NinadeL

9/9 Úplně si nemyslím, že jde výhradně o americkou látku jen pro americké publikum. Konec konců poválečný vývoj u nás i na západě má mnoho společných bolístek zejména v rodinném právu. Zatímco u nás za cenu východního bloku byla role muže i ženy víceméně sjednocena a bylo nutné sjednotit právo se zvykovou tradicí, překvapivě pokrokový západ se po válce potýkal s upozaděním ženy. Hluboké problémy pohledů na podobu rodiny a roli ženy ve společnosti vždycky determinovaly mnoho dalšího. Nacistickému Německu chyběly ženy ve výrobě, zatímco demokratické USA sice dovolilo ženám během války rozkvést, ale po válce je donutili stáhnout se zpět k plotně víc, než by kdy byly ochotné. Z této bilance frustrace vznikla odveta v podobě 60. let. Knihu The Feminine Mystique Betty Friedanová by si měl přečíst každý, kdo by chtěl porozumět paradoxům moderního světa. Není to už ani takový problém, její překlad máme k dispozici od roku 2002. Stejně tak v dnešním globalizovaném světě by neměl být problém chápat význam obálky magazínu Ms. s Wonder Woman. A ti, kdož stále váhají, se mohou kochat báječnými hereckými výkony Cate Blanchett nebo Sarah Paulson.

Hravá televizní Lysistrata se stala skvělým podkladem pro pikantní hru Ireny Kačírkové a komické sólo Ivy Janžurové. Nemravná i pravdivá byla tato dívčí válka v antickém Řecku, stejně jako v socialistickém Československu.

Větší nesmysl jsem dlouho nezažila. Vygenerovat "moderní" pokračování skvělého seriálu z bouřlivých 20. let pouze tím, že se základní princip emancipovaného soukromého očka přenese do 60. let, to je hodně silná káva. Hledat spojnice mezi těmito dvěma dekádami je jednoduše omyl. Modernismus předválečné Austrálie tu dostává slušně na frak. Nejedná se o show, která by svou mateřskou sérii ctila.

Švédská talk-show Lennarta Swahna, ve které jsme se mmj. dozvěděli, že v 70. letech už dávno nebyl problém s minulostí Zarah Leander v říšském filmu, ale naopak byly oceňovány její kvality. A film Heimat byl označen jako její nejlepší. To mluví za vše.

Závěrečný film první německé kariéry Zarah Leander. Situace byla vážná, Leanderová přišla do Německa krátce před válkou a po prvních třech veleúspěšných filmech podepsala druhou smlouvu. Přála si polovinu gáže ve švédských korunách a celkově vydělávala více, než jiní filmoví prominenti, včetně režisérů. Leanderová si byla vědoma své ceny. Zažila chudobu, rozvod, měla dvě děti a proto velmi dbala na to, aby se už podobná situace nikdy nevrátila. Všechny peníze vydělané v Rakousku a Německu investovala do malého panství v Lönö. Ale v roce 1942 se už žít v Berlíně nedalo, část exteriérů sice točila i v Římě, ale její berlínský dům byl zničený a Němci už nechtěli platit ani polovinu její gáže v jiné měně, než v říšských markách. S tím Leanderová nemohla souhlasit a po premiéře Damals odešla. Ještě půl roku odmítala další a další scénáře a čerpala z toho, že z ekonomických důvodů nebyly její filmy až do konce války staženy z kin. Nestala se sice říšskou občankou na přání Goebbelse, ale zisky z pokladen pomáhaly financovat poslední roky války. To ve Švédsku vyvolalo rozpaky, ale vzhledem k proklamované neutralitě země bylo možné již brzy po válce znovu najít společnou řeč mezi Leanderovou a jejím domácím publikem. Leanderová to chápala tak, že její hlavní příjem přichází z hudebního průmyslu a filmy jsou jen zlomkem jejího úspěchu. Konec konců, finanční bilance hovořila jasně. Damals je na každý pád třetím říšským filmem Leanderové, který se odehrává v současnosti, ale aby to nebylo tak tvrdé jako předchozí Der grosse Liebe, vracíme se zpět do roku 1920 a prožíváme s hlavní hrdinkou celý její pohnutý osud vedoucí až za mříže vězeňské cely. Je to zajímavá detektivní mozaika s mnoha otazníky, mnoha exotickými prostředími a samozřejmě se skvělými písněmi. Nejlepší z nich jsou Jede Nacht ein neues Glück a Einen wie dich könnt ich lieben. Ty písně, které zmiňuje Pohrobek jsou z Der grosse Liebe, čímž tady už pěkných 15 let čtenáře mystifikuje. S hereckými partnery je to poněkud slabší, Hans Stüwe (Es war eine rauschende Ballnacht, Der Weg ins Freie) nikdy postavám Leanderové štěstí nepřinesl, Rossano Brazzi zas jen připomíná spolupráci Říše s Duceho Itálií a vedlejší roličku tu má dokonce i druhořadý Hans Brausewetter. Z toho hlediska to není žádná výhra a Leanderová musí celý film uhrát prakticky sama. Odměnou jsou některé kostýmy určené pro hudební scény, bohužel ale převažuje tehdejší soudobá móda, ačkoli Leanderová byla královna historických (či historizujících) kostýmů. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji se Leanderová mohla znovu shledat se svým německým publikem až v 50. letech, ale to už je zase jiný příběh.

