LaRhette

Rodinu si nevybíráme, nějakou vyšší mocí se ale rodíme právě do té jedné rodiny. Už jen tím máme něco společného a právě i jen to "málo" stojí za povšimnutí. Ústředním motivem filmu je vztah bratra a sestry. Jejich nezávislé osobní životy se hroutí, vrací se tedy k tomu, co jim zbylo z původní rodiny - sobě navzájem. Líbí se mi, jak film nenásilně poukazuje na to, co si obvykle každý z nás dřív nebo později uvědomí. Právě na tom záleží. Na tom, odkud pocházíme, na čem stavíme svou budoucnost, jak nás naše rodina vnímá a jak my vnímáme je. Drama v duších hlavních hrdinů se bere s nadhledem. Sebevražda? Stane se. Nevěra? Stane se. Je to jen život. Příjemný film s myšlenkou.

Film, který těží z jediného, ale zato docela odvážného nápadu. Jinak bohužel není ničím novým v rámci filmů této partičky, provařená ústřední dvojice, stejné jednovrstevné vtipy, jejiž vtip vyprchá právě v momentě, kdy dojde k jejich uvedení. Baví mě vizuální zpracování Koreje (třeba sídlo Kima), taky slow motion ke konci. Pro světovou kinematografii se ovšem stává krokem k potvrzení autorské svobody, velké plus filmu.

Zdá se, jako by se film nemohl tak úplně rozhodnout, zdali bude thrillerem, horrorem či psychologickým dramatem a to všechno dohromady tu nefunguje (kdyby to byl horror, proč ty ufňukané záběry na Adrian, které nám přibližují její postavu, zároveň ji ale odtajňují, kdyby to mělo být psychologické drama, proč ta hudba?). Nehledě na nesedící záběry, špatně nastříhané pohledy (Nick jde po schodech, ale Adrian se na něj záludně usmívá ještě předtím, než se on stihne vůbec otočit). Téma, snad i scénář se zdá být zajímavý, ale to provedení...

Klasický severský chladný vizuál podpírá jakousi nedosažitelnost souznění s postavami, na pozadí už tak dost chaotické konstrukce snímku. Ústřední postavy se mi zdají nedostatečně představené, což se úplně nemění ani v průběhu filmu. Divák do nich moc nevidí, zůstávají někde daleko za vitrínou obchodu, ve kterém je ale po celou dobu šero. Film má mnohých působivých nápadů a pár nečekaných okamžiků (skok vlčáka) poutajících pozornost, minimálně jednoho sympatického hlavního představitele, ale i to je příliš málo na to, aby udržel moji pozornost ve změti toho co bylo, je a mohlo by být. Ve výsledku si z toho odnáším jenom zmatky a ptám se, o čem že to vlastně je?

Hlavní postava, červený francouzský Pátek na provázku doprovází svého opatrovatele skrz naskrz oprýskanou šedivou Paříží. Pozoruhodná barevnost a využití starožitného rázu města. Film je sám o sobě hravý, postavy nepotřebují mnoha slov, přičemž snímek je působivý právě svou na první pohled dětskou jednoduchostí, která jakožto metafora zahrnuje mnohé další významy. Adaptabilní jak pro oči malých, tak pro zraky velkých diváků. Řekla bych, že zasloužená ocenění.

Vizuální i obsahová nálož poukazující svým bezčasým příběhem na to, do jaké míry až může být osudovým, komu se narodíte. A kam se narodíte. Nepropustnost některých míst je pozoruhodná, Grey Gardens ale v porovnání s tím působí jako zakletá zahrada. Párová samota v nepropustných křoviscích, která jsou paradoxně jenom pár kroků od svobody - moře.

Ačkoliv se mi úplně nelíbí styl animace, mnohem důležitější je její poslání. Emocionálně funkční. Ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=uAxczJUCf2M

Film je hodnotný jak svou jednoduchou nenarušující formou (formálně už přece nepotřebuje překvapovat), tak otevřeností zobrazovaných osob. Sklep by mohl být metaforou pro nejskrytější lidské touhy, často hodně extravagantní až zhýralé, se kterými se většina z nás na potkání příliš nechlubí. Oni ale ano. Chtějí být zobrazeni po boku svých démonů a otroků. Zdá se, že rakouská sklepní tradice otevírá vrátka. Pokud máte z těchto podzemních prostorů stísněné pocity, film vám pravděpodobně neudělá dobře. Možná vám je naopak přivodí, důležité ale je, že "mluví".

Líbí se mi, jak film dokáže vyprávět o legendách s nadhledem zahrnujícím všechny stránky zmiňovaných osobností, což je dělá lidskými. Z náčrtků vytváří postavy ve filmu, který nás zavádí do vod divokého manchesterského hudebního průmyslu. Neukazuje nic neočekávaného, ale zároveň baví. Nejen hudbou, i přístupem. Nezlehčuje pohled na věc, ani ho nedělá tíživým. Bez této rovnováhy by byl film sešlapán svou dynamičností, takhle je ale příjemnou sondou nejen do kariérního vývoje hudebně žurnalistického "guru", ale i prostředí, ve kterém se pohybuje.

Film, u kterého po jeho shlédnutí nejvíce přemýšlím nad tím, proč bych ho vlastně v první řadě měla chtít vidět. To nikdy není dobré znamení. Zatím mě napadá jenom Olly Alexander, který je pro mě fascinující hlavně tím, že jsem nikdy neviděla člověka, vypadajícího jako kluk, holka a myš s atypickými vlasy v jednom (Doporučuju poslechnout jeho kapelu Years & Years. Ten hlas, ten náboj!). Co ale Greta, která vypadá jako jeho matka a její záchvaty jsou zahrané tak nepřesvědčivě, až je to určitým způsobem iritující. Zdá se mi, jako bych byla na míle daleko porozumění její postavy. Moc mě pak mrzí pohřbení drobných nápaditých detailů, které splývají v dramaturgicky nedořešeném scénáři. Rtěnkový hangman, bramborové krychličky, několik příjemně mrazivých sekund na hřbitově se topí v nudě a scénách, které nejsou pro děj vůbec potřebné. Ale já vlastně ani pořádně nevím, co se tu děje a jaký přínos to pro mě má mít. Přidává tomu i technická stránka, propadající (snad nezáměrně) amatérismu. Podivné záběrování, podivný střih. Podivné.