Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krimi
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (466)

plakát

Brecht (2019) (TV film) 

Bertold Brecht, držitel Stalinovy ceny míru, dost možná sovětský protégé, ne-li špion. Film stylově zpracovává privátní a povahové aspekty první poloviny Brechtova života. Politické naopak upozaďuje, jakkoli právě ony Brechtův život, vedle milostných avantýr,  definovaly. Vydává tak mírně zavádějící svědectví o Brechtovi převážně jako o mentálně nestabilním, diktátorském floutkovi, který přeskakuje od jednoho cíle k druhému stejně jako od jedné ženy k druhé. Tom Schilling se do hloubi postavy vnořil se skvělým výsledkem, tak, jak jsme od něj již zvyklí. Nápad s prostřihy na výpovědi reálných Brechtových milenek a manželek film velmi osvěžuje. Z materiálu zřetelně vyvstává Brechtova egoistická a umíněná mysl. Jakkoli je Brecht povětšinou prezentovaný jako idealista a humanista, pro člověka jako takového nemá porozumění. Postrádá empatii, jedince nevidí, vnímá ho pouze jako odlidštěnou součástku ve službě celku. Plamenně ho ale využívá k ideologickým účelům, zcela v duchu svého oblíbeného marxismu – kolektiv vs. jedinec. O potřebě své vlastní osoby ve společnosti a svých náhledů v životech ostatních byl ovšem Brecht přesvědčen požehnaně. Tento zásadní aspekt jeho osobnosti byl také v souladu s jeho povýšeným, provokatérsky asociálním až sociopatickým vystupováním a také glorifikací, které se takto kontroverzním povahám, jen pro jejich excentričnost, ve 20. i 21. století hojně dostávalo. Do předválečného avantgardního Berlína si lepší povahu Brecht snad ani nemohl přát. Vedle silných ambic mu na výsluní pomohla i extrémně zpolitizovaná společenská atmosféra v Německu před válkou, během války a po ní, kdy se protiválečná a protisystémová témata těšila až zoufalému zájmu. Kdyby v Německu namísto NSDAP zvítězili socialisté, stal by se ovšem Brecht socialistickým Goebbelsem (i když pro své nervové postižení pravděpodobně jen v některé z nižších šarží). Nacisté mu prokázali ohromnou službu, když mu jako autorovi umožnili ověnčit své jméno gloriolou prominentního protinacistického exilového tvůrce. Film s Tomem Schilingem v hlavní roli se až příliš soustřeďuje na intimní stránky Brechtova života. Je to nepochybně velmi kvalitní zpracování části života výstředního dramatika, který je snad i nemožné postihnout naráz v obsáhlejší šíři. To, co fimu schází, ale nejde na vrub špatné filmařské práce, scénáře nebo režie. To jen Brechtův život sám o sobě není zase až tak zajímavý, aby byla zajímavá i jeho filmová biografie.

plakát

Smutek paní Šnajderové (2008) 

Pro milovníky většinového retra. Aneb nuda konzumentů na socialistické vesnici stokrát jinak. Ano, Big Bear má pravdu, životní styl jisté části společnosti v době totality je tu vystižen relativně trefně, stejně tak jako všudypřítomně dohlížející státní moloch, přestože drobnosti, jako například příliš vysoké podpatky, by šlo vyladit lépe. Ale právě proto je film tak prázdný, nudný a zbytečný. Ono to nestačí, jen tak celou tu prázdnotu duší, co si nic nevytvoří, když nic nedostanou, plácnout na plátno a tadá. Chtělo by to zdejším postavám vtisknout alespoň NĚJAKOU identitu. Takhle jsou osoby A, B, C, D zcela zaměnitelné: tato loutka spí s tamtou loutkou, tato se nachází zde, tamta zrovna přišla tam… Nemají žádnou povahu, historii, směřování, nic je nezajímá, nejsou samy ničím.

plakát

Babylon Berlín - Série 4 (2022) (série) 

