NinadeL

Pozdní SeMaFor je divadlem natolik zakletým v čase, že ho mohu pouze akceptovat jako setkání s divadelní archeologií. Klasické forbíny Suchého a Molavcové mají v sobě patos již mnohokrát viděného, variace na klasická témata jsou místy příliš vulgární. Nic proti snaze aktualizovat Aristofana, ale tam, kde zpívala Jana Fabiánová a publikum nadšeně reagovalo na Václava Koptu, tam mi dobře nebylo.

Nepřekonaný margarin Vitello. Vždy chutný, čerstvý...

"Radion pere sám!"

Zarah Leander dala po sérii filmů s Carlem Froelichem přednost jeho asistentovi Rolfovi Hansenovi. Froelich tehdy zůstal v roli producenta a sám se věnoval novému filmu s Anny Ondra Der Gasmann. Pro Leanderovou byla připravena další historická látka, tentokrát z poloviny 19. století, z doby vlády von Metternicha. Hraje italskou operní divu Antoniu Corvelli, která slaví úspěchy ve Wien. Ano, ve Wien, protože tehdy vznikla nová pravidla pro českou protektorátní gramatiku a překladové místní názvy jako Vídeň měly postupně zaniknout. Leanderová je nádherná v dlouhých ukázkách z oper Semiramide od Rossiniho a ve Verdiho Rigolettu. Vystřídá mnoho skvělých kostýmů a paruk, jejím vyvoleným je Hans Stüwe (Čajkovský z Valčíku z Oněgina). Bohužel předepsané melodrama si nevystačí s otázkou toho, kdy zamilovaný manžel přesvědčí jsou slavnou ženu k odchodu na venkov, ale celé to zkomplikuje vyděrač a bývalý milenec v jedné osobě a výsledek je fatální. Vzhledem k době vzniku je zlosyn polské národnosti. Drama graduje, písně Leanderové lámou srdce a závěr si nezadá s velkým finálem Violetty s Garbo. Fanoušci tehdejší i mladší vzpomínali, že bylo nutné jít okamžitě hned na ještě jednu projekci, aby zahnali smutek z toho trýznivého konce.

Jackova filmová kariéra se posunula, podařilo se mu do natáčení zakomponovat hornickou stávku z května 1926. Což samozřejmě nebyla náhoda, protože stejné stávce se věnovala i pátá série Upstairs, Downstairs v 70. letech.

Výborný díl s koncertní vložkou z Donizettiho. A doba pokročila a naše švadlenky odkazují na další film s Valentinem A Sainted Devil (1924).

Není mi úplně jasné, komu mělo být nejnovější historické setkání s královnami určené. Životy Marie Stuartovny a Alžběty I. inspirovaly už za jejich života nejrůznější dramatizace, fikce a jejich role v historii ostrovních království samozřejmě vzrušuje dodnes. S nástupem filmu se přidala další možnost, jak se znovu zabývat jednotlivými událostmi z jejich osudů. V našich končinách je dodnes velmi vlivné zpracování Schillera, Donizettiho nebo Zweiga. Před válkou Stuartovnu hrála Magda Sonja, Katherine Hepburn, za války Zarah Leander a po válce se dlouhý seznam ještě více rozšířil. Petr Weigl například jako Stuartovnu obsadil Magdu Vášáryovou a jako Alžbětu I. Kamilu Magálovou. Nicméně volba konkrétní předlohy nového filmu Josie Rourke je minimálně zvláštní, protože když se podíváme na Johna Guye a jeho Marii Stuartovnu: Vášnivé srdce hrdé královny, v originále My Heart Is My Own (2004), zjistíme, že jde ambiciózní historický román. A přesto na jeho základu vznikl ambiciózní film přinášející klasické drama současnému publiku. Natolik současné, že žádná menšina žijící v moderním západním světě není ignorována a i na ploše pouhých dvou hodin je prostor pro rehabilitaci různých ras a celé LGBT+ spektrum. Nakolik je to na úkor historické látky, to se snažíme pojmenovat už dnes, ale skutečné zhodnocení provede až další generace. Osobně považuju tyto změny za velmi rušivé, protože mnoho kapitol z reálných životopisů muselo být seškrtáno, aby mohla být prezentována ženská otázka, tolerance Stuartovny k homosexuálnímu úletu druhého manžela atd. V seriálu by na něco takového snad místo bylo, tady se pořád pohybuje jen ploše jediného filmu. Já sama si mnohem lépe vystačím s citovanými staršími filmy, které jsou realizovány maximálně v duchu klasických svárů mezi národy. I ta zpívající Stuartovna v podání Zarah Leander podává mnohem realističtější obraz bojů o korunu.

1/6 Podívala jsem se na díl o Marii Stuartovně. Není to žádný hit, je to klasické dokudrama, mluvící hlavy často jsou jen literáti a různí fabulátoři. Celé je to vyprávěné jako příběh s emocemi s důrazem na osudové chyby (názory na vztahy jsou dost dnešní), různé kroky, které ovlivnily to a ono. A anonymní herci chodí v různých kostýmech, aby ilustrovali ta klíčová místa, o kterých vybrané mluvící hlavy zrovna mudrují. Trochu bulvárek, trochu první krok k rozkoukání se, pokud si vyberete díl o někom, o kom máte jen základní povědomí. Nutné je pak samozřejmě pokračovat v poznávání a neusnout na vavřínech. Tyhle dokumenty mohou maximálně suplovat základku, pokud chcete úroveň středoškoláka, jdete jinam.

Sestry Eliottovy se stávají londýnskými Chanelkami, navrhují kostýmy pro nový moderní balet. Samozřejmě inspirované všudypřítomným Ballets Russes. Tentokrát se Jim Parker obzvlášť vyznamenal. Jeho skvělá hudba pro tento díl je k nalezení i samostatném seriálovém soundtracku.

Jarní kolekce sester Eliottových roku 1925 je na světě. Tentokrát se inspirovaly londýnským baletem a tanečnicím přenechaly role modelek. Vyslouveně kouzelný zážitek.