Ony

Poprvé jsem byla dost na rozpacích (snad to bylo jen mou otupělostí). Podruhé už jsem si zvykla na netypickou vizáž Mii Farrow a pochytila více Woodyho žertíků. No, žertíků... Řekněme si to na rovinu - válela jsem se po zemi. Jako vždy napsáno a natočeno s obrovským nadhledem a doplněno hudbou, která má náboj. Výborné dialogy a tak dále (kdo zná Allena, umí si to představit).

Podle názvu (nebyl čas číst anotaci:-) ) jsem čekala nějakou milostnou poezii z nezkrotné přírody. Předfilm-hodinový dokument ještě zacloumal mou beztak napytel náladou,... Ale tenhle film byl zázrak. Připomínalo mi to Resnaisovu Prozřetelnost, Buñuela, českou novou vlnu, prostě úplně všechno a ještě něco navíc... Nádherná je hudba, atmosféra, nádherné je absurdno kombinované s přesvědčivou autentičností, chci to vidět zas a zas.

To, co mi na VFR vždy připadalo nejpřitažlivější, tedy barikády a chlapi ve vaně, tady vůbec není a vlastně až na samém konci je trochu na co koukat (gilotina). Nechci to zlehčovat. Není to totiž lehký film a není ani špatný. Akorát se v něm moc mluví. Holt ne moc adaptovaná adaptace dramatu.

Jojo, kult, ale co tam uprostřed dělá ten Renoir? La Règle du jeu? Proč? Fuj. Mein Gott.

Už hodněkrát jsem u balkánských knížek a filmů přemýšlela, jak správně pojmenovat jedno z jejich nejčastějších témat. Hledání identity? Ble. Karanović tomu říká prostě „nešto između“ (něco mezi) a neobyčejně razantně to podává prostřednictím filmového vyprávění. Toto vyprávění obsahuje spoustu metafor, které z něj však neční, jen mile pomrkávají. Nešto između je chytré, civilní drama, jehož hrdinové se ocitají nejen někde mezi Východem a Západem, ale taky mezi lidskostí a zvířeckostí, mezi přátelstvím a láskou, mezi lhostejností a nenávistí a mezi nadějí a smrtí.

Pata a Mata mám ráda, ale v tomhle díle se vaří z vody.

Jeden z nejlepších dílů. Spousta nápadů, všechno na sebe pěkně navazuje. Radost pohledět.

Dramaturgie kina Ponrepo ráda žertuje. Anotace k tomuto filmu, kde se mimo jiné píše, že Čengićův "syrový realismus obstojí i dnes", ve mě vyvolala představu zaprášených sarajevských ulic, kde lehkovážný chlapec bezradně tápe, živoří a dostává do držky. Tedy ne že by to ve filmu nakonec nebylo. Ono je tu vlastně úplně vše: Boro Stjepanović vyskakuje ještě výš a ještě o něco ladněji než ve Vzpomínáš na Dolly Bell? (Ano, i to je možné!) Je to hrozné, ale mně se takové filmy líbí. Nepotřebuji hlavu ani patu. Stačí porouchané míchačky, halenka slečny Finky a vše s přehledem korunující závěr. Zkrátka, ač se nejedná o nic extra chytrého, několikrát jsem se málem zlomila smíchy. Uvedený žánr drama je taky dobrý joke. Podobný luxus jako např. Revue na zakázku.

Léta jsem tu měla legendární textík o krásách jihočeského venkova s pravopisnou chybou. No a teď je pryč. Stálo to jen pár slz.

Pinterovu Zradu jsem viděla nedávno v Činoherním klubu a přes svou nezměrnou lásku k představitelům Jerryho a Roberta se musím přiznat, že mě to moc nebavilo. Oceňuji, že v Jonesově filmové verzi není vše tak důsledně zřejmé, dořečené a "doilustrované". Vlastně jsem s tím zpočátku měla problém – film na mě působil nečekaně konzervativně a nevýrazně. Ale stačilo se trochu zkoncentrovat a zvyknout si na to zvláštní herecké obsazení (hlavně na strašidelného Bena Kingsleyho).