LaRhette

Tyhle překvapivý změny žánru někde uprostřed filmu baví! Od vztahový konverzačky k mysterióznímu duchovnímu zážitku.

Jediný film v Cannes (možná vůbec), ze kterého jsem kdy dobrovolně odešla z kina. Možná chyba, třeba se to pak "rozjelo"...

Už dlouho jsem neviděla tak dobře nacastovaný film. Asi je to hlavně záležitost holčičích přátelství, která docela jednoduše oscilují mezi absolutní láskou a totální nenávistí, jako bych to odněkud znala. Situace jsou napsané a režírované s takovou jistotou, že se člověk snadno ztotožní s pocity Charlène, zároveň trošku chápe i deformovanou mentalitu Sarah. Vyrovnání se tímto vztahovým problémem se zdá být nevýlučné, přesto jsem čekala, že to dopadne jinak, s kapkou naděje. Nejvíce se povedlo propojení dýcháním - Charlène nemůže dýchat, je obětí, na konci ukáže Sarah, jaké to je, když se člověk dusí. Jen neodhadne míru.

Ač je druhá půlka filmu trošku nečitelná ve své symbolice, většinu lze připsat Alexandrově bujaré představivosti a nejspíš se ani nehodí se v nich analyticky pitvat. Přínos této "série" vidím hlavně v krásných příkladech důležitosti načasování. Každý záběr, každý detail má svůj čas, při jehož neodhadnutí by film ztrácel na efektivitě. Zde tomu tak není. Zdálo se mi, že každý buď nepatrný pohyb je pečlivě naplánovaný a zkrátka do filmu patří. Navíc věty, které by se v češtině zdály patetické, zněly by hloupě, zde herci vyslovují s občas trochu divadelní, ale stále patřičnou přirozeností.

Kamera povedená, kostýmy, mizanscéna povedená, vizuálně poutá, ale ten příběh? Od chvíle, kdy zabijí Asiata na benzínce, už se to vlastně nikam neposouvá, zdá se, že až ke konci se vlastně nic moc nestane a pouze proplétání ústředního trojúhelníku to pro mě nezachraňuje. A ten závěr? Bylo jasné od začátku, že to skončí nešťastně (viz. název), myslím teď opozitně k happyendu, ale čekala jsem, že se alespoň něco ze symbolické roviny propojí, třeba magické číslo 6,66. Nepropojilo. A co ta reklama v úplném závěru?!

Taneční filmy často dávají přednost v první řadě precizní choreografii před poutavostí příběhu, který obvykle mívá napříč žánrem stejnou strukturu. Hrdina objeví smysl svůj života v tanci, díky němuž překonává nejrůznější překážky na cestě k happyendu ilustrovanému epickou až patetickou závěrečnou taneční scénou. Zde je tomu vlastně nejinak, ale v unikátním kontextu německé socialistické republiky, kde pouliční tanec není tak zcela vítán. Příjemné překvapení, výrazně pozvednuté soundtrackem. Nejlepší scény filmu: počáteční posedlost breakdancem a odhodlání tančit všude, noční můra s polibkem.

Film je zábavné sledovat, zejména díky překvapivě kreativnímu stylu střihu (viz. rvačka střižená na psíka s límcem) a vybraným detailům, které většinou v obdobných filmech nejsou využity tak zajímavě. Znát je to hlavně během večírku, který vytvářejí téměř nepatrné momenty a záběry dotvářející atmosféru (pářící se králíci, několik večírkových spáčů, párty autobus, exponování kriketového vyústění, páv...apod.). Problémem ale je, že film je zvláštním způsobem odosobněný, co se týká ústředního tria postav. Zdá se mi, že v expozici je nesledujeme dostatečný čas v běžných situacích, vlastním rodinném zázemí, abychom si stihli udělat obrázek o tom, s jakými konkrétními problémy se vlastně potýkají, než co máme možnost si domyslet mezi řádky v průběhu filmu. Na druhou stranu je to možná dobře, že si to divák do filmu implikuje sám, spojuje a doplňuje si to v hlavě. Avšak z pohledu mé generace, kdy už nejsem dítětem, ale ještě ani rodičem, film momentálně nefunguje v osobní rovině, je příliš vzdálený a nemůžu tím pádem hodnotit úplně jako divák, pouze z filmařského hlediska.

Nápad nikterak objevný, Noé navíc zůstává celou dobu vlastně u počátečního impulsu, který nikam dál nerozvíjí. Vizuál v podobě záběru z jednoho úhlu se střídajícími barvami tomu už nepomůže.

Klip, u kterého je znát síla nápadu. Na jednoduchém, ale efektivně nepříjemném pocitu z něj je to celé postavené a funguje. Noční procházka lesem.

Zdá se, že umělá inteligence se stává závažným současným problémem (viz. Her). Vychází to nejspíše z nezadržitelného technického vývoje, který ale člověka začíná spíš ovládat, než že by mu pomáhala (viz. počítače/internet). Uvědomujeme si to ale? Na filmu táhne hlavně zajímavá myšlenka napínaná až do konce - má umělá inteligence také emoční složku? Film nedává jasnou odpověď, což rozhodně oceňuji. Zvědavost, touha dostat se ven, která zvítězí nad soucitem nad druhým člověkem, může být také určitým způsobem považovaná za lidskou. Intriky a manipulace jsou prvotně lidské, pokud se nemýlím. Celkový dojem kazí hned několik technických detailů i co se týká stavby příběhu. Docela chybí expozice, o hlavní postavě se dozvídáme minimum (je dobrej v programování, nemá rodiče, nemá přítelkyni), stejně tak jako o jeho šéfovi. Nemáme tedy možnost se více ztotožnit ani z jedním z nich, jako by byli součástí odosobněného kolosálního příbytku uprostřed divokého severu. Paradoxně, nejbližším postavou se pak stává Ava, která nemá minulost, ale známe její sny, její motivace, přestože není tak úplně člověkem jako my. Ale možná je to právě naopak.