andrii

Za ztropenou hloupost, za nepatrný prohřešek na galeje do "domu kázně." Aby se vědělo, to byl on, náš kluk, a my byli při něm a při tom, když se něco dělo. Správňák, který nepodlehl. V očích azurový romantik, pod kůží neobehratelný, nepodrobený charakter. Měl na to odvahu...zkoušet odpor, nalézt zlom, unikat obuškům, i když bytelně svázán, na každém kroku hlídán slyšitelným řinkotem okovů. Jen mžik, jen se otočíš a už peláší mezerou v pletivu. Za trojí, krátké povyražení, "pozdravení" se svobodou. Ve škole by vše spravila trojka z mravů, v nápravném zařízení výstřel do hrtanu. I když ho fyzicky natahují na skřipec, jeho ducha nezkrotí, nezraní za nic na světě. Za vůní rebelství, niterně odolnou volností. Sázka na Paula Newmana = sázka na pořádný chlapáctví s úsměvem.

Pojďme si skočit s Travoltou. Za splněné sny revoltou. Trávit časy tam, kde motivace mladých, sláva a obdiv porostou. Taneční pár/t/y ladí pohyby. Zapalují se lýtka, roztáčí se diskotéka. Jiskry z očí do očí, od podrážek létají. Mají výdrž, temperament, rytmus v těle, hudbu v myšlenkách a v hlavě. Stejná krev. Trsá "Ginger," trsá "Fred," dohromady zlatý hřeb. Vystoupení číslo jedna bere dech. Prosím, honem, honem, zadejte se při téhle cooltovce. Račte na sál, než nás postihne, dostihne kocovina nedělních rán.

Pohádková krajina s tragédií lidí od vedle. Vyplavené moře emocí z míst zaplavených bolestí. "Mrtvý" za každé další ráno neděkuje. Je tíživé být, být člověkem, nablízku životu, tak zničeném. Sluneční paprsky zčernaly. Už nesvítí z nich teplé jasné světlo, které hladilo po tváři. Caseyho vyhořelé oči, vyplněné ničím, nezájem o okolí, netečnost, uzavřenost, nezúčastněnost, až jakási chladná prchlivost, zpanikaření před možnou něhou, dennodenně zdrceně hledí s vnitřním pohnutím na ztrátu, střetává se se soužením. Naděje, stěží se zámkem lomcuje, zavátá tam někde v soukromí, pod osobní hladinou. Stinný vztek, smutek a žal vzpomínek plynou niterní měsíční krajinou. Najevo dávají, že onu hradební zeď prorazit nemohou. Jedna slza za druhou. Sbohem, baby, sbohem. Pusté je srdce moje. Už nikdy nebude cele plné, do lásky ponořené, zakotvilo na březích nekonečné prázdnoty. Nejvzácnější city pohřbil na doživotí. Je tu stále a napořád - osud, který na nás prstem ukázal, ten balvan, který nemůžeme odkulit dál. Trápí se, trápí. Pozůstalý člověk - trpitel sám. Plačtivý, útrpný čas. Nelze zacelit, zmírnit, ba ani zapomenout...Jeden k druhému se uchýlit. Když smrt udeří, srazí nás k zemi, a pak záleží pouze a jen na nás samotných, kdy a zda vůbec sebereme odvahu postavit se na nohy a jít.

Kdo se odváží být rebelem v této zemi, prošpikované všestranným uctíváním "ó velkého a milovaného všemocného?" V zemi, kde se to na každém kroku hemží špehy. Alespoň jeden zavře oči, zacpe si uši před vládnoucím medem - pustošivým jedem?

Detailní pozvánka /k/ zločinu. Tleskáme vašim očím, poručíku.

Svůdně lepkavý pach mamonu a sebevědomí v přítomnosti mocných. Pavouk v síti výpomoci. Měl před sebou obraz nejváženějšího idolu, ale když se podíval pánovi na koni přes rameno, uviděl pravou vládu zákulisí jako na dlani, viníka - kostlivce ambicí kanceláří nejvyšších, kapky v moři, špici vysoké hory, postižení vyvolených. Hlídal křeslo prvního muže města, teď rozklížil ho, jeho hesla. Uvolil se uvolnit trůn, to pro svého "chlapce" gesto chlapské. Nůž zabodnutý do nůše snů a plánů jako ultimátum. Řečníkovo východisko obhajitelných argumentů. Zakousl se, nedá spát, budí ze sna. Zarputile nekonečné hledání map do hlav hlavounů pod hlavičkou kariéry a svědomí.

Ze všech sil, na plné čáře. Žena – zaměstnankyně, která se dmula výsadou nesložit zbraně, nenosit bázeň. Žádné polehčující okolnosti firmě, "matce - živitelce," která vystavuje parte zdraví. Pracovními podmínkami ohrožuje životy. Firmě, která trpí ztrátou paměti…. a ztrátou blízké osoby její vinou teď jedna z "rodin."

....stále s anděly si tyká, po Joffreym si stýská, s taktikou se stýká. Ohnivé vlasy, kočičí oči, působivá piha na tváři, plný dekolt hedvábný, pohledem pro bohy vábí nespočet mužů. Komplimenty skládají, k jejím nohám, na lože padají, stejně jako ženy do náruče Jamesi Bondovi. Však ona, nezdolná, jen pro to, co jí patří, masku nasazuje, šaty odhazuje. Vstupuje do trnoví...

I když pohnut a zraněn, moudřejší odešel. Jediný šlechtic mezi maloměstskou šlechtou, který si dovolil hodnotit nedostatečnou třídní myšlení.

Ze zámku do podzámčí. Dvůr boháčů, dlaň žebroty. Koš dobroty, váček zkažených charakterů. Kočár vezoucí diváckou smetánku za oponu permoníků a pěvců romantismu. V přestrojení za chuďase uzře a prozře. Ochranitelský plášť čestného rytíře přehazuje přes nevinnost a čistotu zlaté panny, jíž rády by se ruce správce, té šelmy intrikářské, dotýkaly. Potrestané zlo, psi pekelní si vyzvednou z kola reje karnevalového. Vše jako v pohádce dopadlo. Dobro korunu pýchy srazilo, žezlo opět pozvedlo.