Genero

Tukabel

Text, rap: Helena

Hudba: MC Hammer, Rick James, Alonzo Miller 

Je horké festivalové odpoledne. Sluníčko praží, vzduch stojí a v kotli to smrdí. Hnusné pivo Trautenberg v kelímku jen podkresluje kouzlo okamžiku. Čeká vás porce tvrdého, ale opravdu tvrdého metalu...

... a mezitím, v jedné předaleké galaxii... 

A co kameruješ, buzerant! (Remix)

Text, rap: Aranka Muhová

Hudba: DJ Lakatoš

Tak mi včera strejdu odvezlo houkací auto do špitálu. Ač je to událost pochmurná a nevěstí nic dobrého, velice mě potěšilo, že mě rodinná rada s ohledem na můj vytříbený hudební vkus pověřila zajištěním hudební složky výletu, aby se strejda mezi ostatními staříky nenudil. Při té příležitosti jsem si ale uvědomil, že poslední dobou pro samý boj za světový mír, šíření křesťanské lásky a opovrhování rasismem, satanismem a korupcí zapomínám na Paradise Lost. Jistě nikoho neurazí, když si do svého vlastního deníčku pro připomenutí vložím píseň z nejmilovanějších, Podotknout prostě slova.

Tak to má česká repre na Evropě za sebou a já zase asi po roce sledoval kopaný míč v televizi. Peytlovi jsem sice tvrdil, že výsledek bude zaručeně 0:3 pro Sovětský svaz, ale v koutku duše jsem doufal, že Batman v brance zazáří a někdo se v malém vápně ukopne, sovětský chytač uklouzne po lejnu a balón skončí těsně za brankovou čárou a tím vznikne plichta 1:1. Nakonec mě česká veselohra tolik bavila, až jsem smíchy vychrchlal chomáč chlupů, které mi uvízly v krku, když jsem si v první půli z nudy omýval jazykem třísla. Teď si jen přeju, aby se Wayans Bros. nechali inspirovat a natočili na základě tohoto zážitku celovečerák. Seth Rogen jako Plašil, Michael Cerra jako Rosický, Geena Davis jako Baroš a samozřejmě Michael Berryman jako Bílek, který se rozhodne vydat za Kollerem do Monaka škemrat o pomoc,  jenže ho ve vlaku při průjezdu tunelem Furka překvapí skupina bengálských liliputů análním fistingem. Jmenovalo by se to Kokoti na trávě a byla by to huličská parodie na íránské gayporno s prvky střevní inkontinence.

Na videu dole naleznete záznam tréninku české reprezentace před zahájením loňského ročníku Kirin Cupu, tajně pořízený kameramanem TV Yakuza panem Takadou. Ten probíhal  za přítomnosti ministra tělovýchovy a sportu pana Ičiro Išikavy (v červeném saku) a starosty města Ibaraki pana Isamu Nakaty. Oba měli zároveň tu čest, vzhledem ke zdravotní indispozici pana Michala Bílka, celý trénink řídit.

Dnes jsem objevil na své domovské stránce Ježíš.cz toto krásné video, o které se s vámi musím jako hluboce věřící křesťan hned podělit! Doufám, že vám konečně otevře oči a rozhodnete se vstoupit do řad naší mírumilovné, pravověrné a skromné církve, vy nevěřící šmejdi! Už se těším, až se pan arcibiskup pražský kardinál Dominik Duka zase jednou vrátí z Vatikánu, aby ve Svatovítské katedrále uctil své ostatky a mě za mou osvětu a snahu téměř misionářskou něžně pohladí po pytlíku a konečně si vysloužím ten černý pásek v katechismu! 

Je mi pět let a s mámou se brodíme hlubokým sněhem přes park od autobusové zastávky. Úplně se chvěji zimou a mrznou mi nohy, i když na nich mám svoje sněhule s Kosími bratry. Držím mámu za ruku, říkala, že ji mám chytit co nejpevněji, aby na náledí neupadla a neublížila si. Je už tma, sám bych se určitě bál, ale s mámou nemusím. Jdeme do kina Sevastopol, to je to největší kino ve městě, říkala to soudružka učitelka ve školce, když jsme tam nedávno byli na kreslené pohádce Jen počkej s vlkem a zajícem. Do kina se moc těším, s mámou jsem tam ještě nikdy nebyl, navíc říkala, že tohle bude americká pohádka. Nevím co přesně znamená slovo americká, ale máma to řekla tak, že mi je jasné, že ta americká pohádka bude úplně skvělá a bude se mi strašně moc líbit.

