Remedy

Ten film je samozřejmě strašně povrchní a to nejvíce, jak to jde. Oku lahodící kamera a dynamicky působící střih v kombinaci s na oko „geekovskou“ zápletkou mají zřejmě vyvolat pocit dobře zkombinovaného obsahu s formou, což se do jisté míry daří, film má spád, kamera je v nejčistším slova smyslu moderní a co je hodně barevné nebo hodně výrazné, tak to zabere rovnou z několika úhlů. I když je můj komentář z větší části negativní, špatný dojem jsem z filmu rozhodně neměl, herci byli víc než dobří, drobná psychologie se také dostavila a celkově mě to vlastně dost bavilo. Očekával jsem možná něco trochu rafinovanějšího, nějaký vyhrocenější vztah mezi samotnými postavami, ale jak říkám – výsledek je dobrý a film jako takový za zhlédnutí určitě stojí. Minimálně proto, že jde pořád o dost zajímavé téma.) 3,5*

Fascinujícím způsobem komplexní a strhující bondovka. Střídání akce a konverzační roviny je výborné, celý film je plný emocí (hlavně „spoluemocí“, které chtě nechtě musíte s 007 sdílet) a má naprosto úchvatné jak interiéry, tak exteriéry. Daniel Craig je úplně jiným, novým a lepším typem Bonda než byl Pierce Brosnan. Je o dost tvrdší, s nikým ani s ničím se moc nesere a se svýma magickýma očima, ledově klidným výrazem a metodami, které opravdu nikomu nic nedarují, budí jako nový Bond patřičný respekt. Brosnan byl elegantní, sympatický a vždycky mi připomínal starou školu. Craig je nonšalantní, neuvěřitelně charismatický a prvky ze staré školy dokáže geniálně skombinovat s novými, moderními či progresivními atributy. Scénář je navíc velmi dobře propracovaný a Martin Campbell režíruje (zejména v první scéně) jako o život.

Inception není zdaleka pouhým téměř dokonale natočeným scifi (i když i s tímto statutem by si bohatě vystačil). Cobbova osobní linie mu dodává na osudovosti a prezentuje tak celý film jako příběh o nešťastné lásce na pozadí sci-fi příběhu. Rozhodně tím nemyslím, že by ona linie o lásce zastiňovala mimořádný nápad o snech uvnitř snů, spíš tím chci poukázat na to, jak moc je tento film originální, jak moc je propracovaný, jak výborně je vrstvený a jak mu právě ten Cobbův vnitřní boj se sebou samým dodává na síle a naléhavosti. Herecké obsazení asi být už lepší nemůže, Nolan se drží herců, které má vyzkoušené a se kterými se mu pracuje dobře + přibírá herce, které mám já strašně rád (nevím, jak to dělá, ale je to tak v každém filmu.) Hanse Zimmera považuji za „nástupce“ Johna Williamse, coby nejoriginálnějšího a asi nejlepšího skladatele filmové hudby současnosti. Asi už nemá cenu vyzdvihovat samostatně do detailů promyšlený scénář, bezchybnou režii… Podobně jako u Matrixu se snažím proniknout s každým dalším zhlédnutím stále hlouběji, nicméně je tu spousta souvislostí, které mi asi zůstanou navždy utajené. Rozhodně to není proto, že by v Inception bylo něco nepochopitelného, spíš zde hraje roli fakt, že při sledování se nelze soustředit pouze na jednu konkrétní věc (zkoušel jsem to již několikrát) a snažit se dát si ji do souvislosti s ostatními, protože kouzlo tohoto filmu spočívá právě v onom vrstvení, v nabalování nových dějových rovin na sebe, kde stále přibývají další a další detaily. Pokud se tedy chcete soustředit POUZE na jednu věc v celém filmu s tím, že na konci její význam v kontextu zbytku děje pochopíte, budete nejspíše zklamáni. Ale o to tu nejspíš jde především – pokud Nolan tematizuje snění jako tvorbu umělých světů, kde jsou vlastní kreativita a nápady zcela neomezené, záleží potom hlavně na vlastním výkladu, vlastní fantazii a schopnosti ucelit si nějakým způsobem to, co nám zůstalo otevřené.

