Conner.s

Chápu některé výtky typu termokamera = manýra apod.  ALE! Je to prostě dokonalé konceptuální dílo na plátně, které využívá audiovizuálních prostředků filmu k nezapomenutelnému pohledu na věc a vyvolává otázky, které si nekladete tak často a rozhodně ne tak intenzivně. Nakonec jsem to sežral kompletně všechno.

Jeden z nejlepších romantických filmů jaké jsem kdy viděl. Sdílená vášeň je ve vztahu nejvíc. Může znamenat porozumění na té nejvyšší úrovni. Binoche a Magimel spolu navíc dokonale souzní i ve svých projevech. Ve vaření snad ještě nikdy nebylo tolik emocí. "Štěstí je nepřestat toužit po tom, co už máš." Cena za režii z Cannes naprosto zasloužená, prvních dvacet minut symfonického vaření je mistrovské zachycení postupu přípravy, trpělivosti a plynutí času. Neuvěřitelně precizní práce, smekám. 90%

Coppolův životní výkon, ukázka dokonalého audiovizuálního díla ve všech ohledech. Film se odehrává ve Vietnamu, ale je zcela univerzální, aplikovatelný na jakoukoliv válku. Cesta odněkud někam zobrazuje její nejrůznější aspekty. Začíná koncem civilizace, v blouznění, a propadá se hluboko do nitra. Nitra duše, války, pekla. Řeka se zužuje, kopce kolem rostou. Oči Martina Sheena vládnou, svými se na film díváte, skrze ty jeho cítíte. Jste pohlceni během prvních sekund a vedeni za ruku někam, odkud není snadného návratu. Je úleva, že to vše bylo jen na plátně, protože být tam, už nikdy se z toho nevzpamatujete. 100%

Chlast jako pomocník i strůjce problémů. Řízená ztráta kontroly může vézt k nalezení nové cesty, ne vždy je to cesta dobrá, ale v žádném případě zákonitě zlá. Film, který klade otázky na něž záměrně nedává jednoznačné odpovědi, což je dobře, a především nemoralizuje. Mikkelsen na konci tančí v "proudu" šampaňského, jakoby se jednalo o živou vodu. Krásná oslava našich průměrných, vrtkavých existencí, které se potýkají s různými krizemi a problémy. Je v tom obrovská radost i smutek, osvobozující povznesení i stará dobrá dekadence, ale hlavně je v tom život. 100% PS: Mads je král.

Skvěle budovaná věc od první minuty. Výborně zahraná i zabraná. Lehká výtka míří až k samotnému vyvrcholení filmu, kdy si toho postavy hodně řekli, abychom my už nemuseli a bylo nám vše jasné. Díky tomu to finále malinko zavání pimprlátkovým divadlem, ale na rozdíl od filmu typu Don´t look up nikdy vyloženě nesmrdí. Závěrečná tečka hodně očekávatelná, ale fajn. 80%

Předvídatelné, často velmi doslovné, možná i lehce sentimentální v pár momentech, ale stále angažované jako vždy. Loach drží prst na tepu doby s obdivuhodným vytrváním navzdory svému věku. Je kritický i empatický zároveň a nepřestává věřit v sílu komunity a soudržnosti. Vše co mi vadilo přehlížím ve světle toho, že Loachovu zápalu a přesvědčení bezmezně věřím. Ukazovat společnosti jak být lepší umí málokdo tak dobře a relativně nenásilně jako on. 75%

