Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Krimi

Poslední recenze (479)

plakát

Le Retour d'Afrique (1973) 

Jeden z nejtěžších Tannerů co jsem viděl. Podaný náročně, točený bez slitování s divákem. Jakoby se ještě nemohl rozhodnout mezi unylou lyrickou dokumentárností jak vzatou třeba z Godardovy Vdané ženy, a na druhé straně zcela svou a velmi zvláštní asymetrií dramaturgie, kterou pak naštěstí rozvíjel (a s ní i mnohohlasou komediálnější polohu pozdějšího Jonáše). Neatraktivní, trapná situace jako stať, prastarý černobílý materiál, spousta textu, prodlevy; v závěru snad i ještě neorealistický patos - . Salamandr byl v tomhle o něco živější - nechytal tolik zajíců. Nakonec mi tu nejlíp vycházela scéna tří "sudiček - pošťaček" - tam je Tanner sám sebou, je svižný, vtipný a jeho je i téma naděje v další generaci. Celek ale ovládá postava kluka (je to autobiografie?): je prekariát, a zároveň je intelektuál: vydělává si manuálně, ale chodí diskutovat do jakési levicové buňky o možnostech filmu, když řídí auťák a má dobrou náladu, recituje verše (Aimé Césaireho). Když má ale špatnou náladu, pojmenovává při řízení ten městský hnus, co vidí okolo. A když je nasraný, je osina v prdeli; temperamentní, použijeme-li eufemismus. Konfliktní, umanutý, prosazuje své, občas mu hlas přeskočí do hysterické fistule (Marthouret je autentický až běda!). Když nemá chlapec den, hledá na všem to špatné, snadno to najde i u docela náhodného člověka, co mu padne do rany – sám jsem takový. Říkám si, kdo s námi vydrží: s fanfaróny, kteří si jedou hlavně podle svého? Každopádně by mu to při dnešním stupni feminismu už neprošlo: je příliš direktivní a dívka poslouchá. Je ostatně skoro svatá: překrásná v každé situaci, trpělivá, okouzlující, oddaná, vydělává si sama: a poslouchá. „Dones to, dělej!“ Chtěli by děti, ale ne: raději ne, řekli si, že budou rozumní: znamenalo by to totiž konec svobodě a nepřestajné vydělávání a pád do prostřednosti a buržouství. Takže jsou ve výsledku totální pokrytci: předstírají sami před sebou i před svými přáteli, že jsou někdo jiný, někde jinde. Ale asi to jednou zkusí prolomit.

plakát

Salamandr (1971) 

Po zhlédnutí Salamandra mi už ani jeho remake Fourbi nepřijde tak zlý (bane – hudba tam byla opravdu mnohem, mnohem horší) – pochopil jsem leccos, co zůstává skryté a) nešvýcarovi, b) člověku neznalému Tannerova světa. Co zde má fungovat (a ne vždy funguje) jako hlavní motor humoru a děje jsou opravdu oni dva pisálkové - tyhle šašky mívá buď jako hospodské kibice anebo jako automechaniky či připitomělé dělňase napříč filmy co jsem od něj viděl. A kostřička hvězdička Bulle je sice ta jiskra, o které se stále mluví a která film vždy rozzáří (třeba závěr je na pět hvězd), ale nemá v celku natolik výrazně napsanou roli, aby film táhla (– přesto: scéna s jejím „tancem“ i po vypnutí rádia je emblematická podobně jako vyvolávání „New York Herald Tribune“). Ženská je tu důležitá pro to, co z ní schází. Oproti předchozímu Charles živý, nebo mrtvý mi v Salamandrovi občas pokulhával temporytmus – komická dvojice moulů to občas shodí až někam k televizním bakalářům, ne vždy jejich statický humor prorazí skrz titulky až k cizozemci. Co je zde oproti většině Tannerů velmi zvláštní je trendy šedesátková hudba, která celek chvilkami strhává někam úplně jinam. Ale to je detail. Nejzajímavější na filmu je znovu a opět uchopení ženské figury. Má být hloupá, ale už ne naivní. A učí se, kdo je její nepřítel. Bulle oproti té bábě ve Fourbi řekne vlastně vše. Nu, ta druhá měla čtvrt století na to vymyslet si svoje vykrucování a stejně mě nezajímala zdaleka takhle. A že je Bulle salamandrem, bytostí obrozující se z vlastního popela připomíná i to, že jinou svou figuru, námořníka z Bílého města, definoval Tanner jako axolotla. Jinak, zde je Ogier opravdu nezničitelná – je white thrash (jako já), ale je plná života, prostě se nějak protluče i jako prekariát – a až zajde, přijde další generace - v tom je optimismus celku.

plakát

Charles mrtvý nebo živý (1969) 

Hudba je tu ještě seriální – evokuje to Resnaisovu Muriel. Flétna a bicí. Možná i naše české nápodoby typu Jirešova Křiku s Porgesovou muzikou. Kamera je nová, ale materiál starobní, prastarý – jak z Bressonů před barvou. Kino to není godardovské. Viděl jsem tu ale anglický civilismus a štymuje mi to s The taste od Honey anebo Saturday Night and Sunday Morning. S tím, že dramaturgie zápletek vůbec není tak padesátková, je to svobodné, uvolněné, filmové; dávno po „revoluci“. Přemýšlel jsem i nad tím, kde jsem se s tou zápletkou už setkal: a ono Max Frisch – taky Švýcar – a přesně ročník postavy (skvělého) Françoise Simona: ve Frischově Stillerovi také odmítne hlavní hrdina být Stillerem. Dva Švýcaři hovoří patnáct let po sobě o tomtéž. Frisch ostatně v době natáčení Charlese komentoval dění ve Švýcarsku podobně kriticky: nejen Češi prošvihli svůj 1968. Je zde vidět, jak to bylo pro Tannera palčivé. Pasáže s dcerou-revolucionářkou jsou citlivé a přesné – kam se hrabou agresivní deklarace Dziga Vertov Group z Číňanky. A přemýšlel jsem i o tom, jakéže debuty Francouzů by byly tomuto podobné: moc mi to sem nezapadalo: spíš v tomhle filmu vidím, že se Noc Jeanne Moreau roztáhla na pár týdnů (anebo persona Liv Ullmann vyléčila milými lidmi). Jednu dolů za tu starobu.

Poslední hodnocení (1 534)

Le Retour d'Afrique (1973)

22.09.2022

Salamandr (1971)

19.09.2022

Charles mrtvý nebo živý (1969)

17.09.2022

La Vallée fantôme (1987)

14.09.2022

Messidor (1979)

06.09.2022

Alexandr Veliký (1980)

04.09.2022

Le Milieu du monde (1974)

31.08.2022

Requiem (1998)

28.08.2022

Oi tembelides tis eforis koiladas (1978)

24.08.2022

Reklama

Reklama

Reklama