kej-el

Andy García se stal scénáristou, režisérem, hudebním skladatelem i hlavním herce v jedné postavě. Tímto filmem, kdy nás zavádí doKuby, by se dalo říct, že složil jakýsi hold svému rodnému městu. Hlavní postava, Fico Fellove, jež je majitelem havanského hudebního klubu El Tropico, zaujímá dobré postavení a žije typicky kubánským životem. Má dobré přátele, ale i nepřátele, nikde neplatí, ženy ho milují a má zkrátka jméno. Celým filmem na vás "dýchá" tamější prostředí. Ať už okolím, latinskými rytmi, tabákem či kubánským rumem. Důležité ale je, že García se inspiroval skutečností, čili se nám ve filmu mnohdy promítají skutečné okamžiky, postavy i politická situace. O té, kromě lásky a vůbec kubánském životě, to hlavně je. Politická situace se stává ústředním problémem, kvůli níž Fico Fellove odjíždí do severní Ameriky. Na Kubě bohužel nechává svoji lásku i všechny své ostatní vzpomínky. Je to rváč a režimem se rozhodně nenechá zastrašit. Naprosté vychutnání filmu mi bohužel upírala jeho délka. Po 143 minutách už jsem ráda, že je vlastně konec, což je veliká škoda, protože film jinak obsahuje mnoho věcí, které jsou hodné chvály.

Chcete si odpočinout, pobavit a podívat se sami na sebe? Tak si pusťte Malou miss Sunshine. Režisérská dvojice Jonathan Dayton a Valerie Faris nás zavedou do typicky amerického prostředí mezi rodinku, která řeší problémy jako všichni ostatní. Ačkoli se v prvopočátku nemusí zdát zcela normální, mnoho z nás může dát za pravdu, že všichni to řešíme, ať už stejně či obdobně. Otec podnikatel, jež bohužel není schopný uspokojit svoji kariérskou touhu, matka jež se stará o dvě ratolesti, přičemž jedna z nich, dívka, by se naivně chtěla stát malou miss sunshine, jež je dětská královna krásy a adolescentní syn, jež se vzhlídnul v Nietzscheho filosofii. Dalším "problémem" je dědeček, kterého vyloučili z domova důchodců za šňupání kokainu a strýc (bratr matky), který chtěl spáchat sebevraždu. Nicméně se přes všechny problémy rozhodnou uskutečnit nejmladšímu členu rodiny sen a s malou Olive odjíždí celá rodina do Kalifornie. Po cestě je potká mnoho problémů, malých i velkých rozměrů, přesto se vším se nějak vypořádají. A jak vše nakonec skončí? Jediné co prozradím je, že happyendem. Propojte relaxaci s filmovým zážitkem.

V tomto snímků se nám proppojují dva umělecké žánry. Divadlo a film. To, že jsem napsala divadlo jako první má svá oduvodnění, poněvadž jde o hlavně o divadlo, z kterého se vlastně stane film. Petr Zelenka a přátelé, jak je již v titulcích psáno, uchopil do rukou v podstatě zcela prostý námět. Soubor dejvického divadla se vydává s inscenací Bratři Karamazovi do Polska, kde mají hru odehrát v tamější továrně. Herci hrají sami sebe, řeší skutečnosti, které jsou jim naprosto vlastní...Můžeme sledovat něco mezi záznamem představení a normálním filmem. Občas se může stát, že divák se na okamžik začne ztrácet, kdy se hraje divadlo a kdy je realita, poněvadž představení bratři karamazovi se odehrává v prostorách celé továrny. Scéna, kdy jeden z herců si zajde na čerstvý vzduch, zapálí cigaretu...najednou se k němu připojí jeden z kolegů, ale opět se vracíme zpátky z reálu a divadlo pokračuje. Zde nám dochází k zajímavému prolnutí divadla a skutečného života. Ale i na divadel se odehrávají skutečné příběhy. Tímto podáním Petra Zelenky je nám to krásně ukázáno. Jednou z velice povedených složek celho filmu je zcela určitě hudba. Naprosto dokonale dotváří atmosféru a koresponduje s celkovou stylizací celého filmu. Rozhodně doporučuji shlédnout, protože tady, je "všechno dovoleno"...