Cesta za hranice nekonečna k úsvitu nové reality. Vtahující, ale nekompromisní, vyžadující vaši plnou pozornost a řekl bych až ochotu napojení. Naprosto chápu, že tady padají hesla jako rakovinotvorný evropský art, pro mnohé určitě ano. Claire Dennis pro mě ale zvláštním způsobem propojuje něco naším představám vzdáleného, odehrávajícího se v budoucnosti s tím, čím už jsme jako lidstvo prošli. Noemova archa plující hlubokým vesmírem s rajskou zahradou na palubě naplněná jen jedním živočišným druhem, který se díky zoufalosti a strachu pramenící z možného zániku pouští do experimentu, jenž má malou šanci na úspěch. V izolaci uprostřed vesmíru, daleko od země, na lodi plné vyvrhelů pudy často zastiňují rozum. Místo jablka se tu ochutnávají krev pot a sperma, motivací jsou sedativa a uspokojení, vyšším cílem reprodukce. Ta je důležitá snad proto, že daleká cesta trvá déle než běžný lidský život a je třeba vytvořit druhou, možná i třetí generaci, která se bude schopna vrátit. Je to ale vůbec možné a bude se kam vracet? Prostory vesmíru a lůna matky, ve kterém roste nový jedinec, se často zdají být stejně neprobádaným prostředím. Skoky v čase, kdy vidíte čistou loď načež se vám vyjeví její ošuntělá, rezavějící verze, vám otevírají představivost a budují očekávání, co se stane za dalších pár minut. Askeze a sebekázeň Monteho, který jako jediný člen posádky nepoužívá onen prazvláštní "Fuck box" mohou být cestou k vykoupení, ale jaké je to vykoupení? Zůstat izolován v chladném vesmíru na skomírající planetě/kontejneru. Není lepší prostě zemřít? Willow je jeho naděje, vyvolává v něm city, na které už možná dávno zapomněl nebo jich nikdy nebyl schopen. Druhou nadějí může být černá díra. Možná se za zakřivením skrývá nová realita, nový začátek. Možná, že na druhé straně nevíme o krutosti tolik, jako o ni víme zde. 75% PS: Stejně bych to ale s čistým svědomím jen tak někomu nedoporučil. :)

Mám k tomu v podstatě stejné výhrady jako k jiným Nolanovým filmům. Moc tlačí na pilu, nadužívá hudbu, nenechává doznít emoce. Navíc jsem si stejně jako mnozí říkal, že 70mm je pro sedící muže v sacích a kravatách trochu plýtvání, ale v tom jsem se mýlil. Když jsem viděl první záběry z kopie, vyhrkly mi slzy do očí, opravdu. Ta velikost IMAX formátu možná na první dobrou vybízí k velkým celkům, panoramatům a akčním sekvencím, ale když pak vidíte portrét na němž je čitelný každý pór, každá vráska a skrze oči čtete emoce tak čitelně jako nikdy předtím, uvědomíte si, že tvář může být krajina, ve které se opravdu je na co dívat. Viděl jsem Dunkerk ve stejném kině, také z kopie a nechal mě úplně chladným. Hlavní roli tu hrála akce a stroje. V Oppenheimerovi jsou tím hlavním oči Cilliana Murphyho a těm nemůže žádný stroj konkurovat. 75%

Skvěle budované napětí, načasování, práce s prostorem a očekáváním. Sem tam přesah do relativně aktuálních témat, která jsou chytře využita k lepšímu pochopení postavy, nikoliv zneužívány pro větší relevantnost filmu. Změny nálad, postav, celkový vývoj je opravdu překvapivý, patřičně zvrácený a nenechá vás v letargii,. Bohužel však, přes všechny snahy, dojedeme ke slabšímu a neúdernému konci, což si tak slušně rozehraná věc nezasloužila. 75%

V mnoha ohledech silné, solidní pomník syna otci, který na něj měl obrovský vliv, v dobrém i zlém. Padne zde věta, naše rodina žila před objektivem za všech okolností. Vždy to vycházelo z Bobovi potřeby zachytit věci, lidi, místa, které ho zaujali, dívat se na svět svýma očima a tento nevšední pohled zprostředkovávat. To vidíme i zde. Kamera je přítomna ve chvílích, kdy už na tom není dobře, ale je zřetelné, že není otrávený z přítomnosti štábu či střiače v jeho ložnici, naopak, i na smrtelné posteli může dělat to, co ho celý život fascinuje a naplňuje. Je to jedinečná možnost tvořit do posledního dechu. Spoluvytvářet obraz sebe sama a trávit čas se synem stejně jako kdysi, před objektivem kamery za každých okolností. Kruh se uzavírá, narodíme se, tvoříme, zemřeme. 75%