NinadeL

Příšerný interní bulvár. Jen vzájemné poplácávání po zádech. Ale kdo má rád pohled do zákulisí, tak je zřejmě spokojen.

Hammerovská klasika. Pokud se člověk více věnuje různým adaptacím baskervillovského mýtu, patrně shledá, že právě tato verze patří mezi nejvlivnější a nejoblíbenější. Má to vytříbenou atmosféru, žádné nevyhovující posuny do moderní doby, dostatek holmesovských klišé a výborné herce - Christophera Lee a Petera Cushinga.

Zatímco Der Zinker byl akční thriller, Der Hexer je psychologický thriller. Oba ty filmy natočili Lamač s Fričem pro Ondra-Lamač-Film podle populárních předloh Edgara Wallace. Klasické krimi příběhy ze Scotland Yardu jsou vlastně jen obdobou Blackmailu, ze kterého si přinesla zkušenosti Ondráková z Anglie. Ty německo-rakouské filmy propojovala mmj. účast Fritze Raspa a celkově ponurá atmosféra. Něco naprosto nesrovnatelného s tím, co by kdokoli z těch českých filmařů mohl natočit u nás. Pro Friče a Járu Beneše to byla výjimečná zkušenost, pro Ondrákovou s Lamačem klasická výzva a pro Hellera až rutina. Německá jazyková oblast Wallaceho objevila už ve 20. letech a tamní filmaři ho milovali až do 70. let. V poválečné době byl dokonce natočen znovu nejen Der Hexer, ale i jeho pokračování Neues vom Hexer. Vždycky je fajn sledovat, jak silných fenoménů byli našinci součástí.

Roztomilá televizní miniatura podle kapitoly Čtyři filmové náměty z Čapkova eseje Jak se dělá film (1937). Jednotlivé typologie sice více odpovídají praktikám 20. let, ale Čapek se zabýval filmem dlouhodobě a měl i několik vlastních zkušeností. Kouzelné je, že Jiřina Pokorná vzala předlohu prakticky slovo od slova a využila Čapkova stylu, který už sám o sobě varioval faktický scénář se všemi těmi prolínačkami, stíračkami a zatmívačkami.

Ze všech těch filmů, které jsem viděla kvůli/díky Gal Gadot, je tohle největší omyl. Slabá akční žánrovka s klasickou komediální formulkou na téma, jak je to veselé, když se civilisti omylem připletou mezi tajné agenty, zkorumpované policisty atd. Takže to celé stojí a padá na (ne)oblibě Steva Carella a Tiny Fey čili žádný timing, žádný pořádný vtip, jen nuda, nuda, šeď.

Čokoláda je taková malá velká evropská Amerika. Autorka předlohy má francouzsko-britské kořeny, švédský režisér Hallström opakuje své oblíbené herce (Johnnyho Deppa, vlastní manželku - bergmanovskou Lenu Olin) a brzy zařadí mezi své oblíbence taky Judy Dench. Všichni jsou okouzleni Juliette Binoche, ale já jsem si mnohem víc užila Carrie-Anne Moss. Atmosférou film předznamená Le Fabuleux Destin d'Amélie Poulain, i když se odehrává na francouzském venkově 15 let po válce... Každopádně mi přijde fascinující, že Joanne Harrisová postupně napsala ještě další dva romány o Vianne Rocherové.

Temná budapešťská variace na klasický Lerouxův román. Skvělé herecké výkony Maximiliana Schella a Michaela Yorka, ale celek je především podřízený melancholické Jane Seymour v atraktivní dvojroli. Filmu hlavní náladu určuje fetiš z opery Faust a Markétka Charlese Gounoda.

Shirley MacLaine poněkud převrátila to, čemu se říkalo ideál krásy. A nabídla zase trochu jiné kvality. Gambit je čistá esence dobrodružného filmu 60. let, o který se tak často pokoušeli i v Evropě. Ale zestárlo nám to a našincům zůstal už jen ten Herbert Lom.

Měl to být dokument o Almě a opět se na ní skoro nedostalo. Pro znalce nic zvláštního, jen další připomínka toho, proč mají Hitchovi filmy rádi. Cosi z Anglie, cosi z Ameriky, nějaká ta televize a hlavně všechno v cockney humoru. Vždycky jsem měla ráda jeho blondýny a už navždy budu pyšná na Blackmail.

Western zasazený do poválečného Nového Mexika podle románu Maxe Evanse (1962). Na první dobrou nic zásadního, ale jako žánrový obrázek z doby, kdy pozvolna zanikal romantizmus honáků dobytku, dobré. Ono to téma návratu z 2. světové války a konec jedné epochy na více frontách je zkrátka zajímavé. Herecky atmosféru nijak neruší ani Harrelson, ani Patricia Arquette nebo Penélope Cruz.