NinadeL

Survival Hitch, který kupodivu nezestárnul ani o den. Scénář Johna Steinbecka, v hlavní roli s Tallulah Bankhead kralující každému záběru. Ano, s tou Bankhead, která hrála v první divadelní inscenaci Blackmailu už v roce 1928. Život píše romány.

Vysloveně příjemný britský film. Hitch a Alma zvolili tehdejší bestseller australského spisovatele Dale Collinse a jeho adaptaci realizovali do roku od vydání. Jistě se také inspirovali skutečností, že předchozí filmy podle Collinse natočili v Hollywoodu. Zajímavé exotické prostředí a obyčejní lidé jako hlavní hrdinové patřili tehdy k dobrému tónu. Navíc měl Hitch konečně také příležitost obsadit Joan Barry, která v Blackmailu dabovala Anny Ondrákovou. A skutečně, hlasový projev je stále týž, jenom Barry zkrátka není tak dobrá herečka. Pouze dobře vypadá a má vhodný přízvuk. Z dobového hlediska by se film dal označit za part-talkie. V americké distribuci pod názvem East of Shanghai, protože Rich and Strange složitě odkazuje na Shakespearovu Bouři.

Další válečný Hitch, na kterém je snad zajímavé alespoň to, že hlavní hrdinkou je dospívající dívka. Jinak je to velmi slabá variace na Lehárovu Veselou vdovu, kterou si stejně Američané pletou s Herbertovou Princeznou Inkognito. V těchto drobnostech je to sofistikované a samozřejmě zábavné v detailech (tweena si čte Waltera Scotta, zatímco její otec řeší detektivky, a téměř dospělá teena se zas vloupává do knihovny). Ale kdykoli se znovu setkám s Americkým Hitchem, musím si zpravit chuť některým jeho evropským filmem.

První americké filmy Hitche jsou všechny realizované ve složité době. Bylo nutné se zavděčit novému chlebodárci a uspokojit nové publikum. Přesto Hitch jen dál rozvíjel to, co se už dávno naučil doma. Saboteur není vesměs ničím zvláštní (v porovnání s jinými tendenčními válečnými filmy), ale jsou tu minimálně dvě scény, které stojí za pozornost. První je setkání s freak show (viz. Freaks nebo Freak Show) a druhé je finále, které funguje stejně, jako finále v Blackmailu. Atraktivní prostředí, napětí do poslední chvíle, ale celé to samozřejmě zabije happy end. Navíc jsou to všechno pořád jen variace téhož, viz. The 39 Steps nebo North by Northwest.

Román White Palace z roku 1987 byl první ze dvou knih Glenna Savana. Filmová verze přišla velmi brzy, reagovala na aktuální téma a na fakt, že jako debut to byl bestseller. Co se filmu týká, jeho atraktivita stojí a padá na chemii mezi Susan Sarandon a Jamesem Spaderem a to samo o sobě bohatě stačí na dobrý zážitek. Navíc jsou tu zajímavé reference na operetu Die Fledermaus (opereta a opera je znak lépe situovaného) nebo na reálie ze života Monroe (zájem o její životopis je znak dělnické třídy). Další podobná romance je Frankie & Johnny.

Adaptace románu Five Roundabouts to Heaven Johna Binghama z roku 1953, který česky nevyšel. Stejnou předlohu zfilmovali i v The Alfred Hitchcock Hour v roce 1962 jako The Tender Poisoner. Je to taková hezká uhozená fraška o jednom manželském víceúhelníku. Poválečná léta byla v rámci mezilidských vztahů mírně řečeno toxická, takže není divu, že na misce vah byl rozvod nebo vražda. Herecky je oslnivý sice jen Pierce Brosnan, ale dobovka je to ucházející, navíc tam často chodí do kina nebo se dívají na televizi, což je skvělé.

Taková malá vzpomínka na výstavu, katalog a osobnost. Neurazí, nenadchne. Pochválí a nic moc nepoví.

Z velkého erotického hitu 80. let se stalo obyčejné béčko 90. let. Mickey Rourke už není hvězda, náhrada za Kim Basinger není další sofistikovaná blondýna, ale živelná Angie Everhart, bývalá modelka ze slavné stáje Sports Illustrated Swimsuit. Ale pro Playboy fotily obě, takže tím se to trochu vyrovnává. Obecně nápad na pokračování není samozřejmě špatný, ale zároveň není jakkoli výrazně dobře zpracovaný. Celé se to stěhuje do prostředí módy, do Paříže, přičemž dříve drzý a sebevědomý alfa samec je na pokraji pokusu o sebevraždu... A jeho bývalou oblíbenou milenku má nahradit její kamarádka, která si přečetla její deník. Laciné určitě ano, nuda ale rozhodně ne.

Malý něžný film. Francouzské okénko na téma variací mileneckých vztahů. Pokud máte zájem přemýšlet o tom, jestli je možné milovat svého milence nebo milenku, pak budete spokojeni.

První filmová verze divadelní hry Sissys Brautfahrt (1931) podle Ernsta Décseye a Roberta Weila, ze které vychází také pozdější Sissi trilogie. Columbia tehdy odkoupila práva od Ernsta Marischky a Huberta Marischky. Písně pocházejí od Fritze Kreislera, přičemž není určitě překvapením, že to celé dal dohromady vídeňský rodák von Sternberg. Pokud bychom chtěli srovnávat Grace Moore s Romy Schneider, vyšel by nám samozřejmě paskvil, nikoli analýza. Ale mohli bychom srovnávat s operetními filmy s Jeanette MacDonald z produkce MGM, kterým se tímto filmem Columbia snažila konkurovat. A to už by byl zajímavý výsledek. Za mě další zajímavé setkání se zapomenutou kapitolou operetního Hollywoodu 30. let aneb zdaleka ne vše, co je evropský Hollywood, musí mít nutně Lubisch touch.