NinadeL

Z filmů s Garbo roku 1931 je sice zdaleka nejlepší Mata Hari, ale Susan Lenox je ještě o trochu nemravnější. Pre-code hollywoodský zážitek jako vyšitý. Předurčit osud hlavní hrdince již v kolébce znamená velkopelé drama v každém okamžiku. Garbo je skvostná ve všech ostínech té bytosti, která neměla na růžích ustláno. Vše je tak nádherně fatalní a absolutní. Střípky štěstí jsou téměř hmatatelné, stejně jako špína pádu na dno. V partnerské roli mladičký Gable, kterému se začátkem roku 31 podařilo rozbít bank, půjčovaly si ho všechny první dámy MGM (kromě Garbo hlavně Crawfordová a Shearerka, Harlow, Davies a Lombard se měly dočkat již brzy).

Vcelku příjemný starosvětský příběh o nedorozumění v manželství mezi děvčetem od cirkusu a knězem. Není to taková bomba jako Zahrada Allahova, kde se přeci jenom koketuje s obětováním lásky ve prospěch víry, ale i tak je Polly of the Circus dobrá podívaná. První film Marion a Clarka Gabla, který díky ní získal brzy velmi kvalitní smlouvu a jeho zářná kariéra tím byla stvrzena.

Je až neuvěřitelné, že tento film a Sufražetku (2015) dělí jen pár let. Oba jsou to filmy zpracovávající shodně důležité téma, ale každý je jak z jiného světa. A nejde jen o to, že Andělé s ocelovým hlasem sledují události vedoucí k volebnímu právu žen v USA a Sufražetka totéž v Anglii. Katje von Garnier nestačil silný příběh, skvělé skutečné postavy a slušné herecké obsazení, ona se bohužel pokusila příběh přiblížit mladým divákům a proto vše dobré, co se jí podařilo, prakticky znehodnotila moderní hudbou a sekvencemi jak z MTV. Mladým není nutné se snažit zalíbit takto na sílu.

Čekala jsem to nejhorší a dostala jsem vcelku dobrý životopisný film. Ano, jsou to televizní osmdesátá, je to levné, je to naivní a romantické, ale ve vztahu k fenoménu Hearst a Davies vlastně velmi vkusné a chytré zpracování. Hodně času je tu věnováno událostem z 10. let, Ziegfeldovým show, době, kdy Marion natočila svůj první film Runaway, Romany. Hodně je tu vysvětlován jejich vztah, společenské poměry ve kterých to zprvu vypadalo, že se Hearst rozvede až se definitivně vzdá své politické ambice. Jednolitvé kauzy jejich společného života, jako smrt Thomase Ince (Lepší společnost) a Občan Kane (RKO 281, Mank) jsou zpracovány v samostatných filmech a tady jsou buď naznačeny, nebo jim není dán prostor vůbec. Naopak je příležitost se věnovat přátelství Marion a Charlie Chaplina, natáčení filmu When Knighthood Was in Flower, ale přestup na zvukový film a pozdní roky nejsou tak důležité. Virginia Madsen je dobrá, dokonce velmi dobrá a mohla se překvapivě opřít o velmi dobře zvolené masky a kostýmy, které přirozeně ilustrují dobu a styl, kterými Marion procházela.

Fenomén Lizy Taylorové a jejího bouřlivého vztahu s Richardem Burtonem si v srdcích mnohých našel své místo. Tento pár proslavený celou řadou poválečných filmů ze 60. a 70. let jako: Kleopatra, Vlivní lidé, Písečný ptáček, Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Zkrocení zlé ženy, Doktor Faust, Komedianti, Vlak s mlékem zde již nestojí, Pod Mléčným lesem, Hammersmith Is Out, Divorce His - Divorce Hers, logicky fascinoval své diváky i v divadelní verzi Soukromých životů, která se hrála na Broadwayi v roce 1983. Dvakrát se vzali, dvakrát se rozvedli, ale nikdy veřejnost neomrzeli. To je samozřejmě výtečný materiál pro komorní drama za zákulisí té jejich poslední show v podání Heleny Bonham Carter a Dominica Westa. Je to sice jen televizní BBC, ale ČT pochopila, že dabing by byl zbytečný, takže i u nás se z toho stal obstojný zážitek. Lépe je na tom samozřejmě divák obeznámený s reáliemi, ten, který by se chtěl dozvědět něco víc, musí hledat jinde. Ale buďme rádi, že to nebyl další týden s Marylin. Protože brzy se budou točit filmy o klíčových minutách v životech slavných osobností a to bude k nevydržení.