Jsme u kina a je tu velká spousta lidí. Tisknu mámě ruku ještě víc, teď spíš proto, abych se mezi těmi lidmi v tlačenici neztratil. Jsou tady děti, ale i dospělí. Nevěděl jsem, že dospělé můžou zajímat pohádky, doma na ně vždycky koukám jenom já. Máma mě táhne tou tlačenicí pořád dopředu, jednomu pánovi jsem šlápl na nohu, čekal jsem, že bude hubovat, ale jenom se ne mě usmál a mrknul. Jdeme dlouhou chodbou a potom po schodech nahoru. Máma mi říká, že koupila lístky na balkon, abych dobře viděl. Jsou tam dlouhé řady sedaček, ale my si sedáme hned na kraji jedné z nich.

Někdo zhasl a v kině je chvilku úplná tma. Vepředu se rozsvítila ta veliká televize a všichni jsou potichu, asi už to začíná. Jenže tam pořád ukazují toho starého dědu s brýlemi a říkají, že soudruh prezident přivítal někde na hradě nějaké svoje kamarády. Nudím se a začínám usínat. Za chvilku máma říká, že to ještě není ono, pohádka že bude teprve potom. Uklidnila mě, dívat se na soudruha prezidenta dlouhou dobu by mě asi nebavilo. Ale dočkal jsem se.

Ta pohádka je o malém klukovi, který ale už chodí do školy. Ten kluk jde za tmy na zahradu a něco na něj vybafne ze křoví a strašně to mává rukama a křičí. Hrozně jsem se lekl a ptám se mámy, co to bylo. Ona odpovídá, že takový skřítek. Ulevilo se mi. Skřítek je pořád lepší než zohavené dítě. Nedávno ukazovali v televizi takové strašně ošklivé děti a říkali, že je zohavila válka. Bylo mi jich líto, ale pak se mi o nich v noci zdálo a já se bál, že jsou u nás doma a musel jsem si lehnout k mámě do postele. Ten skřítek v pohádce pak začal bydlet u toho kluka na zahradě ve skleníku a ten kluk mu nosí bonbóny a skamarádí se spolu a skřítek pak je u toho kluka v pokoji a stěžuje si, že chce domů a ukazuje na nebe. Asi se mu stýská, ani se mu nedivím, mě je taky smutno, když jsem dlouho u babičky. Ptám se mámy, odkud ten skřítek je a máma říká, že to vlastně tak úplně není skřítek, ale mimozemšťan a bydlí na jiné planetě. To nevadí, stejně se mi skřítek líbí, protože je legrační. Skřítek je pak nemocný a chodí tam takoví pánové v bílých kuklách. Asi jsou zlí, protože ten kluk ho dá do košíčku na kole a odjede s ním do lesa. Pak se musí rozloučit a kluk brečí a všichni lidé v kině taky brečí. Já taky trochu brečím, připadá mi to smutné.

Byla to krásná pohádka. Vlastně asi nejlepší, jakou jsem doteď viděl a to koukám na pohádky v televizi pořád, hlavně na Studio Kamarád a Babu Jagu a Milouše. Už chápu, že americký asi znamená skvělý a těším se, jak o tom budu zítra vyprávět kamarádům ve školce. Ale máma říká, ať slovo americký raději nepoužívám.

Druhý den říkají v televizi, že na nás budou asi lítat americké rakety a sovětský soudruh prezident pojede přemlouvat amerického soudruha prezidenta, aby to nedělal. Už si zase se slovem americký tak jistý nejsem a moc tomu nerozumím a ptám se soudružky učitelky ve školce, proč vlastně na nás ty skvělé rakety budou lítat. Večer máma říká, abych se na to už ve školce nikdy neptal.