Angerr

Velice příjemný a povzbudivý film, milým humorem i předkládaným řešením existenciální skepse. I když je člověk na pochybách, zda ji má brát vážně, když ji předvádí Woody Allen, přece snad film přesvědčí i velké pesimisty, že dívat se na komedie bratří Marxů je lepší, než páchat sebevraždu. Partnerské komplikace zde mají snad nejlepší možný konec a ukazují, že dočasné problémy patří k životu a kvalitní vztah je dokáže překonat. Celkově pozitivnímu pocitu pomáhá i krásný Bachův koncert. Nemůžu říct, že bych měl Allenovy filmy ve zvláštní oblibě a chápu, že mnozí je třeba kvůli hypochondrickým projevům nejčastější hlavní postavy nesnášejí. Tohle optimistické dílo bych ale doporučil každému. Mimochodem, mám pocit, že skvělý (a kontroverzní!) film Štěstí se zde inspiroval, přinejmenším zápletka se třemi sestrami je podobná. 8/10

Velice aktuální příběh o tom, jak mocný zneužije schopného poctivce ke svým cílům a pak ho nechá potopit, pojatý jako soudní drama. Všechny postavy sice působí poněkud ploše a jednostranně, ale myslím, že to je jen povrchní pohled. Hrdina je ovšem skutečný charakter, přes zakolísání (způsobené jeho špatným zdravotním stavem), odmítá nabízený ponižující kompromis. Na dobu vzniku mi film připadal dost odvážný, což bude asi způsobeno mou neznalostí daného období. 8/10

Strhující film, z velké části zásluhou Roberta de Nira, jehož výkon musí patřit mezi nejlepší herecké výkony vůbec. Představuje zde samotáře, který se čím dál tím víc odděluje od ostatních lidí a ve své samotě propadá nudě, zoufalství a nenávistným myšlenkám. Ty v něm posiluje i zvýšená citlivost vůči zvrácenostem, jichž je jako noční taxikář svědkem. Jeho odtrženost od ostatních je během neúspěšné krátké známosti znovu potvrzena a náhoda, díky níž se připlete do přepadení obchodu, uspišuje jeho uvědomění si vlastní moci (kterou mu dává střelná zbraň) a touhy ji projevit. Další citový vztah, tentokrát k osobě, která mu je svou osamělostí blízká a sympatická, je poslední kapkou a on se uchyluje k násilí. Tím je ovšem jeho odloučení od společnosti dokonáno. Alespoň to jsem si myslel, než film zcela skončil. Závěr je ovšem otevřený více interpretacím, jednoznačné řešení nepřipouští. To je jeden z důvodů, proč se na film brzy podívám znovu. Zatím ho vnímám hlavně jako varování před pastí, do níž člověka vžene samota. 9/10

Slavný příběh mladých chlapců, kteří se pod vlivem vlasteneckého řečnění svého učitele dobrovolně přihlásí do armády a záhy na frontě prožívají totální deziluzi, jsem četl asi v 16 letech. Jako pravděpodobně pro mnoho jiných i pro mě byl šokem, prvním náhledem na válku, odlišným od hrdinství a dětských her na vojáky. Filmové zpracování takto působí přesně jako kniha. Ukazuje hrůznost války z pohledu obyčejných vojáků, kteří nic nevědí o jejích politických či jiných vyšších příčinách, nebo se o ně nezajímají. Samo slovo "hrdina" ztrácí na bitevním poli smysl (alespoň ten, jaký má pro civilisty, kteří z tepla domova vidí válku v jejím celku a počítají, kolik mil ještě německé armádě zbývá, než dorazí k Paříži) - muži prvně vystavení dělostřelecké palbě se podělávají do kalhot, procházejí hysterickými záchvaty a zoufalstvím ze smrti nebo těžkých, bolestivých zranění kamarádů. Pozvolna se stávají otrlými a učí se, jak zvýšit svou šanci na přežití. Na několika místech je film trochu patetický, ve stylu třicátých let, ale mnohem méně, než jiné filmy z této doby, které jsem viděl. Technicky je film zvládnut výborně. Bitevní scény jsou nesmírně působivé, jako byste se sami ocitli mezi zákopy první světové války. Film nezvyšuje svou působivost výrazným zesílením zvuku v bojových sekvencích, ani v něm nejsou žádné explicitně šokující záběry např. vyhřezlých vnitřností, atd. Je nesmysl říkat, že film nezastaral (copak se dnes natáčí stejným způsobem jako na konci dvacátých let?), ale toto "zastarání" můj divácký zážitek vůbec nezasáhlo. Možná je naopak kladem, protože ukazuje reflexi války pár let po jejím konci. 9/10

