HVM

Svižný film, volně inspirovaný Maupassantovou Kuličkou, ve kterém vše funguje tak jak má, až jsem se musel nadšením uculovat. Stručný úvod, seznámení se s umně načrtnutými postavami a za patnáct minut už dostavník uhání vstříc dobrodružství. Čeho si na filmu cením nejvíce, je to, že konečně už i já vím, proč je John Wayne taková hvězda. Nepamatuji se, že bych kdy viděl efektnější nástup na scénu, než když se John vyjeví před dostavníkem s puškou v ruce, jsa rámován svědeckými horami Monument Valley, jež ho ani v nejmenším neupozaďují. Radost pohledět.

Z vybroušeného celku jsou perfektně napsané i zahrané postavy tím hlavním, co Dědičce zajišťuje půvab a přitažlivost i po šedesáti letech. Po celé dvě hodiny jsem s velkým zaujetím sledoval odstíny v chování všech postav, zkoumal jejich pohnutky a zájmy, abych si nikdy nebyl nadlouho jistý, že vím, kdo to jak doopravdy myslí. Mně dosud neznámý Richardson, Clift ve svém třetím (!) filmu a neskutečná de Havilland, vedle jejíž proměny působí Černá labuť Natalie Portmanové jako ošklivé káčátko, ti všichni podávají pod Wylerovým vedením stoprocentní výkon.

Na Větrné hůrce je jeden z mých vůbec nejsilnějších čtenářských - a díky Kate Bush i posluchačských - zážitků, proto jsem k jejímu filmovému zpracování přistupoval značně ostražitě, v obavách z druhého (dalšího) Světa podle Garpa... Wyler se ovšem (samozřejmě) vůbec nesnaží vyprávět příběh slovo od slova, zároveň ani nemá potřebu předlohu necitlivě upravovat a mrzačit. Jde mu o zachycení atmosféry a zprostředkování pocitů z četby knihy. Mně se třeba moc líbilo vykreslení rozdílů mezi Hůrkou a Drozdovem, mezi tamními poměry a obyvateli, zvlášť Niven jako Linton byl úplně jak z mých představ. S castingem jsem tedy moc spokojen, i když vidět tak Vivien Leigh v roli Cathy! ♪ ♫ Out on the wiley, windy moors…

Mé z nejoblíbenějších Ginger Rogers a Doris Day spolu v jednom filmu? To jsem musel vidět! Božská Ginger, s léty ještě půvabnější (sic!), předvádí, že je stějně dobrá herečka jako tanečnice, a k tomu Doris, pozdější „nejstarší panna Hollywoodu“, v roli ženy plné touhy a vášně... Příběh je z těch, kdy jedinec stojí proti nepoměrné přesile a musí se rozhodnout, jestli se bezpráví podvolí, nebo vzepře. Nebyl by to film noir, kdyby rozhodování chvíli netrvalo, dobro a zlo bylo jasně vymezené a kdyby mrtvoly nepřibývaly s krutou pravidelností. Tentokrát to ovšem nebyl cynický detektiv v baloňáku nebo tvrdý chlápek zocelený válkou, ale křehká oděvní modelka, která myslí na budoucnost své sestry v očekávání... Právě to, jak Ginger postupně sbírá odhodlání a sílu k boji, se mi na filmu líbilo nejvíc. Naopak mě zklamalo, že ve filmu ani jednou nezaznělo pravé jméno onoho „Klanu“, který bojoval proti „cizákům ze severu“, a jeho obětmi byli samí černoši. Celkově ale solidních pět hvězdiček.

