Fabienne

Mladá Taeko, která stojí na prahu třicítky a podle všech má tedy věk na vdávání, vyráží z hektického Tokia za příbuznými na venkov. Během cesty uniká myšlenkami do svého dětství - vzpomíná na malicherné sesterské hádky, kamarádky nebo školní lásku. Asi do jedné třetiny filmu, kdy sledujeme především příhody malé Taeko, jsem věřila, že mě konečně Takahata dokáže tímto snímkem opravdu nadchnout. Tyto scény, zachycující ty nejprchlivější a nejkrásnější momenty života (například scéna s krájením ananasu), totiž patří mezi nezapomenutelné. Když ale Taeko dorazí na venkov, pracuje na poli, opouští svět minulosti a začíná uvažovat nad krásami venkova (a zemědělce Toshia), jako bych se dostala do úplně jiného filmu, postavy mě nezajímaly (některé z nich, hlavně tety, mi byly až nesympatické), nefandila jsem začínající lásce ani tomu, aby Taeko zůstala na venkově. Vždy když se ale vrátila do naivního světa malé okaté holčičky, přála jsem si, aby tam zůstala co nejdéle. Only Yesterday je v mých očích zatím nejlepším Takahatovým filmem.

Whisper of the Heart představuje jeden z mála filmů Studa Ghibli režírovaný někým jiným než Miyazakim či Takahatou. Bohužel je z této kategorie asi jediný, který je opravdu povedený. Proč bohužel? Protože režisér Kondô zemřel několik let po uvedení snímku a svět anime tak přišel o jednoho z potenciálních talentovaných tůvrců, kteří by mohli v budoucnosti pokračovat v Miyazakiho tradici. Je sice pravdou, že sám mistr Miyazaki se nemalou částí na Whisper of the Heart podílel (jako producent, scénárista a režisér fantazijní sekvence, kde hraje hlavní roli samozřejmě létání). Já ale přesto věřím, že to milé kouzlo filmu má na svědomí Yoshifumi Kondô...

Tento snímek velmi volně navazuje na úspěšnou ghibliovku Whisper of the Heart. Jediné, co oba filmy spojuje, jsou dvě kočky - vznešený Baron a tlustý Muta. Narozdíl od předchozího filmu ale není Baron jen figurkou a Muta obyčejnou kočkou. Do jejich malého světa vstupuje stydlivá Haru, které byl právě "vnucen" sňatek s kočičím princem. Jen oni dva (a jejich přítel havran Toto) ji dokážou pomoci nejen od svatby ale i stydlivosti. Králoství koček je tedy opět dobrodružným příběhem (nyní ale více pohádkovým) o hledání odvahy a především sebe sama v obtížné době dospívání... Po zhlédnutí jsem se bohužel nemohla ubránit starému známému (nejen) filmovému pořekadlu: "Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš". Bohužel toto pravidlo platí i pro tak neomylné Studio Ghibli. V čem se ale stala chyba? Jednoznačně ve scénáři, kterému chybí větší propracovanost a nápaditost. Ten měl pod palcem Reiko Yoshida, který má zkušenosti převážně se seriály a průměrnými filmy (např. Digimon). Ač se viditelně snažil, nedokázal napodobit pro Ghibli tak typicky milý, s lehkostí vyprávěný příběh plný humoru i ponaučení. Na druhou stranu je značně obtížné (snad i nemožné) překonat Hayaa Miyazakiho (jehož scénářem se pyšnil Whisper of the Heart). Další problém vidím například v lacině kýčovitém ztvárnění světa králoství koček. Hiroyuki Morita bohužel nezvládl svůj celovečerní režijní debut tak dobře jako Yoshifumi Kondô (který bohužel tři roky po natočení Whisper of the Heart zemřel). Já jen doufám, že toto pro mě zatím nejhorší (ne však špatné) anime z dílny Ghibli představuje tu nezbytnou výjimku potvrzující pravidlo.