Velkolepý životopis muže, který stál za fenoménem Ziegfeld Follies. Ač bylo film nutné plánovat jako projekci s přestávkou, ty sekvence z Follies za ten čas rozhodně stojí. Něco tak grandiózního a opulentního se sice v toku času z filmového umění vytratilo, ale díky starým filmům žijí ty show dodnes. A je důležité se k nim vracet.

The Florodora Girl z produkce Marion Davies v hlavní rolí s Marion Davies je příspěvkem do širšího nostalgického subžánru "The Gay Nineties," který odkazuje na americkou dekádu 90. let 19. století. Je to cosi jako evropské staré zlaté časy, respektive vzpomínka na to dobré z doby mezi Vídeňským kongresem a vypuknutím 1. světové války. Pro každou část světa je to víceméně individuální. O něco pikantnější pohled na rozmařilá devadesátá nabízela Mae West ve filmech She Done Him Wrong nebo Belle of the Nineties, u Disneye měli The Nifty Nineties a po válce se stala nesrmetelnou Hello, Dolly! Jaký je tedy triumf této verze? Marionin triumf představuje zejména závěrečná opulentní scéna natočená ve 2 pásovém Technicoloru, pro který budu mít vždy slabost. Ať už v kombinaci s němým nebo zvukovým filmem.

Ambiciózní zajímavý námět s atraktivním obsazením se bohužel nepodařilo proměnit do skutečně strhujícího filmu. Velká škoda a promarněná šance. Z místních komentářů jsem se musela pozastavit nad Faidrou, která považuje čtyřicítky za babičky. Opravdu?

Solidní zástupce žánru romkom. Nic zvláštního, naprostá rutina, vše je jak má být. Ona je sympatická, ale slepá vůči svému budoucímu protějšku, on je zabedněný a spojí je samozřejmě až náhoda a počkat si na happy end musíme až po zdánlivě definitivní rozluce. Jennifer Aniston je žánrový profík, ostatní jí to nekazí, takže není o čem. Ideální relaxační film, který na sebe nestrhává zbytečnou pozornost, neklade otázky, jen plyne a plní svou funkci.

Chtělo to velký časový odstup. Vždycky jsem vnímala Gigola spíše negativně, jen jako velký odchod Marlene Dietrich. A on to skutečně není nejlepší film, jaký je možné vidět. Ale stává se mnohem zajímavějším, pokud si ho umíme zařadit mezi sérii filmů ze 70. let, které spontánně začaly obdivovat meziválečnou dekadenci. Ať už evropskou nebo americkou. V Gigolovi je skutečně cosi z Kabaretu i Velkého Gatsbyho s Redfordem. Je tu hezky prkenný Bowie v hlavní roli, až do konce svých dnů velkolepá Dietrichová. Nechybí legendární šlágry Johnny a Ich Küsse Ihre Hand, Madame, bohužel jsou ale zařazeny v nových horších aranžích. Zajímavější herecké výkony podává Sydne Rome (u horších režisérů svlíkací herečka, u těch lepších i oblečená) a miláček Curd Jürgens. Tečkou za tím vším je roztomile neřešitelný problém dvou odlišných verzích, které zbyly po zkrácení původního materiálu o více než půl hodinu. Takto se diváci můžou navždycky přít o to, zda je lepší Just a Gigolo nebo Schöner Gigolo, armer Gigolo. Já se každopádně těším na Kästnerův román.