Kvítek

Karlička jednoznačně obsadila post nejlepšího zástupce Mental power film festivalu. Vlk, který transformoval svou identitu a evidentní důkazy, které ho usvědčily, mi ještě dlouho budou lechtat bránici. Obdiv si mimo nášup situačního humoru zaslouží všichni handicapovaní aktéři a ti, kteří jim pomáhají. [44 th MFFKV 2009]

Projekci Matky zpočátku neobestíraly příznivé atributy. Zaprvé, časně dopolední Matce přecházely 3 hodiny spánku po náročném tažení v Poštovním dvoře. Zadruhé, vůbec ale vůbec nevyhledávám korejské filmy. Zatřetí, jsem jsem se k Matce dostala jen proto, že se na moje favority dostat z kapacitních důvodů nešlo. Začtvrté, zrodilo se velké překvapení 44. karlovarského ročníku. [44 th MFFKV 2009]

Zápisník jedné lásky je průhledný už od své první stránky. I tak mě minimalistická zápletka typu "budu se vdávat, ale pořád tě šíleně miluju" a "naše láska zmůže všechno" přece jen trošku zaskočila. Plusové body si u mě Zápisník získává zasazením do doby nablýskaných bouráků, sympatických gentlemanů, rudých rtěněk a precizně vyčesaných účesů, do které se (mít stroj času) z fleku stěhuju. Navíc bílý dům s modrými okenicemi je tak idylický, projížďka na loďce mezi hejny ptactva tak snová, Noahův úsměv tak odzbrojující, Allie tak sladká a jejich láska tak pohlcující, že hubenou zápletku odpustíte a budete si přát, aby se tohle stalo vám.

Juno je film milý, svěží a vtipný tak moc, jako moc prořízlou pusenu má jeho hlavní hrdinka. Být v lůně cynické dračice, tak si zřejmě okoušu prenatální nehtíky, z pohledu out-sidera mladičké těhuli dávám významně palec nahoru.

Umělá inteligence šlapající na krk lidstvu? To už jsme tu párkrát měli ne? Vïdno, že se Aria učila od své babičky Viky, která připravila horké chvilky Willu Smithovi. Přesto má Oko dravce na motivy Já, robota a dalších podobných něco do sebe. Především má opět vynikajícího tahouna Shiu a už jenom pro něj nemůžu jít s hodnocením níž.

Poutavě bavící, (ne)příjemně mrazící. Jedinou chybou chutně namíchané Disturbie je to, že Shia není můj soused :)

Když jsem poprvé jazýčkem upírského fandy okusila True Blood, zdaleka jsem neměla chuť na další rundu. První žaludeční křeče vyvolala už nesnesitelná hlavní hrdinka Sookie a při každém dalším zaslechnutí jména Sookie se mi sukoval žaludek. Nemohla jsem si neklást otázku, co na té věčně uječené fuchtli všichni proboha vidí? Ostatní, více či méně bizardní postavy, od erotomana Jasona po tajemně charismatického vampira Billa mě však utvrdily v tom,abych True blood dopila celou. Pokud zkousnete pravidelně přítomné nechutné výjevy z upírského prostředí, bude vašeho odvaha odměněna odhalením, zda byl vrahem zahradník. Já jsem se postupem času naučila s True blood konzumovat večeři a dokonce jsem se začala na další díl těšit. True blood konečně přináší upírský svět takový jaký je – nemilosrdný, násilný, plný sexu a vazké červené tekutiny. A možná, že se vám nakonec bude určitým zvráceným způsobem líbit tak jako mně.

Tak tenhle životopisný seriálový počin mě úplně za srdce nechytl, místy mě už dost unavovala linka "pracuju až to zdechnutí - vždy se žvárem v hubě - ošukám co projde kolem - a beru mix kokin, abych to vydržel - I don't give a fuck at all". A tak pořád dokola, pokaždé s jinou, ale pořád se stejným elánem. Nicméně! Klobouk dolů před Michelle Williams, která s květákem na hlavě pozbyla všechnu svou krásu ale její Gwen je opravdická až do morku kostí. I když ten její umělej úsměv mně místama už fakt lezel na nervy. Osudové všudypřítomné pouto mezi Gwen a Bobem je všechno jen ne nudné a dává seriálu tu správnou bittersweet šťávu. Zajímavej feeling z oné magické přitažlivosti, kdy nemůžete žít s někým, ale zároveň ani bez něj! Svým způsobem mě vzal i zajímavý střih dávající ochutnat jaký je to být pod tlakem showbyznysu, stejně jako retrospektivní okénka díky nimž se postupně seznamujeme s osudy hlavních hrdinů. Jedno se musí nechat, Bob i Gwen uměli z života i ze sebe vytřískat maximum a tenhle seriál nám dává možnost svízt se na horské dráze chvíli s nimi. Tak si držte kloubouky!

První dva uřvaný díly plný pubertálních ujetin mě vytáčely natolik, že hrozilo, že dalším dílům šanci nedám. Už mi dávno není náct a zřejmě se už s touto životní etapou nedokážu ztotožnit tolik, jak by mi to šlo třeba před patnácti lety. Nicméně jsem vydržela, počkala si na avizovaný "hlubší přesah" a od druhé poloviny jsem dýchala pro hrdiny stejně dychtivě jako když Otis uviděl Maeve. Velký palec hore sklízí Gillian Anderson coby Otisova matka, tu jsem si užívala opravdu nejvíc.

Rebel mi tak nějak (ne)padl do noty. Není třeba okolků. Už v roce 1955 jsme všichni toužili po bezpodmínečné lásce a pochopení rodičů a toužíme po nich i v roce 2017. Pokud nám chybí, pereme se více či méně se životem. Podobnost čistě nenáhodná. Rebel na mě až moc vyhrocený a rebelující, i když ...vím proč.