El Pistolero

Kniha „Pán prstenů: Společenstvo Prstenu“ je zatím jediná, kterou jsem z Tolkienovy proslulé trilogie o magickém prstenu, jenž dává svému nositeli nezměrnou moc, přečetl. Jistě to v budoucnu napravím. Teď k filmu. Musím říct, že ačkoliv je Tolkienova předloha naprosto výtečná, Peter Jackson dokázal to, co nečekal asi vůbec nikdo. Nestačilo mu totiž vyrovnání se předloze, on ji totiž rovnou položil na lopatky. A dokázal tím, že nic není nemožné. Zlí jazykové kdysi tvrdili, že tato kniha zfilmovat nelze, a už vůbec ne kvalitně. Co říkáte teď? I kdyby tenhle nadšenec nenatočil už nic jiného, zasloužil by si být za svůj přínos kinematografii pozlacen. Vždyť „Pán prstenů“ předznamenal příchod nové epochy, stal se jejím symbolem.

Klasický Leoneho spaghetti western mě svou podmanivou, divokou krásou dostal do kolen a já naplno podlehl jeho neodolatelnému kouzlu. Herecká squadra v čele s triem Eastwood-Wallach-Van Cleef k nezaplacení. A ten velkolepý závěr. A Morriconeho hudba. A ta atmosféra. A... Já vážně říkal, že dokonalost neexistuje?

Vždycky když Samuel L. Jackson procítěně pronáší notoricky známý „biblický“ úryvek a pak učiní to, co učiní, mívám neodbytný pocit, že se dívám na nejkultovnější scénu v historii kinematografie. A proto: Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty. Neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh. (Ezechiel 25:17) Mimochodem, jaký máte názor na masáž nohou?

Scorsese prostě nestárne a i ve svých 70 letech dokáže natočit film o drogách, sexu a rockenrollu. DiCaprio znovu vládne a je výsměch, že toho Oscara ještě nedostal. Nepřestávám být fascinován množstvím ikonických scén ve filmu s tématem, kterému vlastně pořádně rozumí jen ekonomové a makléři. Lepší a zábavnější s každým zhlédnutím.

Benzinem nasáklá symfonie. Filmová báseň. Stylistický orgasmus. Óda na filmařské řemeslo. Minimalistický artový snímek s jednoduchou zápletkou, skrovnými dialogy, skvostným hudebním podkresem, surrealistickými pasážemi a několika kontrastně působícími (ultra)násilnými scénami.

Dlouho jsem si chtěl některého „Indyho“ zařadit do TOP 10, ale činím tak až nyní, kdy jsem si všechny díly opět oživil v paměti. A který z „Indiana Jonesů“ že je ten nejindianajonesovatější? Tenhle asi ne. Jsou to „Dobyvatelé ztracené archy“. To ale nic nemění na tom, že „Poslední křížová výprava“ je nejzábavnější, nejvtipnější a nejsvižnější. Sean Connery hláškuje jako o život, Indy nešetří svůj bič ani pěsti, akce střídá akci. Nejlepší dobrodružný film všech dob.

Nejlepší vězeňské drama ever. Skvělý výkon Tima Robbinse a hlavně Morgana Freemana, nejcharismatičtějšího černocha v Hollywoodu. Zbožňuji filmy z vězeňského prostředí, proto jsem si zamiloval i „Útěk z vězení“, který v lecčems čerpal právě ze „Shawshanku“ – ale to už odbočuji. Jestliže jsem se zpočátku divil, že tenhle film je podle ČSFD nejlepší, jaký kdy byl natočen, po zhlédnutí nemám mnoho námitek. Fantastické zpracování předlohy Stephena Kinga, mého oblíbeného spisovatele.

Není jednoduché psát komentář k filmu takové kvality, proslulosti a těžko popsatelné, nevšední, neuchopitelné krásy (ukrývající se i v na první pohled nehezkých věcech), jako je „Americká krása“. Je tady tolik dobrých, výstižných komentářů, že člověk neví, co ještě napsat. Tak ať neplácám hlouposti, napíšu jenom doporučení: Tento film nemůžete nevidět. A podívejme se, komentář je na světě. Nic lepšího ze sebe teď asi nedostanu. Ani nevím, jaký snímek mě naposledy takhle odrovnal.

Mít možnost vybrat si život, vybrat si práci, vybrat si kariéru, vybrat si rodinu, vybrat si zasraně velkou televizi, vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy. Vybrat si jídlo bez cholesterolu, zdravotní pojištění, pravidelný splátky úroků z hypotéky, vybrat si první dům, vybrat si přátele. Vybrat si víkendovej ohoz v barvě kufru, vybrat si sedací soupravu na splátky v síti posranejch prodejen. Vybrat si sám sebe a v neděli ráno žasnout, kdo, do prdele, seš. Vybrat si dřepění na gauči a čumění na oblbující soutěže, co ti vygumujou mozek, cpát si do huby ty hnusný sračky z bistra. A na konci toho všeho pěkně zplesnivět, pochcávat se v ubohým domku a bejt jenom na obtíž sobeckejm, zmrvenejm spratkům, který jsi zplodil, aby tě nahradili. Vybrat si budoucnost. Vybrat si život. Ale proč bych měl něco takovýho udělat? Rozhod' jsem se nevybrat si život, ale něco jinýho. A důvody? Žádný důvody nejsou. Kdo potřebuje důvody, když má heroin... Kult!

Nečekejte rockového „Vlka z Wall Street“ ani striktní životopisný dokument. Tohle je „jen“ glorifikace Freddieho božského talentu a hvězdné kariéry; ale sakra zdařilá. Rekonstrukce koncertu Live Aid ve Wembley byl mega zážitek, Malekovi věřím na Oscara. A i když bych někdy rád viděl i kontroverzní eRkovou verzi Barona Cohena, tak Singerovi prostě nelze upřít, že zasáhl široké publikum napříč věkovými kategoriemi i hudebními preferencemi.