Mlle

Zatím dobré. Asi vznikla trochu mýlka v očekávání dalších Četnických humoresek. Osobně jsem velmi ráda, že to žádné takové „pokračování“ není. Tento seriál je zcela jiná kategorie, je to klasický kus, spíše bližší Příběhům kriminalistiky, pověstná „humoresková“ lidovost, přes nesporné celkové kvality seriálu v podání Töpfera často velmi těžko vstřebatelná a protivná, by tu byla nefunkčním problémem. Seriál jistě získá i trochu jiné diváky, než jaké měly právě Humoresky. Zedníček je ve své roli přesvědčivý, snadná role to opravdu není, ani jsem od něj takovou kvalitu nečekala. Dva mladí herci jsou ke svým rolím čerstvých policistů sympaticky a zdařile poctiví, jen Vika Kerekes až tragikomicky přehrává, ale její role není naštěstí pro celkovou performanci nikterak podstatná. Prostředí, do kterého je seriál zasažen, je více než lákavé, produkční práce je výborná. Uvidíme, co seriál přinese v dalších dílech.

Zajímavé, pozvolné rozplétání soudní zápletky vyniká zejména excelentním castingem plném neokoukaných a velmi přesvědčivých účastníků ve všech rolích, včetně těch nejméně významných. Sympatická rodina si navíc automaticky vysluhuje nepodmíněnou podporu. Skvělé drama.

Po všech stránkách průměrné, čili – bude se určitě líbit. Dialogy nejsou tak ubohé jako např. ve Čtvrté hvězdě, ale z plytkosti českého seriálového humoru posledního desetiletí dílo ničím a nijak nevybočuje. Neurazí, ale kdyby nebylo natočeno, o nic nepřijdeme. Přesná trefa do středostavovského průměru znamená v Čechách takřka jistý úspěch. Takový je tu divák, posluchač i konzument, je to v našich krajích nutná i dostačující podmínka úspěchu a tento seriál ji splňuje bezvýhradně. Je tím tedy typicky český, čímž paradoxně karikuje sám sebe.

Dosť bolo (pseudo)historických filmů, ve kterých máme obdivovat špatné charaktery a prospěchářské hajzly a rdít se nad tím, jak za jejich činy může doba, režim, kdokoliv, jen ne oni sami. Vždy se najde dost těch, kteří takové omluvenky milují. Všimli jste si také toho rozdílu? Představte si, že bychom stejně omluvně shlíželi na období druhé světové války. Jakto, že to tak není? Jakto, že v období 1939–1945 za všechno mohou konkrétní lidé? Odsuzujeme jednotlivé bachařky, členy SS, konkrétní udávající sousedy, nadržené esesáky nebo sovětské vojáky, ale nikdy nedodáváme, že taková byla doba, právě ta že jedince nutila k nešťastným úkonům a ohýbání charakteru, nekrčíme rameny dodávajíc velkoryse a útěšně, co že měli lidé dělat, a tak dále… ? Když však tematizujeme leta 1948–1989, najednou máme pro krádeže, lži, podvody, bonzování, uhýbání, kompromisy za etickou hranicí a lidské chování plné hnoje úplně jiné pochopení, ospravedlňujeme je a bagatelizujeme právě s poukazem na nešťastnou dobu, která k takovému jednání nutí. Odpověď je nasnadě: většina má za nedávnou minulost máslo na hlavě. V tom, co se tak hezky naučili, a na co si jako na normální zvykli, pokračují bez skrupulí dále, a jako šikovné strategie to předávají (často nevědomky) svým potomkům. Omluvenky za morální selhání a svalování viny na dobu a režim na místě sebereflexe (s oním známým „vždyť to dělali všichni“ a „jinak to nešlo“) jsou jen součástí kontinuity absence morálu, která v té době nevznikla, ale řádně jsme ji tehdy kultivovali, až se stala zažitou behaviorální normou. Není to pravda. Za podlé chování je člověk zodpovědný. Nedělejme ze socialismu holocaust, kdy nesníst chléb spolunocležníka mohlo znamenat vlastní smrt, a tato každodenní morální dilemata byla poznamenána vyčerpáním na smrt. Věž je v tomto ohledu vrstevnatější a výklad ponechává ve velké míře na divákovi. Po kinematografické stránce je film slušným standardem, byť Němci ve své výborné práci posledních desetiletí dokázali vytvořit skvosty ještě zcela jiného řádu. Nenechte si ujít zejména druhý, povedenější díl.

