Ony

Pro zvolený příběh by se jistě nabízel i jiný styl vyprávění. Mohli bychom pěkně plynule sledovat stupňující se trápení obyčejného chlapíka, obávat se o něj a pak být ukojeni nějakým šokantním závěrem. Ale Fassbinder a Fengler zvolili o něco zajímavější cestu. Už "spoileroidní" otázka v názvu nám říká, že v tomto filmu nebude ani tak znepokojivé „k čemu to povede“ jako spíš „co k tomu povede“. A skutečně, ztvárnění nudy, marnosti a vydatných trapných chvil je tu tak mistrovské, až jsem měla tendenci zavírat před nimi oči. Konec, ač vypadá tragicky, je pak spíš úlevou. Ovšem definitivně mě uzemnil titulek, který naskočil po poslední scéně. Prosté, autentické, trýznivé.

Kvůli Pavlu Abrahámovi se mi spolužáci něco nasmáli, když jsem na filmové poetice první záběr z filmu Překlad (viz) interpretovala jako brambory. A teď zase tohle. Ačkoli mě hip hop ani trošku, ani málo a prostě vůbec nezajímá, tento dokument mě úplně dojal. Zdaleka není postaven jen na prvoplánovém výsměchu a sprostých hláškách, jak by se třeba mohlo zdát. Naopak, nemá ostré hrany a baví tím, že realizuje docela zajímavé nápady.

Nezapomenutelná noční můra. Uznávám, že se Mistr trošku opakuje, jenže když ono to pořád tak funguje... Ty kanibalské scény jsou vyloženě pro gurmány. Bravo, José, jsi věčný!

achjo, to už neřikám nic

Vše, kvůli čemu se dívám na filmy, je zde. Včetně facek a brambor.

Jestli je možné mít radost z vlastní prohry, pak je to ve chvíli, kdy nade mnou vítězí film. Wanted mi doslova dalo do těla. A vůbec to neudělalo hned na začátku nebo v první polovině. Ó ne. Nechalo mě opájet se představou, jak vyjdu z kina a řeknu: „Jo, pěkná akce, místy vtipné, sakra stylové, ale vyšinuté kulky nejsou nic pro mě. Časem se začala jen lepit jedna scénka na druhou, začalo to nudit…“ Pěkně na mě nechalo zaschnout tuhle masku dospělého nepřekvapitelného diváka a pak mi ji nemilosrdně strhlo i s kusem ksichtu. Během závěrečných titulků a celé cesty z kina jen velmi pomaloučku vyprchávala euforie. Ano, tento film je zábavný, stylový a akční, ale také je to neuvěřitelná burcující vzpruha, něco víc, něco extra!

Dost mě štve, kolik lidí tento snímek spojuje se svým dětstvím, prohlašuje ho za zásadní a formující dílo svého života. Ne. Tenhle film je přece jenom můj! Do značné míry utvářel celé moje vidění světa, moji představu o vesmíru, čase, charakteru lidí, životě a smrti i o tom, jak je to všechno asi složité a děsivé. Navíc k nám na základku jednou za čas docházely takové doktorky, které nám, svlečeným do spodního prádla, kontrolovaly křivé páteře, ploché nohy a podobné defekty. Humus. Mojí postavičce už zřejmě nebylo pomoci, ale jedna z těch paní mi definitivně stvrdila, že Planeta opic není pouhá fikce. Vypadala totiž přesně jako Zira. Ovšem víte, co je úplně ze všeho nejlepší? Že když se dívám ta tenhle skvost dneska, jsem z toho snad ještě víc na větvi než tenkrát.

Žádný vyumělkovaný art ani laciný doják. Působí profesionálně po formální stránce a přitom je tak ohromně lidský. Nemám slov. Až na úplné výjimky, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, se mi u filmů nedaří plakat. Ale teď brečím i při psaní komentáře. Zásah.

Když se jedenáctiletý Slavko Štimac v kožíšku a beraničce rozběhne po lese a zavolá "chuuunt!", odtávám po kilech.

Kdysi hodně dávno, když jsem ještě snad ani nevěděla, co je to film, natož abych věděla, co je Tarkovskij, jsem v nějaké knize narazila na fotky z Andreje Rubleva. A pořád jsem na ně pak musela myslet a šíleně jsem toužila zhlédnout ten film. Jenže já jsem opravdu všestranně neschopná, takže mi stále unikal a já si ho po několik let dnem i nocí jenom představovala. Tak. A teď to mám konečně za sebou, bylo to překrásné a doufám, že mě čeká nějaká veselejší životní etapa.