Molly

Kate chce být herečkou. Její otec je slavný režisér, ona si ale chce cestičku vyšlapat sama. Bojuje s předsudky a taky se svou osamělostí. Joe je blázen do osvětlovací/zvukové techniky, spolužáci ho mají za šprta a na jeho nadšení reagují posměchem. Lila by se ráda stala spisovatelkou, náměty čerpá ze svého zpackaného života, který obětovala nemocné matce. Owen je nadaný muzikant s temnou minulostí – má totiž tak trochu agresivní sklony. No a právě tyhle čtyři ztracené duše to spolu začnou táhnout a podporovat se během prvního roku studií na prestižní londýnské umělecké škole... Přiznám se, že moje pocity z první epizody byly rozpačité. Scénáristka v ní až moc tlačí na pilu, na malém prostoru chce nastínit atmosféru školy, její studenty a samozřejmě hlavní aktéry (kteří jsou mimochodem chodící klišé), jejich minulost, sny, touhy. Ve výsledku je z toho jakýsi nevábný slepenec jednotlivých scén, který mě málem od dalšího sledování odradil. S druhým dílem si mě ale seriál získal – možná jsem si zvykla, nevím – a já začala některým postavám přicházet na chuť, hlavně tedy Lile, kterou bych chtěla mít za kamarádku. I když Nearly Famous občas působí amatérsky a pronášené věty sem tam skřípou, hodnotím pozitivně. Těch šest dílů jsem totiž zkoukla během čtyřiadvaceti hodin, tak moc mě to začalo bavit. Akorát příště bych prosila obsadit roli herečky někým, kdo umí hrát. P.S: Aaron se definitivně stává mým guilty pleasure. Jako muzikanta ho prostě žeru, i když zpívat kluk teda moc neumí:-)

Tak jsem si říkala, jak milý a vtipný film s nadhledem tohle je, pak ale přišla závěrečná oslava narozenin a příjemný pocit byl v kelu. Grrr. Přesto ale Angus, Thongs and Perfect Snogging vřele doporučuju - první hodina je prostě výborná, navíc diváci nahlédnou do pubertální dívčí duše a divačky si zase poslintají nad Aaronem Johnsonem, který cca dva roky před tím, než se rozhodl nakopávat zadky, nemá na práci nic jiného než vypadat k zulíbání. Zmínit se sluší i výtečný soundtrack.

Fotbal nemám ráda, stejně tak jeho fanoušky, pro které "jít na zápas" v překladu znamená "jít na stadion a servat se tam" (o sport samotný přitom vůbec nejde, to mi nikdo nevyvrátí). Příslušníci greenstreetské elity, jak je vidí Lexi Alexander, se sice neperou přímo při mači, ale jinak to jsou vlastně takoví angličtí baníkovci - fandí, rvou se, nahánějí strach. Hooligans tak ve svém důsledku působí velmi nepříjemně, divák je nucen přihlížet násilí, které je tu na denním pořádku, a sledovat hrdiny, se kterými je těžké se identifikovat, přitom však nejde nijak do hloubky a mně tak chování fotbalových fanatiků není o nic menší záhadou než před zhlédnutím filmu. A to je, myslím si, škoda, neboť právě ono osvětlení mělo být imho hlavní intencí tvůrců.

Křehké na povrchu, silné uvnitř. Rosein něžný monolog o své životní lásce si budu pamatovat ještě dlouho... "I knew this boy who was really wonderful to me. The first time I saw him was in freshman English. He wore a baseball hat on the first day of school and our teacher made him take it off and his hair was all pasted on top of his head. And he smiled at me while he tried to fix it. We watched each other after that. And I started to feel like I knew him. I looked at his yearbook picture so often, I knew his face by heart. Our senior year, I took piano and he had soccer so we would pass each other every day after school in the exact same spot. And it became something I looked forward to so much so that I could tell you all the days he was absent because those were the days I was disappointed. And sometimes he would look at me, sometimes he would turn away, sometimes it would be so intense that we would start looking at each other from the very beginning of the steps. And then, on the last day, he talked to me. And everything he said was exactly how I pictured it would be, and he felt the way he felt in my dreams, and I thought everything was happening exactly the way it was supposed to. And I was the happiest I’ve ever been. Happy and scared all at the same time… And I was in love with him for four years. I barely knew him but everything was exactly how I imagined it, everything was just how I pictured it... I think he was the love of my life."

Tak nám Sarah spadla do tmy podruhé, a o poznání méně elegantněji. Film sám o sobě by možná obstál lépe, avšak v kontextu jedničky, která měla pořádné grády a já v noci poté strachy nemohla zamhouřit oko, je část druhá slabota a odkaz původního filmu kazí. Když k tomu připočtu nejblbějšího šerifa v dějinách kinematografie a rádoby překvapivý konec, který je proti vší logice, docházím k závěru - tedy, spíše si potvrzuji, co už dávno vím - že dvojky by se neměly točit. A filmaři by si to už sakra měli uvědomit.

Jsou mladí, jsou krásní, uvnitř však zranění, zžíráni traumatem ze ztráty blízkého člověka. Hříčkou osudu se seznámí a zamilují, dvě bytosti ztracené v newyorské šedi, a navzájem si prosluní své životy. A když to už už vypadá, že se všechno v dobré obrátí, když se svět zdá konečně barevnější a traumata po boku milované osoby snesitelnější, přijde jedno osudové ráno... Ne, pane režisére, nebojte se, na ten zážitek, který jste mi svým filmem zprostředkoval, na to mrazení v zádech v přetopeném kině, na ten čistý zásah do srdce určitě nezapomenu. Nechci.

Charles a Emma, muž a žena, černá a bílá. On už dávno pochopil, že Bůh je jen přelud, který si lidé vymysleli, aby dali věcem smysl a řád, ona jeho teorie zarputile odmítá a dál spíná ruce k tiché modlitbě. V 19. století nemohly být dva světy rozdilnější, přesto tihle dva koexistují vedle sebe v křehkém svazku narušeném ztrátou dítěte, ve svazku plném tichého nesouhlasu, proseb, výčitek ("Copak ti nevadí, že možná nikdy neprojdeš nebeskou bránou a my dva tak zůstaneme po celou věčnost odloučeni?"). I když předem víte, kdo bude muset ustoupit, stejně vás to smířlivé pohlazení po tváří "tak si ze mě nakonec udělal spoluviníka", ono spojení černé a bílé v šedou, dostane. Výborným tahem bylo obsadit do filmu skutečný manželský pár, neboť každý dotek, každý pohled je prozářen láskou.

Paul Bettany je oficiálně nejvíc sexy andělem v dějinách kinematografie!:-))

...aneb když vám místo krve v srdci tepe metal. Nářezový dokument o tom, že bychom se nikdy neměli vzdávat svých snů. "The music lasts forever... Maybe the debt does too but the bottom line is that the music lasts forever and that's the art, that's the most important thing."

Šíleně nudná exkurze do Španěl s protivnou průvodkyní a nemastnými-neslanými účastníky, na které – ač jsme spolu strávili celých osmdesát minut (a že se zdály jako věčnost) – se mi nepodařilo napojit, a tak mi jejich osudy nemohly být lhostejnější. Příště radši sáhnu po Cestománii, gracias.