Tady někdo zaostal v análním stádiu vývoje... Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Jediným pilířem, na kterém seriál Now and Then, Here and There stojí, je mistrně napsaný scénář. Tolik skvěle vytvořených postav pohromadě už jsem dlouho neviděla. Dospívající chlapec Shu se náhle ocitne v cizím světě, na lodi tyranského krále Hamdy. Dostane se do zajetí a je mučen stejně starými dětmi. Jediné na co myslí je zachránit Lala Ru, tajemnou dívku, kvůli níž se do těchto problémů dostal. V žádné chvíli nepomyslí na sebe, na svůj návrat. Sám chce zachránit všechny kolem sebe. Aniž by ho o to žádali. Aniž by vůbec chtěli. Proč? Shu má snad jako jeden z mála to, co mu umožňuje dívat se na události bez předsudků, obav a strachu - dětskou duši. I přesto, že v příběhu vystupuje tolik dětí (celá Hamdova armáda je složena převážně z nich), nikdo z nich si už nepřenechává dítě v srdci. Vojáci Boo, Nabuca a Tabool své dětství ztrácí kvůli nekonečné válce, která postupně rozežírá poslední zbytky nadějí na návrat domů k jejich rodinám. Dívka Sara přestane být dítětem v jediném okamžiku. Její drastický osud mě dokázal dojmout a oslovit nejvíce ze všech. Nejen smutná tvář a málo slov ukazují, že také Lala Ru má i přes svůj vzhled k dětství daleko. Dětská duše ale nemusí být jen nevinná a toužící pomoci - psychický stav labilního krále Hamdy nemá daleko k sobeckému a rozmazlenému dítěti, které chce vše za každou cenu. Now and Then, Here and There v sobě nese velké poselství a nebojí se pro to porušit mnohá tabu. V některých momentech vyžaduje po divákovi odolnost, ale také vnímavost. Po třinácti dílech, kdy se pomalu ale jistě dostává pod kůži, se možná neubráníte slzám...

Režijní debut Isaa Takahaty byl natočen u společnosti Toei Douga, která v tomto období tvořila své snímky pod velkým vlivem filmů od Disney. Horus, Prince of the Sun symbolizuje postupný přechod k dnešnímu stylu anime. Dokazuje to především komplexní psychologie postav (obzvláště tajemné Hildy). Přesto je zde inspirace americkými „disneyovkami“ ale stále patrná. Nechybí množství mluvících zvířátek, roztomilých dítek nebo zpívaných a tanečních scén. Toto téměř čtyřicet let staré dílo dobře ukazuje vývoj tvorby jak režiséra Isaa Takahaty, tak hlavního animátora Hayaa Miyazakiho. Takahatovy dnešní filmy jsou spíše založené na realistickém námětu, fantazijní prvky se objeví málokdy. Hlavní rysy Miyazakiho animace se za čtyři desetiletí příliš nezměnily, stále zůstává relativně jednoduchá. Postava Horuse – silného chlapce s dobrým srdcem – připomíná Conana z Miyazakiho seriálu Future Boy Conan (několik dílů režíroval i Takahata). Tento snímek je praotcem všech filmů Studia Ghibli a především stále dokáže dobře pobavit. 4 a ½*

Krátký animovaný film z dílny pionýra japonského anime Osamu Tezuky, který mile paroduje ty nejstarší snímky a jejich promítání. Mladý kovboj jede krajinou na svém koni, ale filmový pás se zrychluje a objevují se na něm škrábance, což hrdinovi působí nemalé problémy. Nakonec mu ale nedokonalost promítačky pomůže - uteče před banditou o jedno políčko výš.

Tim Burton si na začátku své kariéry vzal inspiraci z hororové poezie Edgara A. Poea a pokřiveného německého expresionismu a touto syntézou vzniklo neskutečně půvabné dílko Vincent... Snad nikdy nikdo nevyjádřil deprese mládí (a života vůbec) během několika minut lépe. Nevermore...

Snímek pohybující se neustále na hranici reality a velké nadsázky. Mezi tím vším cynismem a sarkasmem se ale objeví i nejistota. Kdo je tím špatným? William se svou nezvladatelnou výbušností? Nebo město prolezlé nevylečitelnou chorobou? Je společnost nakažena rozvíjející se civilizací nebo sama sebou? _____ Michael Douglas v jedné ze svých nejslavnějších rolí nezklamal. Psychopat Foster se nesvíjí v přehnaných křečích ani patosu, jeho občasná nemotornost a jízlivost přesně sedí do celkového vyznění Schumacherova filmu.

Nejméně typický Miyazakiho snímek o italském nebeském lovci odměn, který se raději stal prasetem než fašistou. Původně se mělo jednat o půlhodinový film, který bude pouštěn na palubách letadel japonských aeroliníí. Byl popisován jako : „Pobaví v letadle unavené obchodníky, i přes jejich pomalé myšlení způsobené nedostatkem kyslíku.“ Miyazakiho vášeň pro aviatiku ale udělala své, a tak vznikl film celovečerní. Podle mého dojmu měl ale raději zůstat u plánované stopáže. Začátek, kdy vzdušní piráti unesou malá děvčátka, je naprosto bezchybný - milý humor, skvělá hudba, vše plyne hladce... S upovídanými dětmi ale mizí téměř celé Miyazakiho kouzlo. Zůstávají jen letecké scény a slabší scénář (pokulhávající především ke konci). Vše zachraňuje Porco svým cynickým humorem a málokdy se objevivší "piráti-nekňubové". Porco Rosso ale stále potvrzuje dobrou pověst svého autora i Studia Ghibli. 3 a ½*