistého Solovjova.
Snímek je postaven na věrném zachycení materiálních podmínek v SSSR v době před Stalinovými represemi. Postavy jsou pojaty čechovovsky nejednoznačně; ve své životní pouti za štěstím končí často ve slepých uličkách.

Enigmatický snímek reflektující pomocí složitých obrazových metafor i tvrdého naturalismu nedávnou historii Estonska. Dospívající oněmělý chlapec, který se pokusil zabít svou matku, je za minulého režimu poslán na převýchovu jako pomocník na ostrov, sloužící coby vojenský polygon pro výcvik sovětského letectva (Estonci měli pro velkou vlnu emigrace po 2. světové válce zákaz vstupu na své pobřeží i ostrovy, vyjma vybraných pláží). Jeho pěstounem se stává správce ostrova Jakub - napůl blázen, napůl filosof, připomínající mytického převozníka do říše mrtvých, Chárona. Chlapec se zde setkává jednak s tradičním způsobem života estonských rybářů a zemědělců, jednak s komunitou odpůrců režimu, která se schází na vraku lodi uvízlé na písčině. Postupně také proniká i do prazvláštního světa starce Jakuba, bývalého misionáře v Africe, překládajícího do svahilštiny Vergilia.

Atypická road movie o dvou malých sourozencích, Aljoně a Nikitovi, sirotcích na útěku z dětského internátu. Jejich pouť současným "divadlem světa" sledujeme od okamžiku, kdy jsou vyhozeni jako černí pasažéři z vlaku, přes jejich přežívání na nádraží, pokusy sehnat si jídlo, vyměnit nalezené peníze. To vše na pozadí hyperbolizovaných jevů našeho věku – opilci, toulaví psi, bezdomovci, podvodníci, mafiáni, lhostejné telefonující davy, monitorem laptopu zhypnotizovaní lidé.

Volný sled lyrických scén, svázaný dohromady komplikacemi okolo vznikajícího vztahu bývalého námořníka Míši a intelektuálky Ljuby. Oba se účastní výstavby nového sídliště a jsou konfrontováni s realitou socialistického světa okolo nich.

Neurotická pošťačka Věra obývá se svým narkoleptickým manželem prázdnou novostavbu uprostřed nových čtvrtí města. Protože je její manžel obtížně zvladatelný, rozhodne se jej otrávit a s jeho mrtvolou v kufru pak absolvuje kalvárii napříč městem. Na své pouti potkává retardovaného chlapce Míšu a celou řadu bizarních postaviček současné Ukrajiny.

Film je maximálním rozvedením dvou situací. Jeho rámec tvoří portrét rodiny, v níž zjevně pravidelně vznikají ostré absurdní hádky mezi jednotlivými členy. Jejich ohniskem jsou zpravidla dospívající potomci. Syn se demonstrativně vydá na cestu na univerzitu bez otcových peněz, dojede stopem do nedalekého kostela a tam je jako vedlejší postava účastný opulentního pravoslavného svatebního obřadu. Obřad tvoří jádro filmu, rozehrávají se zde desítky komediálních zápletek mezi svatebčany.
Muratovová využívá podobný humor, jaký je znám z Čechovových her. Využívá černobílou kameru k částečné evokaci čechovovy doby a naopak k tomu vytváří napětí některými současnými rekvizitami. Dlouhé záběry propůjčují snímku někdy dokumentární ráz, jindy rysy záznamu divadelní inscenace.

V prvním příběhu „Kotelna č. 6“ přinese muž do spalovny tělo své sousedky, kterou podřízl. Kotelna slouží jako místo setkávání homosexuální komunity a kotelník je básník.
V druhém, nejrozsáhlejším příběhu „Ofélie“, se ocitáme v nemocničním prostředí. Archivářka Ofa nenávidí muže, ženy i děti. Spí s doktorem, uškrtí pacientku po potratu a v archivu dohledá adresu své matky, která se jí kdysi zřekla, najde ji a utopí.
Třetí příběh „Smrt a dívka“ je groteskní monodrama starého muže upoutaného na invalidní vozík a sotva pětileté holčičky, svěřené mu na hlídání. Dívenka se nazlobí, že jí muž nechce dovolit jít ven z domu a otráví jej jedem na krysy.

Gordon (Arestrup) a Anna (Schygulla) se na diskotéce seznámí s těhotnou Malvínou (Mutti). Ta začne pozvolna pronikat do jejich života a trojice zažívá zvláštní bouřlivé líbánky ve třech. Malvína chce bezdětné Anně věnovat své dítě a odejít, situaci ale zkomplikuje Gordonovo úmrtí.

Během dělnických stávek v Nantes v 50. letech 20. století se odehrává propletenec osudů obyvatel města. Edith (Dominique Sanda) je nešťastně provdána za prodavače televizí (Michel Piccoli). Její matka, zchudlá, namyšlená, zestárlá baronka (Danielle Darieux), pronajímá pokoj po dceři stávkujícímu dělníkovi Ghilbaudovi (Richard Berry). Milostné vzplanutí mezi Edith a Ghilbaudem je osou filmu. Demy v něm navazuje na jeden ze svých slavných muzikálů Les Parapluies de Cherbourg.

Lola (Aimée) je tanečnice v kabaretu a svobodná matka dítěte, která čeká na návrat své životní lásky. Ve filmu se s jejím příběhem proplétají další - příběh jejího životem zmateného přítele z mládí (on je hlavní postavou filmu) a další paralelní příběh svobodné matky a její čtrnáctileté dcerky. Atmosféra poválečného francouzského přístavu s americkými námořníky, Francie přelomu padesátých a šedesátých let, zrod Nové vlny.

Michel Cinema (Michel Piccoli) bude mít brzy sto let, je to mrzutý, ale vitální chlapík, který se nudí, trochu se bojí smrti a přes všechen majetek je ve skutečnosti dost zchudlý. Najme si mladou dívku, studentku filmové vědy, aby jej chodila po večerech bavit. Spolu pak přijímají slavné filmové hvězdy a v ryze francouzském espritu se realita začíná prolínat s historií. Vardové zčásti retrospektivní snímek za účasti plejády superhvězd evropského filmu obsahuje desítky citací a odkazů na celou západní kinematografii.