Když se řekne Pedro Almodóvar, naskočí mi hned takové zláštní pocity a myšlenky. Mám pocit, že bych o něm, jakožto snad o nejznámějším současném španělském režisérovi, měla začít mluvit a mluvit a nejlépe v superlativech. Jenže kde se to ve mně bere? A to sem doposavaď viděla jen jeho dva filmy. "Volver" se stal tím druhým v pořadí. Dlouhé čekání na to, až film shlédnu, nenaplnilo bohužel to, co jsem očekávalá já. Těžko definovat to, co jsem si od "Volver" představovala, nemohla jsem čekat ani nic typicky "Almodóvarského", jelikož jeho filmografii stále nemám nijak shlédnutou, čili jsme ještě nestačila zpozorovat jeho "filmový rukopis". Přesto je něco, co mi k jeho tvorbě tahne. V každém případě jeden z aspektů bude, že je to autor španělský a jistý temperament a poznatky ze své země do tvorby vkládá. A to mě právě láká. Celou dobu mě film vlastně bavil, občas tam zabrousil i černý humor (který mi je svým způsobem taky blízký). Barevnost, skvěle zachycené chvíle a prosté okamžiky...Přesto sem si nakonci řekla: "Líbilo se mi to vlastně vůbec?". V každém případě ocenění všech ženských rolí je zcela zasloužené, protože každá žena ve své postavě excelovala. Říká se, že "Volver" je metaforou pro Almodóvarův návrat do jeho rodné oblastila La-Mancha. Pro mě to byl "návrat" rozpačitý, ale když se za tím ohlédnu, mám pocit, že bych se na tu "cestu" měla vydat ještě jednou...

My, co jsme to nezažili se tomu smějeme, ti, co to absolovovali jen kroutí hlavou, že to vážně byla realita, přesto jim to na rtech též vykouzlí úsměv. Režisér filmu, Ondřej Trojan, s lehkou nadsázkou vytváří snímek, kde nám ukazuje jak to vlastně bylo. Táborové prostředí, průsery, lásky... Vše navíc podtrhne výborná grafika, která se s filmem v různých částech prolíná. Zcela určitě nemůžete přehlédnout mladinkou Aňu Geislerovou, která v té době byla teprve na začátku své herecké kariéry a ztvárňuje jednoho z účastníků dětského tábora. Český humor je zcela očividný, čili každý čech se zaručeně pobaví. Myslím, že na to, že byl film vytvořen v roce 1990, se právoplatně může uchytit i v dnešní době, ať už tématikou, která na nás může hodit jakousi nostalgii, tak svým "uměleckým" zpracováním. Zapějte si píseň dohola, stojí to za to!

Anglie, 60.léta, sex, drogy & rock´n´ roll. Zní to jako klišé, ale ono to tak opravdu bylo a v tomto povedeném snímku, jež nám svým, nejen hudebním elánem, povzvedne náladu, se to jen potvrzuje. V roce 2009 Richard Curtiz zasahuje amorovým šípem všechny ty, kteří rádi život žijí, ne jen přežívají, jak již podotknul génius 19.století Oscar Wilde. Ten byl poněkud konzervativnějším angličanem, ale pobuřujícím. Což nám krásně koresponduje s životem aktérů v tomto filmu, kteří svým nadšením pro rock´n´roll a "bohémským" stylem života též pobořují anglické úředníky a osoby "sedíci výše". Ta realita, že lidé musí poslouchat dobrou hudbu z magnetofonu pod polštářem byla nepředstavitelná a proto se ty větší rebelové rozhodli, že pravidla budou ignorovat a tu hudbu sami začnou pouštět do éteru. Obšťastňovali lidi tak, jako to činilo štastnými je. Pirátská loď vysílala vlny rádia Rock po 24 hodin denně a to ji zařídilo pěknou řadu fanoušků. Lidé je zbožňovali. Ale jak to tak většinou bývá, rebelové na tom nidky nebyli moc dobře a ani tady se to neobejde bez větší kolize. Jenže ona ta progresvnost se většinou stejně vyplatí. A vyplatila se i milovníkům LP Beatles, The Doors, Jimiho Hendrixe a dalších legend? To zjistíte sami. Stačí si jen naladit stanici "Piráti na vlnách" a občasným přihlouplým vtípkům stejně neodoláte.