Tak tedy sbohem, Babylone, a brzy snad zase na viděnou! Moje počáteční nadšení vzalo brzy za své. To nejzajímavější na seriálu je pro mě jednoznačně sepětí s dobovými reáliemi, tedy konkrétními, existujícími postavami (Nyssen, Wendt, Stennes ad.) a dobovou mentalitou. Co v tomto směru čtvrtá série na začátku nadhodila v dechberoucí a také jedinečné, zatím snad nikde jinde filmově nezpracované podobě (fiktivně ani dokumentárně, mimochodem tím navázala na stejně fantastické vyobrazení krachu na americké burze v předcházející, třetí sérii, jmenovitě v životě Alfreda Nyssena), však s každým dalším dílem vyprchává a z filmového Berlína se stává jen opravdový babylón – směs náhodně poletujících postav s nízkou gravitací, které se vždy na dva tři další díly záhadně propadnou do vzduchoprázdna, aby se – možná – zničehonic znovu vynořily, přežívajíce mezitím pravděpodobně v nějaké kryonizované formě na Marsu. Stejně se tu pracuje i s dějovými linkami, které se ovšem z výbuchů supernov rozpadají už úplně do ztracena. A tak se sice ocitneme v Sonnenbornu, výchovném zařízení pro mládež vedeném polozločineckou organizací v bílých rukavičkách Weiße Hand, ale už se sem nikdy nevrátíme, jako by se tyto postavy i domy zkrátky propadly do země. Najednou se úplně vytratí i Elisabeth Benke nebo Toni, znovu se už vůbec nesetkáme ani s doktorem, který toužil z inspektora Ratha nebo jeho druhů vytvořit pokusné králíky při testování pervitinu. Příběh postrádá kontinuitu a působí jako svetr splétaný z různě barevných a tlustých přízí podle toho, co kde zrovna zbylo. Snaha nacpat do každého dílu co nejvíce akcí a linek se moc nevyplácí, dopadá spíš zmatečně a absurdně. Absurdní je, že člen SA Rath může klidně a bez dozoru ve svém volném čase vypomáhat bolševickým špionům. Některé zápletky jsou čisté dada, což by vzhledem k dobovému pozadí nevadilo, jiné jsou ale směšné a vývoj děje znehodnocují. Přebujelým dadaismem trpí Nyssenova rodina, kde divnosti jednotlivých povah už odmítají fungovat jako celek, halucinogenní je i již zmíněná návštěva Gereona Ratha u výzkumníka testujícího amfetaminy na zvířatech. Nesrozumitelný je Rathův vztah k jeho synovci a jeho tréninku v NSDAP. Komicky a pohádkově dětsky působí Charlottina veleakce, kdy poté, co má takové štěstí, že ji přehlédne asi dvacet možných strážců Sonnenbornu, udrží v šachu dvěma pistolemi padesátku dospělých mužů… Jednotlivé střípky jsou spíše takové bubliny, které se vynořují a zase praskají. Bílá ruka se vynoří z černé hmoty, nenaváže na nic, a tak také zase zanikne. Všechno je tu uměle stlačené do základního obrysu příběhu, a tím se stal vztah Gereona a Charlotty, vše už se stává jen kulisami pro tuto hlavní linku. A to mi na poslední sérii vadí asi nejvíc. Že se z ní stala vztahovka kořeněná až příliš očividně sem tam nějakou tou akcí. Poslední díl už na mě působil úplně jako Downton Abbey speciál, který se divákům po vyčerpávajících vztahových peripetiích snaží nabídnout zklidnění u vánočního stromečku ve formě bezstarostného tanečku v jinak opravdu velice příjemném klubíku s báječnou atmosférou, kde se ještě jednou setkáme i s Maxem Raabem. Začátek mě navnadil, očekávání se nenaplnilo. První tři, možná čtyři díly jsou ale tak excelentní, že celkově hodnotím sérii dobře a těším se, že v divokých třicátých letech bude příště snad méně povrchní. Mrzí mě, že v těchto dílech Babylon Berlin nevyužil svou šanci. Poslední léta výmarské republiky v Berlíně jsou něčím, co ve světě zatím nikdy a nikde nemělo obdoby. Tehdejší problémy a styl života v Berlíně nejenže objasňují neopakovatelné klima Berlína devadesátých let (labutí píseň genia loci/města), ale jsou taky dosud jedinečným mementem pro společenské pnutí, které zažíváme teď. Nejen pro spolky pouliční domobrany, ale i pro širokou podporu NSDAP středními vrstvami byla totiž unikátní morálka avantgardního výmarského Berlína, který sám spotřebovával zhruba 80 % tehdejší produkce jihoamerického kokainu, jedním ze zásadních střípků. Zde je zachycena jen velmi okrajově (vlastně jen v lesíkách homosexuálů a v bídě dětské party kolem Toni, kde ale úplně chybí prostituce tak typická i pro tehdejší pracující berlíňanky). Mohla zde být zachycena výmluvněji a s větším vykřičníkem (nebo otazníkem). To však patrně cílem tvůrců nebylo, vystačili si s příběhem dvou hledajících se lidí a sem tam nějakou tou kriminální bitkou :) Málo to není, obrazově je to zpracované pěkně, ale na víc než na tři to celkově nedá.

plakát

Životní styl první republiky - Volný čas (2022) (epizoda) 

Extrémně středněproudé, až je to nepříjemné. Informace povšechné, někdy navíc zavádějící (tvůrci vydávají pokrok v postavení žen i jinde za něco, co jako by souviselo se vznikem samostatné republiky; jako bychom asi žili v nějakém nukleárním akváriu, nikoliv v Evropě ;) ). Spíš je to taková limonáda pro paninky u punče. Žádný rozbor dobových zájmů, nulová oscilace napříč sociálními skupinami, záměrné vyhýbání se konkrétním faktům a číslům, záběr pouze na města, fakticky pouze na Prahu. Povrchní, přínos celkově malý, jen ty dobové snímky tu ovšem mají svou hodnotu.