Na první pohled další říšské melodrama se Zarah Leander, znovu se po jejím boku objevuje Viktor Staal (Zu neuen Ufern) a Paul Hörbiger (Der Blaufuchs). Ale u zrodu Die grosse Liebe stálo rozhodnutí Goebbelse vytvořit nový moderní válečný film. O rozhovoru s Leanderovou na toto téma se zmiňuje ve svém deníku 22. 6. 1941. A tak vznikl film s Leaderovou naruby. V rozporu s tím, jak pečlivě budovaný byl její star vehicle do té doby. Film se odehrává v součastnosti a učí divačky, že láska musí počkat a že je to tak v pořádku. Dříve úspěšná, ambiciózní zpěvačka, klesá po seznámení s vojákem na náladě, protože jejich románek nemá jistý ani den v líbánkách. Oproti tomu sledujeme božskou Zarah v nepřirozených scénách z civilního života plně závislou na minutách, jenž bude moci prožít se svým vyvoleným. Nakonec je jí odměnou pár dní nemocenské, které může prožít se svým milým po dobu jeho rekonvalescence... Dnes se DVD s tímto válečným šlágrem prodává s věkovým omezením 18 let a je opatřeno vysvětlujícím komentářem. Chybí v něm ale analýza scén karikující Duceho Itálii, která je zobrazovaná jako jeden velký chaos. Fanoušci jsou nicméně tolerantní, protože kromě přítomnosti báječné divy (ač v nepřirozené roli) v tomto filmu i dodnes obdivují její interpretaci písní, které jsou populární dodnes: Da, Davon geht die Welt nicht unter a Ich weiß es wird einmal ein Wunder geschehn.

Hru Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou napsal René Levínský pod pseudonynem Samuel Königgratz. V letech 2003/7 byla na repertoáru Divadla v Dlouhé se Zavřelem a Hanušem. Filmovému přepisu velkou službu udělaly reály žateckého nádraží a poněkud filmovější výkon Jardy Duška, který by se od jeho divadelních kolegů nedal příliš očekávat. Další role obsadila celá paleta herců amatérů, začátečníků nebo těch z regionů. Ale i tak vznikl slušný malý nenáročný film pro ty, kterým nevadí odhalená povaha česká.

Klasické ohlédnutí za slavnou historií filmových studií UFA. Ta nejbáječnější kapitola do roku 1945 je nicméně představena vysloveně stručně, jen v základních bodech, protože je nutné shrnout i poválečný stav věcí. Ale pro základní rozkoukání to může postačit. Náročnější divák může nicméně vynechat.

Vcelku roztomilá záležitost. Roky postrádaná televizní inscenace s kouzelným obsazením navazujícím na silnou tradici Lamačových předválečných filmů. Zejména Kačírková je rozšafná jako mladá kněžna a celé je to vysloveně pikantní. Velmi příjemná je účast Korbelářova, který v roce 1938 hrál Libora, zde pak už jen Brahu, ale pořád výborně.

Pozdní SeMaFor je divadlem natolik zakletým v čase, že ho mohu pouze akceptovat jako setkání s divadelní archeologií. Klasické forbíny Suchého a Molavcové mají v sobě patos již mnohokrát viděného, variace na klasická témata jsou místy příliš vulgární. Nic proti snaze aktualizovat Aristofana, ale tam, kde zpívala Jana Fabiánová a publikum nadšeně reagovalo na Václava Koptu, tam mi dobře nebylo.