mat.ilda

Krabici s kapesníky si k projekci neberte, vozíčkářská road movie bude všechno, jen ne dojímavá - dva sousedé, kteří se díky své nesnášenlivosti stali imobilními, jsou pro absenci lítosti vhodnými objekty, těžko hledat méně sympatickou dvojku, která dokáže s ochrnutými končetinami v naprosté lehkosti nakopnout veškerá klišé, spojovaná s tragikou nenadálého handycapu, vyjma jednoho rčení, které praví, že neštěstí spojuje, a i to zde platí spíš účelově. Největšího popření se však dostává nepsaným pravidlům chování, která v korektně vtipném podání neporušuje sobectví a nevšímavost zdravých, ale neomalenost a drzá samozřejmost postižených. Pomalý rozjezd svádí k jisté ukolébanosti, ale nenápadným přidáváním plynu dokáže tento zdánlivý outsider vjet do cílové rovinky jako překvapivý vítěz a tím si vás naprosto získat. Odměna žádá trpělivost a pozornost, což je, přiznávám, poněkud ztíženo řvavou přítomností jednoho z nejdebilnějších sportů - motokrosu, ale možná i to byl v rámci použitých bizárů záměr :-)

Tragédie plná omylů, naštěstí ne jen nešťastných...

Vypadalo to jako zajímavý nápad, pár se jich dokonce i realizovalo, tím nejlepším se zdála být situace, jak vůbec došlo k převaze tupců nad lidmi s vyšším IQ, kterou, ač to není komické, právě zažíváme. Bohužel, stupidní gagy na úrovni populace naší planety roku 2505 evokují myšlenku, zda právě tvůrci námětu a scénáře nestojí na začátku celého řetězce.

Některé dny outsidera jsou prostě horší, než ty druhé... zvlášť ve vyloučené lokalitě (a to ještě kdoví jestli), kde britskému proletářskému potěru pomáhá žít snad jen pokleslá muzika... Snímek, kde se pozlátkem notně šetří a kde můžete hluboce soucítit i s tak bezvýznamným tvorem, jakým je kupříkladu moucha. Absurdní drama v sociálně-patologickém triptychu, které může vyděsit i pobavit, záleží, jak na tom sami právě jste.

Cestopisný dokument, walk movie i sociologický průzkum... od každého trochu, dohromady možná až dost.

Očividně jsem jediná, která nepochopila komediální stránku věci, tak se vyslovím alespoň k té dramatické, ale ani tady u mě poselství snímku nepochodí - jsem toho názoru, že člověk musí umět přijímat i bolest, vyrovnávat se s ní, hledat v ní smysl a z něho vycházet, ne si namlouvat, že neexistuje, zřejmě se pak nestane žádný velký zázrak, ale jistě spousta malých... Z filmu mně patrně utkví v paměti jen jabloňové etudy a zpřerážený Mikkelsen, ale nijak hluboko si je ukládat nebudu.

CO TO JE ???!!! KDE TADY SEŽENU BLICÍHO SMAJLÍKA?

Brutálně upřímné, niterné odhalování v sebemrskačské romanci, které vládne zkoumavá, až impertinentní kamera, překrásná hudba a takřka hmatatelná atmosféra smutku a melancholie... zkrátka, pocitová složka válcuje vše ostatní natolik, že použití učebnicových vzorců chování, jako vystřižených z rodinné psychologie, lze bez většího sebezapření velkoryse přehlídnout, a jestli snad Eric Schaeffer přišel někomu nudný, pak jenom proto, že byl nevídaně opravdový.

Srážím za překombinovanost, následkem které vznikají hloupé chyby, přidávám za všeobecnou vycizelovanost, která určuje i barvu čaje v šálku... nu, ani sám Poirot s křečovitými úsměvy zdá se nebyl úplně ve formě... asi přízrak zubařského křesla...

S odstupem času a po třetím zhlédnutí musím dolů o jednu hvězdu, řemeslně i herecky dobře zvládnuté, ovšem v rámci akčního spy dramatu odosobněné jak elektronické bankovnictví a emočně odstředěné jak nízkotučné mléko - a já ráda živý kontakt a taky smetanu...