joywork

Dobré válečné drama o snajperce Ljudmile Pavličenko, o které jsem doposud neslyšel. Snímek trpí všemi klady a zápory ruského filmu, jsou tu vidět dobře natočené válečné scény, najdeme i silný příběh, ale rovněž cítíme duch propagandy. Je třeba ale přiznat, že přeci jen se o píď změnila doba a ve filmu vidíme třeba příslušníka NKVD, který ji ideově vedl a hlídal v USA, či scénu, kdy těžce raněnou Ljudu nutí k fotografování bez sebemenšího ohledu na její stav. Je třeba uvést že Ljuda je Ukrajinka, a tam se film jmenuje "Nezlomná" a bohužel naši distributoři přejali trochu zavádějící název "Bitva za Sevastopol". Nicméně kvituji, že nikde nejsou nesmyslně heroizující scény, což dodává filmu uvěřitelnost.

Když to porovnám s podobně tematicky zaměřený filmem - Sněženky a machři po 25 letech, tak Vybíjená prohrává na celé čáře. Film absolutně o ničem, nenašel jsem jedinou postavu, která by mi byla sympatická, o ději nemluvě. Ani lidi z Partičky to nezachránili. Jednu hvězdu dávám za potřebu Simony zaplavat si..

Jako připomenutí doby protektorátu to byl dobrý nápad.Zvolení žánru reality show bylo z toho důvodu, protože mnozí pubescenti a i další vrstvy obyvatel by na jiný formát nekoukalo. Rodina se v rámci možností snažila, i když za milion ve zlatě jsem čekal alespoň nějaké vyražené zuby a menší znásilnění.

Nejsem člověk, co popravuje filmy na počkání, toto je snad druhý film za 10 let,co ho hodnotím jako odpad. Vše tu již bylo řečeno v ostatních komentářích, strašně nudné, nereálné, desítky televizních filmů na toto téma bylo napínavějších a lépe zpracovaných a natočených. Když se konečně na základně něco začne dít, nemá to žádné vysvětlení ani pointu. Neuvěřitelná nuda. Nechápu tu šílenou sestupnou tendenci kvality Orena Peliho, po výborném Paranormal Activity natočil průměrný, ale v pohodě koukatelný film Černobylské deníky, aby klesl až na úplné dno s tímto snímkem....

Nejsem prototypem artového diváka, ale tato komedie mě vůbec vtipná ani zábavná nepřišla. Takové morální ponaučení, že dluhy se mají platit včas a ke svým partnerům bychom se neměli chovat, jako k věcem. Docela mě šokuje, kolik lidí si tento snímek docela pochvaluje....

Kmeny se měly točit před 30 lety, kdy tu opravdu nějaké subkultury byly - androši,pankáči, metalisti a depešáci. Thrash metalisti se nikdy nevymezovali vůči ostatním metalistům, takže o nějaké subkultuře tu nemůže být řeč. Tehdy před rokem 1989 to opravdu žilo, být metalistou tehdy mělo nějaký obsah, byla to vzpoura mládí proti starším generacím, debilní hudbě v televizi a proti systému. Dnes je to jen hudba, jedna ze stovek druhů zábavy dnešních mladých, nic víc, nic míň. Proto taky tak bezradně vyznívá tento dokument, není totiž o čem točit. A způsob jakým to pojal Petr Hátle, tak to je neštěstí. Toto se vůbec nedá nazvat dokumentem, protoře jsem se NIC nedozvěděl. Odpad. P.S. : Pokud si někdo chce udělat obraz minulých let o subkultuře metalistů, či chcete li thrash metalistů, stačí si pustit a přečíst text písně od Arakainu - Princess.

Juraj Nvota se ve své tvorbě vrací po Muzice a Konfidentovi potřetí k tématu života v socialistické zemi, obehnané signální stěnou z ostnatých drátů - nyní očima malého chlapce a to v současném filmu, příznačně dvojvýznamově nazvaném "Jak jsme hráli čáru". Moc jsem se na tento film těšil a byl jsem hodně zklamán. U mnoha scén mě napadlo, že to točil někdo, kdo tuto dobu nezažil (všechny scény týkajícího se pohraničníků a střežení hranic), další scény nevysvětlené - kamarád ukradne otci pistoli, ztratí ji a nikdo ji nehledá, dává signály přes hranici neznámému cizinci a nikdo neví proč, má informace o životě jeho rodičů v zahraničí a nevíme od koho, atd...Další scény jakoby musely být povinně zařazeny, pokud je to vyprávění dětskýma očima - zamilovaná spolužačka, partička kluků, která šikanuje ostatní, hlavní hrdina statečně brání zaostalého kamaráda a slabší dívku... takové stereotypy, které nesmí chybět. Co se týče hereckých výkonů, tak jediný, kdo mě zaujal a nepůsobil toporně, byl Milan Lasica, ostatní silně přehrávali, což nemůžu pochopit u Ondry Vetchého,Libuše Šafránkové, nebo třeba u Ondřeje Malého...

Ukázka toho, jak jednoduše emocionálně podlehnout stroji během několika dnů....

ZBYTEČNÝ film - jen nereálné orgie digitálních efektů, které jsou na první pohled vidět.

Kdyby se tento film dostal do kin před rokem 1989, tak by to byla neskutečná nálož sudu se střelným prachem, ke kterému by zbývalo dohořet tak 10 cm zápalné šňůry, aby poté rozmetal základy již tak hroutícího systému. Pamatuju se, jakou sílu mělo třeba Abuladzeho Pokání, když jsem ho v roce 1987 viděl v kině. Tento snímek mne oslovil, viděno optikou roku 2015 je však ještě dost umírněný, co se např. vyšetřovacích donucovacích metod k doznání týče. Takhle v rukavičkách tam s obviněnými vyšetřovatelé v té době nezacházeli. Škoda, že takových filmů mnoho není, je neustále třeba si tuto historickou část dějin připomínat.