MM11

Pozapomenutá Meyerova hříčka ze zlatého období. Klasické atributy nechybí, formálně OK. Takže proč ta zaprášenost? Za prvé je to poněkud nevzrušivé. Chybí větší míra efektních prostřihů a samotné prostředí zásadní atraktivitou taky zrovna neskvétá. A za další ani lepší příběh by neškodil. Na primitivní děj by asi bývalo zbytečné si stěžovat, ale oživující hlášky a bizardní dialogy jsou zde jen v náznacích. Přesto pro fanoušky nepochybně nutnost. Už jen za neobyčejně vyzývavou Alainu Capri či za extravagantní Haji (ona lesní divoženka, která je naprosto bezkonkurenční a krade film pro sebe). A ve chvílích přátelských radovánek je podobná ujetost skoro ideální.

Tahle tuctová honička zprvu klame tělem. Vypucírovaný Jamie Foxx vznáší v soudní síni přemíru systémových obvinění a divák čeká chytrou pecku formátu "obžaloba všech, pravda schází". Velká chyba! Už tehdy na začátku mě nesmírně iritoval bezkrevný Butler někde v zámezí. A teprve, když tenhle chlápek vyleze na světlo, se mění pravidla i myšlenka filmu na tupou proklamaci "zabije všechny, brutalita především". Následná jatka jsou asi pětinásobný odvar s Fincherova Sedm, která mají neuvěřitelnou hromadu děr. Prvotní divákovo soucítění s Butlerem navíc mizí ve chvíli jeho nesmyslných choutek a definitivně se rozpadne po jeho "extempore" za katrem. Nešťastný Foxx film táhne prakticky osamocen a zbytečně, protože průměrný režisér F. Gary Gray plní jen standart. Film, který nikoho asi mimořádně nenaštve. A stejně tak nenadchne.

Je to poměrně tupá podívaná a ze zvláštního důvodu (nedovedu vystihnout proč) od určité chvíle takřka nesnesitelná. Svoje udělají vyhopsaná hudební čísla, kde hladina cukru přesahuje pomyslnou mez skoro bez ustání. Ale ani to a snad ani Marilyn Monroe (která hraje tu svoji tupou postavu vždy tak dobře, že ošálí všechny) nejsou tím nejhorším. Možná vše vězí v náladě, kterou film zanechává. Všechno je taková pohoda a tak bez chyb, že Vám bude za chvíli špatně jen s toho, že u vás doma vrže gauč a pohasíná světlo. Mám pocit, že Jane Russell jako protihráčka k Marilyn úplně nefunguje, její part jí nevěřím a vadí mi. Ono se těžko radí, komu tohle doporučit. Milovníci pamětnických šlágrů asi nebudou chtít vidět ujetou hudební romanci s IQ 20, pro fandy současných slaďáren (které se až tak moc neliší) to zase bude předpotopní vykopávka. Takže dějiny asi nebudou milé.

Jakubisko se neošívá a neklade si zábrany ani normy. Nikdy. Prostě ukáže všechno, oni ať si to přeberou! Společně s výrazně katolickým scénáristou Karolom Sidonom si ještě jednou dělají, co je napadne, než definitivně spadne klec. Hodně toho načrtnou, bohužel to nestihli. Z torza původního filmu se vytvořil kompaktní celek až po dvaceti letech. Nová doba byla zblázněná a nadšená, bohužel pobláznila i tenhle film. Do původně konfliktního děje mezi vírou a pravdou napasovali autoři poplatné tlachání, které společně s o dvacet let staršími herci budí karikaturní dojem (ve scénách je rozdíl zcela patrný). Tipoval bych, že základní myšlenka zůstala, ale proč jí násilně dotáčet? Krásná Olga Schoberová i ostatní už jen trapně pajdají, o excelentně pitomém závěrečném songu ani nemluvě...

Jednou rozhodně stačí... De Palma se zabydlel v podivných filmech od počátku dráhy, to nepřekvapí, jinak by to ani nebyl on. Jenže tady si mnohdy hraje nejen s trpělivostí, ale i s žaludkem. Krásně ironická ujetost začátku, kde režisér svrhává do žumpy všechny náležitosti hudebního byznysu, je solidní nástřel, krásně se vysmívá Gottově snaze ze stejného roku. Jenže pak si asi vypůjčí pár neprozkoušených kapslí amfetamínu a jede. Sprasení několika různých dějů dohromady bych mu ještě vzal, nekouká se dopředu. Brutální parodii na všechny okolo a hrátky se znetvořením bych mu dokonce schvaloval, skvělé téma, které navíc koncem potopí všechny. Ale proč mi musí De Palma podávat tuhle zvrácenost s tak odporným hrdinou asi nepochopím. Jeho kreace byly k nevydržení. Jestli někdo bude tleskat ve stoje za hudbu či první místo v odkazovosti je to v pořádku. Ale já příště vezmu něco konvenčnějšího.

