Conner.s

Pro Brada mám slabost, proto ta jedna hvězda.

Jeden z nejlepších romantických filmů jaké jsem kdy viděl. Sdílená vášeň je ve vztahu nejvíc. Může znamenat porozumění na té nejvyšší úrovni. Binoche a Magimel spolu navíc dokonale souzní i ve svých projevech. Ve vaření snad ještě nikdy nebylo tolik emocí. "Štěstí je nepřestat toužit po tom, co už máš." Cena za režii z Cannes naprosto zasloužená, prvních dvacet minut symfonického vaření je mistrovské zachycení postupu přípravy, trpělivosti a plynutí času. Neuvěřitelně precizní práce, smekám. 90%

První půlka dobrá, relativně intimní, nebojím se říct vtahující, slibující něco nového, do hloubky jdoucího. Přimhouřím oči za neustálé natáčení na mobil, který pro mě intimitu nezvyšovalo, spíš mě obtěžovalo a dělalo pro mě pár méně sympatický, stejně jako ne úplně dobře zabydlené a funkční prostředí kanceláře firmy, ve které pracují. Ale ve druhé půlce, kdy se nějak rozvíjí nastavená situace, se všechno začne sypat. Nic překvapivého, nic podvratného, nic nečekaného, s tak slabou pointou, že to snad ani nestálo za řeč. Není to špatný, cením ten pokus, ale za mě nevyšel lépe řečeno, vyšuměl do vzduchoprázdna. Hynek Čermák a Lenka Krobotová hrozně karikující svoje nepostavy. Film, který chce jít za hranici lásky, ale nikdy ji nepřekročí. 60%

Předvídatelné, často velmi doslovné, možná i lehce sentimentální v pár momentech, ale stále angažované jako vždy. Loach drží prst na tepu doby s obdivuhodným vytrváním navzdory svému věku. Je kritický i empatický zároveň a nepřestává věřit v sílu komunity a soudržnosti. Vše co mi vadilo přehlížím ve světle toho, že Loachovu zápalu a přesvědčení bezmezně věřím. Ukazovat společnosti jak být lepší umí málokdo tak dobře a relativně nenásilně jako on. 75%

Onanistická omalovánka bez života, kde se nonstop mluví a s nikým nemůzete nic prožít. V podstatě jen rozpohybovaná ilustrace knihy. Ok, jak Wes chce, ale koukat se na to opravdu moc nedá. Kdyby to byla rozhlasová hra, moc jinak by to na diváka nezapůsobilo. 40%

Cesta za hranice nekonečna k úsvitu nové reality. Vtahující, ale nekompromisní, vyžadující vaši plnou pozornost a řekl bych až ochotu napojení. Naprosto chápu, že tady padají hesla jako rakovinotvorný evropský art, pro mnohé určitě ano. Claire Dennis pro mě ale zvláštním způsobem propojuje něco naším představám vzdáleného, odehrávajícího se v budoucnosti s tím, čím už jsme jako lidstvo prošli. Noemova archa plující hlubokým vesmírem s rajskou zahradou na palubě naplněná jen jedním živočišným druhem, který se díky zoufalosti a strachu pramenící z možného zániku pouští do experimentu, jenž má malou šanci na úspěch. V izolaci uprostřed vesmíru, daleko od země, na lodi plné vyvrhelů pudy často zastiňují rozum. Místo jablka se tu ochutnávají krev pot a sperma, motivací jsou sedativa a uspokojení, vyšším cílem reprodukce. Ta je důležitá snad proto, že daleká cesta trvá déle než běžný lidský život a je třeba vytvořit druhou, možná i třetí generaci, která se bude schopna vrátit. Je to ale vůbec možné a bude se kam vracet? Prostory vesmíru a lůna matky, ve kterém roste nový jedinec, se často zdají být stejně neprobádaným prostředím. Skoky v čase, kdy vidíte čistou loď načež se vám vyjeví její ošuntělá, rezavějící verze, vám otevírají představivost a budují očekávání, co se stane za dalších pár minut. Askeze a sebekázeň Monteho, který jako jediný člen posádky nepoužívá onen prazvláštní "Fuck box" mohou být cestou k vykoupení, ale jaké je to vykoupení? Zůstat izolován v chladném vesmíru na skomírající planetě/kontejneru. Není lepší prostě zemřít? Willow je jeho naděje, vyvolává v něm city, na které už možná dávno zapomněl nebo jich nikdy nebyl schopen. Druhou nadějí může být černá díra. Možná se za zakřivením skrývá nová realita, nový začátek. Možná, že na druhé straně nevíme o krutosti tolik, jako o ni víme zde. 75% PS: Stejně bych to ale s čistým svědomím jen tak někomu nedoporučil. :)

Mám k tomu v podstatě stejné výhrady jako k jiným Nolanovým filmům. Moc tlačí na pilu, nadužívá hudbu, nenechává doznít emoce. Navíc jsem si stejně jako mnozí říkal, že 70mm je pro sedící muže v sacích a kravatách trochu plýtvání, ale v tom jsem se mýlil. Když jsem viděl první záběry z kopie, vyhrkly mi slzy do očí, opravdu. Ta velikost IMAX formátu možná na první dobrou vybízí k velkým celkům, panoramatům a akčním sekvencím, ale když pak vidíte portrét na němž je čitelný každý pór, každá vráska a skrze oči čtete emoce tak čitelně jako nikdy předtím, uvědomíte si, že tvář může být krajina, ve které se opravdu je na co dívat. Viděl jsem Dunkerk ve stejném kině, také z kopie a nechal mě úplně chladným. Hlavní roli tu hrála akce a stroje. V Oppenheimerovi jsou tím hlavním oči Cilliana Murphyho a těm nemůže žádný stroj konkurovat. 75%

Skvěle budované napětí, načasování, práce s prostorem a očekáváním. Sem tam přesah do relativně aktuálních témat, která jsou chytře využita k lepšímu pochopení postavy, nikoliv zneužívány pro větší relevantnost filmu. Změny nálad, postav, celkový vývoj je opravdu překvapivý, patřičně zvrácený a nenechá vás v letargii,. Bohužel však, přes všechny snahy, dojedeme ke slabšímu a neúdernému konci, což si tak slušně rozehraná věc nezasloužila. 75%

Během sledování zábavné, nenudící, asi ve třech momentech překvapivé. Ideální film na 1.1. po silvestrovském večírku, kdy jsem film viděl. S odstupem velmi prchavé "okouzlení." Tak trochu výsměch vyšší třídě ve filmu od vyšší třídy se silně manýristickými, neopodstatněnými prvky. Více pitvoření než hraní a více náhodně sesbíraných informací než důvtipného hledání důkazů. Jako film na jedno odpoledne ok. 60%

V mnoha ohledech silné, solidní pomník syna otci, který na něj měl obrovský vliv, v dobrém i zlém. Padne zde věta, naše rodina žila před objektivem za všech okolností. Vždy to vycházelo z Bobovi potřeby zachytit věci, lidi, místa, které ho zaujali, dívat se na svět svýma očima a tento nevšední pohled zprostředkovávat. To vidíme i zde. Kamera je přítomna ve chvílích, kdy už na tom není dobře, ale je zřetelné, že není otrávený z přítomnosti štábu či střiače v jeho ložnici, naopak, i na smrtelné posteli může dělat to, co ho celý život fascinuje a naplňuje. Je to jedinečná možnost tvořit do posledního dechu. Spoluvytvářet obraz sebe sama a trávit čas se synem stejně jako kdysi, před objektivem kamery za každých okolností. Kruh se uzavírá, narodíme se, tvoříme, zemřeme. 75%