Jak jsem očekávala, Jeanna Coleman není zajímavou Victorií. Chápu, že celkem není nic moc co velebit, ale filmová postava by si zasloužila něco víc než jen prvoplánovou sebestřednost v jednotvárném provedení. Není tu ani stopy po melancholii, střídmosti, přísné sebekontrole, tvořivosti, introvertnosti i chronických problémech, jež utvářely Victoriin komplexní charakter, nejvíc mi tu pak vadí záměna patologické závislosti za nezajímavou nevyzrálost. Jako by Jeanna Coleman svůj charakter předem programově přizpůsobila harlekýnskému vyznění celého seriálu, což je jeho další minus. Šlo to jistě pojmout jinak, modelů se nabízí hned několik, například oslava mládí, jemuž se v časovém výňatku seriál věnuje, což je cesta, kterou se vydala například Sofia Coppola v Marii Antoinettě, tu jsme tu však také nedostali. A harlekýnů, kde si herci vyměňují pohledy a vzdechy, aniž by se k tomu odehrávalo cokoli lákavého na pozadí, je už všude zbytečně mnoho. Jeanně Coleman zdatně sekunduje setrvale zachmuřený Tom Hughes budící stálé obavy o mentální i fyzické zdraví. Nepovedené, povrchní, ploché. Jak jen proti této kostýmní romanci vynikají starší opusy plné příběhů a hloubky...

V tomto provedení se z Tolstého z toho stává tragikomická fraška pro dívky v pubertě.

Vlastně je to báječné. Krvavé příšery a psychopatičtí zločinci se v posledních letech přestěhovali v hojném počtu do desaturovaného světa. Podmínkou přijetí je antisociální porucha. Hrdinové za odměnu získají barvu pleti k nerozeznání od stěn, kabelek či obsahu talíře, jakoby měli kýbl k posteli přistavený již na stálo, a když by snad obraz někde stále narušovala přílišná hřejivost či lidskost, trvalý výraz hladového, na smrt vyčerpaného srnce v tvářích dokoná potřebné. Snad jediným problémem v tomto úžasném světě nesvětě může být rozlišování cyanózy od zdravé tkáně. Jinak je vše důvodem k radosti – my ostatní v reálném světě plném barev jsme tak totiž patrně od většiny kriminálníků uchráněni.

Poslední, tj. třetí, opravdu ne moc vydařenou sérii, tvůrcům ráda odpustím. Takhle dobře jsem se dlouho nebavila. Nálož optimismu, příjemná vzpomínka na to nejlepší z konce minulého století, navíc v Irsku, s vtipem a skvělými herci. Směle do toho :)

U vikingského tématu je hra na divákovy nejnižší archetypální pudy už zaběhnutým standardem. Takže i tady jsou režie, produkce, děj i scénář zcela prvoplánově vymezeny pánským přirozením, jež se vztyčí při každé příležitosti, kdy si orangutan může hrdě zaplácat pacičkama do hrudi – při dobytí území či nepoddajné ženy, v nebezpečí na cestě, při krutostech, jež je možné s převahou uštědřit slabším a zranitelnějším, při krádežích a násilnostech, kterými lze zřetelně formulovat svou navládu, a samozřejmě při mýtech a sociálních pravidlech, kterými se lze řídit a cítit se i při tom všem tím nejbáječnějším člověkem. Současný chlapec tak má při hodinovém poskakování po pohyblivé pryži v posilovně o čem snít a ve frontě na hamburgera se s kým hrdě ztotožnit. Je to takový návrat na Planetu opic, která by z toho ovšem nikdy nemohla vzniknout. Bohužel se středověkého severu tyto současné lidové představy drží již tak pevně, že nějaký historicky věrnější popis či alespoň filmově zajímavější pojetí mezi těmi prostými pohádkami člověk nenajde. A bratrský spor o ženy a krvavé bitvy o skály pořád dokolečka po dvacáté prostě moc neoslní. Na druhou stranu je to pořád lepší béčko než ten proslavený seriál s infantilním glumem Travisem Fimmelem v hlavní roli – na rozdíl od něj se tenhle primitivní akčňák aspoň nepokouší předstírat, že je něčím víc.

2013? To je překvapení. Myslela jsem, že sleduji dvacet let starou produkci. Víc usínací film jsem dlouho neviděla, pro děti ale zábavné.