plakát

Případy 1. oddělení - Spolubydlící (2022) (epizoda) 

Musím se přiznat, že moc nechápu stylizaci sdíleného apartmánu – s něčím takovým se v reálném životě ani na pražských náplavkách fakt nesetkáte. „Berlínský model“ je v českých poměrech docela nákladný, lakování zárubní tón v tónu a výmalbu válečkem proto zrovna ve studentských (tím spíš že pronajímaných) bytech opravdu nenajdete, natož aby takovou rafinovanou výzdobu doplňovaly britské designové polštářky. V bytě, kde má mít ke všemu (a tedy nelze nepředpokládat, že i k designu) osazenstvo totálně lhostejný vztah, to působí nepatřičně. Co ovšem sedí, je paradoxně malá a šíleně zasviněná kuchyně ;) Přesto tady úplně nerozumím tomu, proč tvůrci zaměnili Krč za vltavské nábřeží – běžný byt by do příběhu zapadal důvěryhodněji. Stejně jako ostatním se i mně líbila snaha poukázat na nešvary digitálního světa, pořád ale vnímám tyto výchovné linky v poslední sérii jako příliš křečovité. I když třeba ze stylu života Kozákovy dcery jde opravdu strach – a ten je přitom velmi věcným vyobrazením reálného prožívání nejednoho čerstvě dospělého… O to víc oceňuji vývoj vztahu mezi Kozákem a Pražákem, který je stejně realistický jako obě jejich postavy. Boj s vlastním egem Pražák zatím prohrává, uvidíme, kdo z toho nakonec získá nejvíc…

plakát

Roztomilý člověk (1941) 

Jedna z nejlepších českých komedií. Jemný šarm a ostrovtip ve spoustě nápadů těší a rozesmívá znovu a znovu, stejně tak jako to umí nejlepší sitcomy bývalých desetiletí a ještě mnohem lépe než většina soudobých děl. Film bych osobně zařadila mezi kinematografické perly po boku „Vrchní, prchni“, „Bílá paní“ apod.

plakát

Mžitky (2016) 

Filmový génius se nezapře. Excelují výborní polští herci (Linda, Zamachowska i všichni další… ). Nechápu recenzi ID Chudobka – to, co se tu v mistrovském filmovém obrazu podařilo mnohovrstevně ukázat, je právě složitost lidského chování v náročných situacích – která je cokoliv, jenom ne černobílá. A to ve všech postavách včetně figur řadových komunistů, vedoucích, vykonavatelů rozkazů, nezkušených studentů… Syrový realismus s hlubokým přesahem.

plakát

Babylon Berlín - Epizoda 9 (2022) (epizoda) 

Slabší díl. Jak série nepřekonatelně nastartovala, s posledními díly už ztrácí kontakt s realitou. Zápletky jsou už příliš přitažené za vlasy, lidé se chovají v konkrétních situacích neuvěřitelně, přepjatě, stupňuje se snaha stihnout toho v každém díle co nejvíc, a to na úkor logické návaznosti a smysluplnosti jednotlivých linií.

plakát

Případy 1. oddělení - Smolař (2022) (epizoda) 

Vyšetřování zajímavé, napětí i v pasivních dialozích funguje. Ale 10 let za zabití/vraždu (?) v afektu, jehož okolnosti se vlastně policii nepodařilo objasnit, a tak se sice k afektu (strach) přihlédlo, ale vůbec nikdo kromě pachatele a jeho přítelkyně reálně netuší, do jaké míry mohlo jít o obranu, a tedy zda nešlo spíš o zabití z úleku podle § 141 s trestní sazbou již od tří let? Podle médií (což v televizním podání vypadlo) zavražděný odcházel z domova z oslavy a byl notně podnapilý… Celé se mi to nezdá. Samozřejmě škoda zbytečně zmařeného života. Jak a zda k této ztrátě ale přispěl sám zavražděný, už se nedozvíme.

plakát

Případy 1. oddělení - Romeo a Julie (2022) (epizoda) 

Díl s důležitým poselstvím, ale bohužel ne příliš zajímavou zápletkou a poněkud strnulým dějem. Taky mi připadá, že se postavy nijak zvlášť nevyvíjejí, naopak spíš zamrzají v určitém klišé. Vidíme tu ovšem dobře, jak se nové ideologie a různé organizace, které se jimi zaštiťují, navzdory hlasitému upozorňování na práva lidí, ve skutečnosti staví PROTI právu a jeho naplňování v praxi, takže se z právního státu u nás i jinde ve světě stává fraška. Ideologie, které chrání gaunery a poskytuje podporu tomu špatnému v nás. Kdo potřebuje senzaci pro bulvár, zlepšit si sebevědomí nebo si trochu přilepšit na úkor druhých, s jejich pomocí teď jednoduše může. Nové právo na straně zla.

Ovládací panel
7 bodů