Upřímná výpověď v marasmu padesátých let? Ano, Ladislav Helge si pojistil váženého gentlemana Karla Högera a rýpnul si do srdce každého státu - do jeho vesnice. Patriotem by ho ten rok asi nikdo nenazval a to je Helge přitom jen lehounce ostrý a spíše laskavě konstatující. Na hony vzdálen tvrdé obžalobě režimu jako v šedesátých letech. Možná i proto je mi jeho líčení sympatičtější. Helge není unáhlený v závěrech a popis nejednoho charakteru by se ideologicky vůbec nedal ohnout. Högerův učitel je taky věrná postava, která není dějem hnána ani do temna, ani do omilostnění. Je jen na divákovi jestli přijme východiska, režisér ho nenutí citově či jinak. Helgeho problém tkví v jeho málo výrazném režisérském rukopise. Vždy se dobře vyjádřil, ale nešokoval a nemohl být hvězdou. Taková je Škola otců. Laskavý film bez povyku. Proč ne, navíc stále poměrně aktuální...

Ta chytřejší část filmařské obce by snad řekla, že po trapné honičce s otravným hrdinou v srdci Japonska se už ničit bouráky aspoň chvíli nebudou. Že budou ještě ve výraznějším počtu a se stejnou postavičkou na místě režiséra jen dokazuje, že logika někdy fakt vynechává. Karamboly a tvrdou (občas natvrdlou) atmosféru jistí navrativší se syn Vin Diesel. Toho arogantního lebkouna můžete nesnášet, ale má charisma na rozdávání. Už poněkud slaboduchému příběhu hodně pomohl, rozhodně víc než Justin Lin. Inspirován a poučen se pokusil zahustit akci do těch nejtěžších měřítek. Nechá toho hodně rozflákat a místy i efektně, ale vlastní vklad by si nevytetoval ani na jeden záběr. No, je vidět, že ani nemusí. Dokud se bude prodávat už dávno degradovaná zábava s takovou kadencí, tak má ve filmu práci na léta dopředu.

Steven Seagal je v první řadě na nic se neptající mlátička, nehodlá sám sebe prohánět na festivalech. Že má ale i výrazný názor na životní prostředí je v ranku akčního bouchání minimálně zajímavé. V Aljašce v plamenech to s ekologickou reklamou zkouší skutenčně natvrdo, proto si sehnal i režisérskou stoličku. Rozhodně se nedá říct, že by potopil ten film právě on. Troufá si s dobře znějícím obsazením bouchat do systému jako celku, což je však hlavní problém. Seagal archetypálního akčního fandu uspí přemírou diagnostických keců o kousavých naftařích, zatímco ten náročnější divák se bude bavit spíš na účet pana Aktivisty. Já bych v tom neviděl jen zápory (ač jich je dost) a mám rád snahu. Jestli něco s tohohle filmu ční jako totem, tak je to právě snaha. Takže za tři.

Ambiciózní dokumentaristé si často troufají. Jejich sny a touhy jsou omezené pouze a jen možnými prostředky, jinak by si dovolili nemožné. Ale co když je zadavatelem agresivní ideologie, co se potřebuje zviditelnit? Pak můžete všechno. Stříhat na tisíc kousíčků mohutné zástupy, zabírat politiky ze všech stran, vidět věčně nadšené tváře davů a další sny megalomana. Ďábelsky talentovaná Leni Riefenstahl dává lekci všem tehdejším fádním dokumentaristům a zároveň sepisuje příručku pro pozdější naopak krajně levicovou filmařskou obec padesátých let. Triumf vůle může být dvojím pojítkem a tím je zásadní i dnes. Ukazuje z hlediska nacistů moc a nepopsatelnou charismatičnost jejich vůdce. A zpětně je možná ještě daleko významnější. Dokonale obnažuje šílený fanatismus mas a nelidskost Hitlerových projevů. Leni možná nechtěně vytvořila největší zbraň pro obranu mladých generací před nacismem. Její dokument mě zhrozil a utvrdil, že je silnější než desítky moderních rekonstrukcí, které zpravidla zvedají kazatelský prst a přísně varují. A koho Triumf vůle ovlivní negativně? Tomu zřejmě není pomoci, je to v něm a probudilo by se to třeba někde jinde. Už jen proto, že propaganda je tu i dnes a její síla rozhodně neklesá.

Tak tady asi zůstanu věčně tím, co nepochopil. A to na novou vlnu i odvážné experimenty nedám dopustit. Jenže tady? Bez urážky, ale poetika tohohle ražení mě skutečně míjí.