Jsem si jist, že budu již pouze opakovat to, co bylo mnohokrát řečeno o tomto nesmrtelném díle Stevena Spielberga. Pro mě je ten film vlastně dokonalý po všech stránkách. Když se mají dostavit silné emoce, stane se tak bez nutnosti vydírání, i když je samozřejmě jasné, že vzhledem k tématu to měl Spielberg minimálně v tomto ohledu jednodušší – tady se ani prostě citově vydírat nedá, jsou nám překládána „jen“ fakta a je na každém divákovi, jak tyto dávné skutečnosti dokáže vstřebat či jak na něj film ve výsledku zapůsobí (jak moc emotivně). Steven Spielberg splnil natočením Schindlerova seznamu nejen povinnost vůči židovskému obyvatelstvu, ale rovněž povinnost vůči celému světu v tom, aby byly všechny generace všech národů zevrubně poučeny a informovány o tom, čeho všeho byl schopen člověk ve 40. letech 20. století – a to jak toho nejzrůdnějšího, tak i toho nejšlechetnějšího. Většinu filmu jsem vedl vnitřní boj s postavou Oskara Schindlera (fenomenální Liam Neeson) a nedokázal jsem až do určitého momentu nějak blíže určit charakter jeho postavy nebo rozklíčovat jeho úmysly. Velmi poctivá stopáž, ve které se nenachází jediné hluché místo, dává velké množství prostoru na ztotožnění se s postavami, jejich osudy a údělem, který musely nedobrovolně přijmout. Těžko říci, čím by byl Schindlerův seznam bez Spielbergovy sugestivní režie, stejně tak jako bez Zaillianova excelentního scénáře, bez Williamsova dokonale sladěného soundtracku či bez bezchybné kamery Janusze Kamińského. A všimli jste si, že během celého filmu ani jednou nezazní v jakékoli jazykové mutaci slovo „vůdce“?

Místy ještě o třídu krvavější a brutálnější než "Kick-Ass“, což se může na první pohled jevit takřka nepředstavitelně. I když v celkovém součtu pro mě jednoznačně vítězí Vaughnův "Kick-Ass“, má Gunnův "Super“ něco, co právě "Kick-Ass" neměl (resp. nebylo to podáno tak sugestivně a přesvědčivě jako v případě "Super") a to je silná motivace hlavního hrdiny. „Nářez“ chtěl hlavně přestat být outsiderem, kdežto Crimsona Bolta žene v boji proti zločinu ztráta milované ženy (považuju to za jedinou seriózní motivaci v celém filmu, protože veškeré ostatní trable hlavního hrdiny a především způsoby, jak se s nimi vypořádává, jsou silně nadsazené). Tři hlavní herci bez výhrad, i když nejvíc se mi asi líbila psychopatická Ellen Page.))

Brilantní skoro tarantinovka, která nádherně a přesně vyplňuje ten třiadevadesátý rok, tudíž tu roční režisérskou pauzu v tvorbě Q.T. – přestávku ve velmi plodném období mezi Reservoir Dogs a Pulp Fiction.) Myslím, že nastal čas se za devadesátkovou tvorbou mého asi největšího oblíbence Quentina trochu ohlédnout. Viděl jsem Gaunery, viděl jsem Pulp Fiction, viděl jsem Jackie Brownovou, viděl jsem Natural Born Killers (které i přes “““ pouhý “““ Tarantinův námět za tarantinovku svým způsobem považuji). Jediné, co mi chybělo, byla právě Pravdivá romance a odkládal jsem ji tak dlouho vlastně jen kvůli tomu, že ji Q.T. nakonec nerežíroval. Nicméně Tony Scott má taky pár koulí a chopil se opět výborně vrstveného, promyšleného a vtipného scénáře se vší parádou a z akčních scén dokázal vyždímat opravdu maximum. Raná tvorba Q.T. už jednoznačně dokazovala, že jak po scénáristické stránce (už jen v samotné stavbě děje), tak co do schopnosti dostat na plátno hromadu zajímavých postav a vytvářet atmosféru jejich „pouhým“ jednáním a chováním bude Tarantino prostě machr. A ten Zimmerův soft soundtrack v "romantických" pasážích neměl chybu!