Animované filmy jsou bezesporu též základem jakéhosi kulturně-filmového vzdělání. V případě, že-li mluvíme o animovaných filmech 21.století jistě nám na paměť vyplavou právě filmová studia jako je Pixar, Dreamworks, Walt Disenty atd. Avšak u tohoto animovaného snímku se jedná o zcela jiný druh animace a vůbec, o jiný druh animovaného filmu. Právě o ten druh animovaného filmu, jež by měl patřit do filmové kartotéky v našich hlavách. Tu jinakost jistě tvoří i to, že film byl vytvořen podle stejnojmenného komixu, jež vytvořila Marjane Satrapi, francouzska íránského původu. Ta příběh jak napsala, tak nakreslila. Vrhla se rovnou do autobiografického díla a to hned prvního v íránské historii. Sama filmové zpracování komixu režírovala. „Spolurežisérem“ ji byl Vincent Paronnaud. Jedná se o černobílý animovaný film, který byl natočen před 4 lety. Jeho hlavním poselstvím je asi ukázat pravdivost, reálnost, poučení, vyrovnání se s životními situacemi a vůbec, životem takovým… Jak už jsem zmiňovala, film je to autobiografický, čili příběh o malé israelské holčičce, jež je nucena politickou situací v Íránu odcestovat do Švýcarska, vlastně vypráví o samotné autorce, které si vše prožila. Čili animovaná postava holčičky nese jméno po ni. Marjane vytvořila sama sebe. V útlém věku bylo potřeba, aby nepodléhala krutosti války a nemusela být toho svědkem a takl byla nucena odcestovat. Jenže na Marjane čekaly ve Švýcarsku další novotiny. Nový jazyk, nová kultura, nový lidé, s nimiž jsou spojené nové lásky. Musela se naučit žít jinak. V době kdy se vrací zpět do Íránu vlastně zjišťuje kolik věcí je úplně jinak. Její osobnost zesílí a bojuje proti politické situaci v Íránu. Řekla bych, že jistě i zde platí, že „v jednoduchosti je krása.“ Tou jednoduchostí myslím jednoduchost animace a krásu příběhu, jakožto intelektuálnější složky celého filmu.

Jana Švankmajera jistě jeho loutkové divadlo, které dostal v 8 letech od rodičů velice zaujalo, poněvadž jeho pozdější profesionální tvorba jako filmaře byla na loutky velice zaměřena. Již při jeho studiích na divadelní akademii múzických umění v oboru režie a scénografie se s loutkami setkává. Musím podotknout, že jeho filmy si veškerá mezinárodní ocenění jistě zaslouží. Například jeho krátkometrážní snímek „Možnosti dialogu“, který získal cenu za nejlepší animovaný film v Austrálii a mnoho dalších. Velice nápaditý a originální interpretace toho jak lidé mezi sebou „mohou komunikovat“ je velmi zajímavou podívanou na hlavy, které tvoří zelenina, ovoce, kuchyňské náčiní a jiné předměty. Dojde mezi nimi k tak velkému dialogu, až se z těchto materialistických hlav stanou hlavy téměř opravdové. Na tento „věcný dialog“ navazuje „dialog vášnivý“, kdy dojde, díky jejich vášni a touze po kohabitaci, k naprostému spojení postav z hlíny. Jejich vášeň je tak silná, až úplnou náhodou dojde k rozepřím a konečné vzájemné destrukci. Poslední část těchto možností dialogů je „dialog vyčerpávající“, kdy bysty dvou mužů na sebe vyplazují jazyk s různými nástroji a dochází k opravdu vyčerpávajícím kombinacím. Možnosti dialogu jsou dle mého názoru velmi věcným snímkem, který nám poukazuje jak vášnivé můžou dialogy mezi lidmi být, ačkoli bývají mnohdy víc než vyčerpávající.

