Kvítek

Jestli se někde opravdu takhle chovají rodiče ke svým dětěm, políbím našim nohy a poděkuju jim za to jak jsou úžasní a za to, že ze mě vychovali "slušnou" holku :)

Mimořádně našláplej seriál s hvězdným obsazením a originální zápletkou, jehož největším mínusem je čtyřměsíční čekání na jedenáctou epizodu!

Tak tenhle životopisný seriálový počin mě úplně za srdce nechytl, místy mě už dost unavovala linka "pracuju až to zdechnutí - vždy se žvárem v hubě - ošukám co projde kolem - a beru mix kokin, abych to vydržel - I don't give a fuck at all". A tak pořád dokola, pokaždé s jinou, ale pořád se stejným elánem. Nicméně! Klobouk dolů před Michelle Williams, která s květákem na hlavě pozbyla všechnu svou krásu ale její Gwen je opravdická až do morku kostí. I když ten její umělej úsměv mně místama už fakt lezel na nervy. Osudové všudypřítomné pouto mezi Gwen a Bobem je všechno jen ne nudné a dává seriálu tu správnou bittersweet šťávu. Zajímavej feeling z oné magické přitažlivosti, kdy nemůžete žít s někým, ale zároveň ani bez něj! Svým způsobem mě vzal i zajímavý střih dávající ochutnat jaký je to být pod tlakem showbyznysu, stejně jako retrospektivní okénka díky nimž se postupně seznamujeme s osudy hlavních hrdinů. Jedno se musí nechat, Bob i Gwen uměli z života i ze sebe vytřískat maximum a tenhle seriál nám dává možnost svízt se na horské dráze chvíli s nimi. Tak si držte kloubouky!

Je to FRAJER! Paul Newman je ve vězeňským munduru tak rajcovní, že by s přehledem strčil do kapsy i Michaela Scofielda. Jenom toho Butche mám přece jen raději.

Latexovej, barevňoučkej svět plnej obnažených koziček v režii oplzlých tlustoprdů versus krvavá řežba pod palcem zbohatlických teenagerů. Vyberte si, co se vám víc líbí/ hnusí. U mě suverénně vítězí požití ochlupené masité pavoučí nohy v přímém přenosu. Tak si říkám ...sorry, ale tenhle chod nejspíš vynechám. Když v tom do sebe začínají kolečka zapadat a tahač značky Butler mě vrhá mezi hltače Osudů dobrého vojáka Kabla. Coby dílky podobného ražení nepolíbená jsem si tuhle zvrácenou hru o to víc užila.

Gauneři jsou jedním z těch filmů, na které se těšíte jako malý dítě na Vánoce, ale jste zklamaní, když nedostanete to, co jste si přáli. Zklamání nezmírní ani padnoucí herecké obsazení, svěží námět, atmosféra ostrá jako břitva pana Modrého, pár zapamatování hodných hlášek a stylovej závěr. Jediné, ale to podstatné, co Gauneři vlastně podcenili jsou dialogy. To žvatlání o ničem je totiž docela nuda. Nejsem žádnej zarytej Tarantinovec, ale jak může někdo tvrdit, že Gauneři jsou lepší než Pulp Fiction nepochopím, ani kdybych si uřízla ucho.

Tak už chápu, že "mít doma itálii" není jen takové pořekadlo! Běžně těžko snáším díla, kde se hodně řve a nešetří násilím, tak se sama divím, že jsem nejen vydržela, ale dokonce dychtila po každém dalším dílu. Moc jsem si užívala první dvě epizody, kde byly hlavní hrdinky malé dívenky. Excelentní výběr hlavních protagonistech skrýval velký potenciál, vůbec bych se nezlobila, kdybychom osudy malé Lenu a Lily sledovali o pár dílů dýl. Ani u dospívající verze ústřední dvojice nesáhli tvůrci vedle, na Lilu se dobře dívá, ikdyž byste jí nejradši přidali další facku sami, v Eleně musí divák krásu hledat, ale za to ví, že tam někde pod zdánlivě nezajímavým povrchem je. Zhruba od poloviny druhé série jsem měla seriózní problém s Lilou, jejíž tvrdohlavý výmysly mě vytáčely víc a víc. Vzpurná černovlasá manipulátorka holt není charakterem, s kterým bych se dokázala ztotožnit. Ne nadarmo mi ségra řekla, že jsem trochu jako Elena, jejíž tichý a slušný projev je mi víc vlastní (i když to její věčný civění beze slova alá nechám si všechno líbit bylo někdy už taky na proplesknutí). Nejednou mi přišla na mysl otázka, jestli má Lenu zapotřebí kamarádit se s někým jako je Lila. Ale divák tak nějak ví, že navzdory všem těm hnusným poznámkách, Lilou iniciovaným průšvihům a fakt hnusné zradě na Ischii, je pouto mezi holkami od naproti jedním z mála světel v šedivém temném neapolském tunelu. V celkovém hodnocení nelze opomenout dokonalou hudbu, jejíž mrazivost pichlavě podtrhovala tíživé okamžiky, nebo naopak rozsvěcovala těch pár veselých. Stejně fenomenální je zaprášené prostředí čtvrtě, které je stejně umolousané jako bídné životy jejich obyvatel. Výlety na Ischii byly naprostým balzámem pro duši, byť jen chvilkovým, neboť i zde nás dostihla lidská zkaženost, zrada a křivda. Jsem moc ráda i za závěr, který byl jakýmsi zadostiučiněním, že každému, co jeho jest.

Tříhodinový epos s téměř nulovým příběhem vbuzující otázku jak je možné přežít velkofilm kde se 185 minut nic neděje? Je to snad odzbrojující krásou Claudie Cardinale? Je to očima Alaina Delona? Je to vůní krásné a neklidné Sicílie? Je to Lucinem Viscontim ? Kdoví ví, ale je to tam!

Roztomilá blbůstka. Pro milovníky hlodavců jako vyšitá.

Snový příběh o tom, jak se neuvěřitelné stalo skutečností.