Film mého dětství. Poprvé jsem jej viděl v 10 letech krátce po premiéře (přesně 28.10.1993) a díky němu strávil několik následujících let posedlostí dinosaury. Je to film, který jsem v kině viděl určitě nejvíckrát, 5-6x. Ani dnes si ho v televizi nikdy nenechám ujít a první pohled na dlouhokrkého brachiosaura mě okouzluje stejně jako kdysi a stejně jako Alana Granta. Totéž platí o většině ostatních částí filmu i o nádherné Williamsově hudbě. I když se jedná o jednoduchý, nenáročný a téměř výhradně zábavný snímek, který bych ohodnotil šesti body, malý klučina ve mně vítězí a proto 8/10.

Po dvaadvaceti letech se Keatonová a Nicholson opět procházejí společně po pláži. Naposledy to bylo v roce 1981 v Beattyho "Rudých" (kromě podobnosti těchto plážových scén se tyto dva filmy samozřejmě nedají vůbec srovnávat). Tentokrát Jack povýšil na hlavní postavu a je rozhodně sympatičtější než cynik Eugen O'Neil, i když stále typicky problematický. Určitě dostatečně vtipné i originální tím, že tu jde o vztah mezi staršími partnery. Mě ale, kromě těchto dvou skvělých postav, už na filmu pro jeho přílišnou protahovanost o další peripetie zaujala jen ta pěkná moudrost obsažená v názvu.

Godardovy filmy, a jeho jedinečný uvolněný, humorný a přímo s divákem komunikující styl, mě fascinují. Na některé scény z jeho filmů vzpomínám i mnoho měsíců po jejich shlédnutí. Bohužel mu stále téměř vůbec nerozumím. Kinematografii beru moc vážně a moc intelektuálně.

Ač je film historický, vyjadřuje se k dnešnímu světu. Líbí se mi hrdinovo přiznání před závěrečnou bitvou, že brání nikoliv ideologii, ale pouze vlastní ohrožený život. Právo nemá nikdo, jde jen o přežití. To vystihuje můj pohled na nekonečné spory na Blízkém východě a potažmo vlastně jakékoliv zaštiťování politických cílů ideologií. Pravda, vzhledem k současné módě politické korektnosti v USA nemůžeme v takovéto velkoprodukci útok proti muslimům čekat. Bohužel, co se týče největšího taháku tohoto druhu filmů - bitevních scén, jsou příliš nerealistické a podobné tomu, co už jsme v posledních letech viděli (Pán prstenů). Kde je konec o poznání větší realističnosti, zuřivosti a divokosti středověkých bitev ze Statečného srdce! 6/10

Sice mi nikdo jen tak nevymluví, že jde o vrcholně romantizovanou a dnešními hodnotami zdeformovanou podobu raného středověku, nicméně pouze jako zábava spojená s poučením o historických událostech nadprůměrné. S mírnou benevolencí, která je vzhledem k datu vzniku na místě, snesou bitevní scény srovnání i s vrcholem v této oblasti, jímž je Statečné srdce. 7/10

Chtěli tvůrci pouze ukázat, že psychicky nemocnému člověku je vcelku jedno, jak se jeho diagnóza odborně jmenuje, že se svou diagnózou stává prostě bláznem, kterému okolí, lékaři a ani on sám nerozumějí? I kdyby ano, vadí mi, že psychiatrická léčebna je zde jen lákavým prostředím a nejde se víc do hloubky, sice nám řeknou, že hrdinka trpí hraničním narušením osobnosti, ale dále už se její poruše, kromě atraktivních projevů, moc nevěnují. Nějaké ty deprese, pokus o sebevraždu, polehávání na lehátku a zpovídání se psychiatričce. Také mi, oproti pozdějšímu Mangoldovu "Walk the Line" chybí zdůraznění vlastní aktivity v procesu nápravy, zdůraznění, že je to složitější, než se může zdát. Postava Angeliny je mnohem přístupnější a zajímavější. Její dlouhodobý pobyt v ústavu, v němž našla své místo na světě, mě vlastně zaujal více než příběh hlavní hrdinky. 6/10