Současný nejvýznamnější ruský režisér a možná i nejvýznamnější herec Nikita Michalkov se pustil do nemalého úkolu. Pokusil se o remake a ten bych řekla, že se mu vydařil. Téměř dodržel Aristotelovu zásadu tří jednot. No dobrá, ne zcela, ale rozhodně nezacházel do nějakých komplikovaných scén ani nijak zvlášť nepochopitelných. Zasazení 12 mužů do tělocvičny, kteří mají rozhřešit zda-li chlapec je vinen či ne, je naprosto neobvyklé, avšak velmi věcné. Celým filmem nás v podstatě provází osudy mužů, ktěří zkrze své příběhy se snaží v sobě probudit pravdu a dojít k co nejlepšímu názoru. Jetsli chlapce obviní či ne. Dohází tam ke konfrontaci, ze začátku 12 zcela odlišných mužů s jinou minulostí, přítomností a kdo ví, nejspíš i budoucností. Přes velké rozdílné názory, neshody a dohady, nakonec zjistí pravdu a shodnou se na jednom. Tento příběh by se zdál ideálním i na dramatické zpracování, na divadle by se , dle mého názoru, tento příběh vyjímal. Akorát délka byla poněkud neadekvátní. 159 minut se nemusí jevit tolik, ale v případě, kdy dochází k tomu, že muž po muži si začnou líčit svůj životní příběh, člověku se dostaví absence nepozornosti. Když bych to měla shrnout - EXPOZICE člověka naprosto strhne, je plný očekávání, jakmile nastane KOLIZE, člověk se dozvídá více a stále pozorně sleduje , co se odehraje v následujících minutách, KRIZE se stane opravdu krizí, protože vrchol problému, čili určit zda-li chlapec je vinen či ne, začíná nabírat monotonní oprátky a chvílema se stává nudným, dochází-li k PERIPETIE, člověk tuší, že se začíná zase něco dít a v KATASTROFĚ je naprosto uspokojen koncem, který vlastně vůbec nečekal.

Filmový snímek Brazil, který byl natočen v roce 1985, od režiséra Terryho Gilliama ve mně nezanechal příliš velké ohlasy. Respektive příliš velké pozitivní ohlasy. Terry Giliam má za sebou několik velmi úspěšných filmů, mezi které bezesporu patří i tento, přesto nemohu říci, že by pro mne patřil mezi Giliamovo nejlepší. Přesto jeho filmová tvorba má v drtivé většině tématiku fantaskní. Mnoha příběhů spadá pod sci-fi žánr . Stejně tak je tomu i u filmu Brazil, který už je samozřejmě snímkem starším, čili na něm je vidět starší technologie kamery apod. Avšak co se týče animace, ta je bezesporu velmi dobrá. Ku příkladu, betonového muže, který vyvře z obyčejné betonové podlahy. Titulní postava Sam žije v budoucnosti, ve světě plným tajných služeb, které každého sledují. Je to nenápadný úředník ne příliš velkých ambicí, přesto se dočká povýšení na úřadu informací díky své matce, jež má konexe. Během filmu se dozvídáme o Samově vysněné lásce, která se stane skutečností, o zlomyslnosti lidí, o nespravedlnosti, která vládne pokaždé, ať už jsme v jakékoli době. Budoucnost přináší nové věci, nové vymoženosti, které se však jeví jako přítěž pro normální žití. Film se promítá v mnoha verzích, já však viděla tu bez happyendu. To ještě více umocnilo moji náladu po shlédnutí absurdního života úředníka Sama jenže se potýká s ještě absurdnější budoucností.