Muse

Silně emotivní filozoficky založený film o splynutí lásky se zdánlivě končícím koloběhem života. Ve filmu se prolínají celkem tři spolu úzce související časové roviny, jejichž ústřední postavou je ve všech případech herec Hugh Jackman. Kromě hrdiny mají všechny tři příběhy společný cíl. Najít lék na smrt. Najít způsob, jak se vyhnout neúprosné smrti a získat věčný život. Je ale délka našeho života opravdu tak důležitá? Nezáleží spíš na jeho průběhu? Najdeme-li jeho smysl a naplnění, je jedno, trval-li třicet nebo sto let... Někteří ho bohužel nenajdou nikdy. „Death is the road to Awe.“ Režisér Darren Aronofsky mě nadchnul již podruhé.

Každý okamžik, každé naše rozhodnutí, každý náš krok rozhoduje o následujícím vývoji našeho života. Změníte nepatrnou událost v minulosti a vše je jinak. Tenhle film se zákonitě musel stát jedním z mých srdcových. Už jen kvůli svému závěru. Vzdát se toho, koho milujete, protože to je jediný způsob, jak mu zajistit štěstí............. "Stop cryin' your heart out.."

Tří historická období. Tři ženy. Tři výborné herečky. Hvězdiček však dávám pět. Psychologické rozpracování mysli a jednání tří žen, které jsou nešťastné a okolí je nutí své pravé já dusit v sobě. Film jsem shlédla v jednom ze svých životních období, během kterého jsem naprosto věděla, co se hrdinkám honí hlavou a dokázala se vžít do jejich pocitů. Jen doufám, že budu pokaždé, když si pustím soundtrack z Hodin, dostatečně vyrovnaná se svým osudem, abych se nenechala jeho mocnou silou dohnat k útěku se zbraní do hotelového pokoje či se snad jít odevzdaně vrhnout do náruče vodní hladiny… Každopádně si budu muset znovu přečíst něco od Virginie Woolf… Třeba už se má Angličtina zlepšila natolik, že budu jejímu „stream of consciousness“ rozumět…

Co se dějové linie týče, nic moc. Co však oslovilo moje infantilní, naivní a romantické já, které tkví někde hluboko uvnitř pod vrstvou pesimismu nahromaděné během let mého života, byla roztomilá tvář Audrey Tautou a její touha šířit kolem sebe dobrodiní. Do toho klasická francouzská hudba, jíž dominuje jak jinak než harmonika, a sluncem prozářené ulice Paříže. Po shlédnutí snímku máte aspoň na chvíli pocit (než případně opět vyprchá), že život je krásný, že lidé jsou dobří a že pravá, nefalšovaná láska snad opravdu existuje.

Takovou úzkost jsem u filmu už dlouho nezažila.... A soundtrack Clinta Mansella opět nemá chybu....

Kevin Spacey opět podal dechberoucí výkon a pro danou roli je jako stvořený. Ve filmu si zahrál muže, který tvrdí, že je z jiné planety. Jak to skutečně je si divák musí přebrat sám.

Z tohohle filmu se pořád nějak nemůžu vzpamatovat... Nebo se nemůžu vzpamatovat z Jonnyho, který je zde krásnější a charismatičtější než kdykoli jindy...? Příběh lásky mentálně postižené Joon a šarmantního blázna Sama prostě žeru!