Nejen bombastická akce a na konci série všemi vyžadované „opravdu epické zpracování“, ale i četné množství emotivních scén, které dokáží svou intenzitou a upřímností nádherným způsobem dojmout a v neustále napjaté atmosféře tak přenesou druhý díl „sedmičky“ alespoň na chvíli do komornější roviny. Jsem čtenář všech knížek (několikanásobný), s Harrym Potterem jsem vyrostl a je pro mě srdeční záležitostí, takže na nějakou objektivitu se můžu zvysoka vykašlat.)) Až apokalyptická atmosféra, kterou dokáže Yates téměř po celou dobu udržet, je fantastická a skvělým způsobem koresponduje s rozpoložením, ve kterém se hlavní postavy v posledním díle nacházejí. Věci jako je střih, soundtrack, vizuální efekty nebo kamera jsou díl od dílu na ještě lepší a profesionálnější úrovni, takže poslední díl ságy je pro mě v tomto ohledu hotovou extází. 18.7.2011, IMAX - Flora, 19:40.

Drobná, tradičně skvěle hrající Dakota Fanning utíkající před násilnickým otcem přichází společně se ctižádostivou, až paličatou Jennifer Hudson (utíkající před násilnickou a tendenční společností) do města Tiburon ve snaze poznat blíže svou minulost. Společně tvoří jednu nesourodou (už vzhledem k tomu, v jakém prostředí a v jaké době se film odehrává) dvojici, která postupně dosti zamíchá s osudy tří relativně klidně žijících včelařek, u kterých naleznou útočiště. Film je celkově hodně emotivní, k čemuž jistě i dopomáhá postava May, která je přesně tímto způsobem koncipována. Možná i proto, že je film na silných emocích založen, na mě tak úplně nezapůsobilo Lilyino přiznání při hovoru s August, které účinkovalo spíš křečovitě a mohlo být zvládnuto mnohem lépe. Jinak si ale troufám tvrdit, že film z velké části stojí právě na Dakotě a jejím naprosto přirozeném a vynikajícím hereckém projevu. Sympatický film, který rozhodně stojí za pozornost.

Přemýšlel jsem celou dobu, jestli herecká kreace Christiana Balea je pouhé přehrávání nebo v podstatě téměř dokonalý výkon.) Je nadmíru jasné, že takto zajímavé téma už jen při samotné zmínce vzbudí kontroverzi a vyžádá si pozornost širší veřejnosti – právě jen kvůli tomu, O ČEM TO JE. Osobně jsem byl spokojen, ani „přepointovaný“ závěr mi nevadil a ve výsledku na mě AMERICAN PSYCHO zapůsobilo jako důstojný předchůdce Dextera či Mr. Brookse.)

Podstatně morbidnější, perverznější a rozšířená verze Červené karkulky. Klasické pohádkové motivy jsou zde přítomny a jsou dobře rozeznatelné – tajuplný les ukrývající zlo, nebojácná a lehkovážná hlavní hrdinka, moudrá a životem zběhlá babička, která prostřednictvím pohádek uděluje cenné rady do dalšího života, předává životní zkušenosti atd. Neil Jordan mě neskutečně dožral už v Interview s upírem, kde i přes přenádherné kulisy, skvěle hrající hlavní hrdiny a docela slušnou atmosféru byl celý příběh neskutečně zdlouhavý a režie tristním způsobem mdlá a bez nápadu. V případě Společenství vlků je jak režie, tak scénář na slušné úrovni, nicméně když srovnám s jakoukoli jinou tvorbou, kterou mám rád a u které se prostě bavím, vychází mi tento snímek jen jako dobrý průměr. Neil Jordan je první „větší“ režisér, se kterým si už od začátku moc nerozumím, ale chystám se v dohledné době na The Crying Game, tak třeba změním názor.)