John Waters, nejroztomilejší zvrhlík světa filmu, neodolatelně vypráví o svém životě a díle. V téhle půvabné one-man show nás seznámí s určujícími vlivy svého dětství (mezi jeho vzory byla i malá vražedkyně...), vcelku poutavě zrekapituluje svoji filmografii a přidá i nějaké ty „veselé příhody z natáčení“. Mně se moc líbila historka, kdy John vyprávěl, jak vedl nějaké kurzy ve vězení a jeho třída plná vrahů po projekci Růžových plameňáků prohlásila: „You are fucked up, man!“ :-) Závěrem přidávám své doporučení, myslím, že se u téhle show pobaví nejenom Watersovi skalní příznivci, ale i ti, kteří ještě nemají moc nakoukáno nebo z jeho díla nebyli úplně odvázaní, což byl i můj případ, a hle - pět hvězdiček!

Perfektní dokument o ženě, která ví, co chce, a také ví, co je třeba pro to, aby toho dosáhla. Těžká profesionálka, ovšem tady nám dá nahlédnout pod pokličku. Před zhlédnutím filmu jsem Joan neznal, ale nepřišlo mi, že by mi to nějak ubralo na zážitku. Joan, přeju ti, ať máš stále plný diář, ty dračice!

Ďábelský sympaťák/sympatický ďábel Cary Grant a rozená komediantka Irene Dunne v jednom z vrcholů žánru screwball comedy. Příběh o manželích, kteří se po vzájemném odhalení svých nevěr dohodnou na rozvodu, aby tváří v tvář novým známostem svých chotí (a v zápalu jejich překazování) poznali, že se mají pořád rádi. Za sebe musím říct, že se mi Irene ke Carymu hodí a klidně ji přiřadím ke Katharine nebo Ingrid jako Caryho nejlepší partnerku. Dále ještě musím vyzdvihnout Cecil Cunningham v roli sarkastické tetičky (“I always say: Four´s a crowd.“), určitě si ji ještě proklepnu.

Druhý díl série o manželském páru, kde on chce přestat být detektivem, zato ona by se jím ráda stala, je pro mě i dílem druhým nejlepším (pětka vede). Mezi Williamem Powellem a Myrnou Loy to krásně jiskří, jejich Nick a Nora se neustále škádlí, vydatně popíjejí a kudy chodí, tudy perlí. I v tomto díle na nás čeká vražda, tedy spíše vraždy, a tentokrát je v zástupu podezřelých i Nořina sestřenice, a tak se – k našemu pobavení a Nickově zděšení - seznámíme s její rodinou. Než dojde k odhalení vraha, kdy Nick typicky sezve všechny podezřelé na jedno místo a čeká, až vrah podlehne atmosféře okamžiku a prořekne se, navštívíme například party, kde naživo zazní i slavná píseň „Sing, Sing, Sing“ – zde poprvé ve filmu. Když k tomu všemu přičtu ještě psí hvězdu Skippyho jako pana Astu a fakt, že se zde objeví Jimmy Stewart v jedné ze svých prvních rolí (a jaké!), je to u mě bez váhání za plný počet. You bet you!

Starosvětský rodinný film o nonkonformním manželském páru a jeho dvanácti potomcích. Oproti podobným snímkům se děj nerozpadá na různá dobrodružství jednotlivých dětí, ale soustředí se na postavu excentrického otce (Clifton Webb, pořád řízek jako v Lauře) a jeho osobitý přístup k výchově. Na samém konci se sice docela zásadně změní žánr, ovšem díky tomu má film nějaký přesah a není tak jen pouhým souborem milých scén. Za stále neskutečně okouzlující Myrnu Loy lehce nadhodnotím a zaokrouhlím nahoru. 7/10

Film o té druhé podobě lásky, o té hořké, vysilující, v kruzích nikam nevedoucí, pouze pachuť zanechávající. Zážitek to byl smutný, sympatie nebylo pořádně ke komu cítit, akorát na konci byl letmý náznak lepších dní příštích. Co se kamery týče, po typické Wongově opulenci tu není ani náznaku, střídáním převládající černobílé s občasnou barevnou a typickým střihem film připomíná Van Santův snímek Mala Noche (1985) a Haynesův Jed (1991), zástupce proudu americké nezávislé filmařiny označovaného jako New Queer Cinema 8/10