Polux

6/10 | Jo, jo, když nějaká automobilka vyrobí auto, jehož základní vybavení nezahrnuje brzdy a pošle ho bez obav do světa, protože co by se asi tak mohlo stát nebo vyloženě pokazit:-), tak to může dopadnout jen jedním (pro bezprostřední okolí dost nepříjemným) způsobem. A stejně tak je tomu také s korporacemi, v níž zaměstnancům a kravaťákům přijde jako přímo vynikající nápad vyrobit prototyp sympatického babysitter androida se silou větší, než má dospělý člověk a zevnějškem ala RoboCopLolita (nejen marketingově smrtící kombinace:-)), vybavit jej umělou inteligencí (průběžné sebezdokonalování a dříve nebo později nevyhnutelné sebeuvědomění zdarma v ceně!), okamžitě jej betatestovat na skutečných dětech (zvířata už nejsou v módě a dospělí lidé stojí majlant, tak co kravaťák nadělá:-)) a neobtěžovat se při tom mu do firmwaru během vývoje naprogramovat alespoň základní zákony robotiky (nepodstatné softwarové bugy a glitche má dnes přece kdeco a neexistuje nic, co by nespravil malinký update, nebo ne:-)?). | Režírující Johnstone se k filmu navrací po téměř dekádu dlouhé pauze a čistě po řemeslné stránce tady odvádí standardní práci, jejíž výsledkem je slušná a místy docela zábavná žánrovka, ve které je sice od každého filmařsky vděčného příběhového prvku (strach, drama, akce, napětí, humor) něco, ale vlastně nic z toho není zpracováno dostatečně do hloubky jak co do vyhrazeného prostoru ve filmu, tak co do rozvedení tématu jakýmkoliv neotřelým způsobem (strašidelné scény nejsou až tak strašidelné, jak by mohly být, napínavé scény nejsou až tak napínavé, jak by mohly být, dramatické scény nejsou až tak dramatické jak by mohly být, akční scény nejsou až tak akční, jak by mohly být a tak by se dalo v popisu filmu ještě nějakou dobu pokračovat), takže v souhrnu se jedná o ničím nevynikající, ale na druhou stranu nenáročnou a vcelku obstojnou spotřební záležitost, ideálně vhodnou na jeden víkendový večer. | Film zkrátka působí jako průměrná - celovečerní - epizoda v 90s (respektive v 60s) populární fantasy/sci-fi/hororové série The Outer Limits jen s několika dílčími rozdíly, které ovšem, možná trochu překvapivě, příliš nehovoří ve prospěch Johnstoneova filmu. Daná série se ve většině svých epizod pyšnila na poli zmíněných žánrů již mnohokrát prozkoumanou premisou, očekávatelným/předvídatelným rámcovým dějem, nízkonákladovým zpracováním (většina děje se odehrávala v interiérech, exteriérů bylo nemnoho a nepůsobily nijak honosně) a s tím souvisejícími průměrnými produkčními kvalitami (kamera, střih, hudba, triky, výprava, kostýmy, atd.). | To vše je přítomno i zde, ale zatímco charakteristiky Johnstoneova filmu tímto v podstatě končí, uvedená série nadto divákům nabízela snahu o určitý myšlenkový přesah, nebo alespoň pokus o zpracování tradičního tématu (robotika, umělá inteligence, lidské vědomí, morálka, spravedlnost, společenské zřízení, zákony, duch ve stroji, atd.) nějakým novým/jiným/zajímavým způsobem, častokrát zábavný plot twist a v mnoha případech skvělé finále, které korunovalo příslušnou epizodu překvapivou/neobvyklou/výmluvnou/nadčasovou pointou. Nic z toho tady divák, bohužel, nenalezne a jedinou oblastí, ve které film svého sériového konkurenta převyšuje, je triková stránka, což je (vzhledem k časovému rozestupu obou děl) vcelku pochopitelné. | Příběh i samotný děj nemá, bohužel, diváka moc čím překvapit, protože podobná látka se dočkala zpracování v nejrůznějších filmech i sériích už nesčetněkrát a tvůrci k dosavadní šabloně nedodávají prakticky nic navíc, což je nemilé překvapení a nemalé zklamání zároveň, jelikož scénář zde měla na starosti Cooper, jakožto autorka předloňského, parádního, hitu Malignant. Totéž se naneštěstí týká i technicko-realizační stránky věci a divák se tak ve filmu nedočká žádných povedených kamerových záběrů, nápaditého střihu, nebo nějakých audiovizuálně stylových scén. V traileru proklamovaná taneční vsuvka je v tomto ohledu sice světlá/stylová výjimka, ale ve filmu působí poměrně samoúčelně vzhledem k tomu, že její přítomnost v ději nemá vlastně žádné logické opodstatnění a navíc se ve filmu vyskytuje v přesně té samé podobě, v jaké byla prezentována v traileru (tj. na ploše pouhých pár vteřin). | K tomu ve filmu není nouze o spousty klišé všech podobných žánrovek (když se na začátku filmu objeví na scéně dálkově ovládaný robot, tak je naprosto jasné, jak bude finální konfrontace s androidem na konci filmu vypadat, osud nesympatické sousedky je zpečetěn obratem poté, co se na androida zle podívá, nespokojený zaměstnanec, toho času zloděj know-how, to má taktéž předem spočítané, atd.), konkrétní důvody, jak přesně dojde ke "zkratu" (a z nevinného ochranitelského androida, určeného pro hlídání dětí, se najednou stane záporácká figura, vyznávající koncept "konečného řešení" vůči všem lidem ve svém okolí, přičemž průběžně s tím se ze spotřebního produktu opět znenadání stane ultimátní hackovací nástroj, na dálku ovládající jakékoliv elektronické zařízení v dosahu), nejsou pro tvůrce natolik zásadní/důležité, aby jim ve filmu věnovali alespoň stručný dialog, natož rovnou obsáhlejší scénu a prostomyslnost prakticky všech přítomných postav (od hlavní postavy v roli nezkušené dětské opatrovnice, přes sociální pracovnici až po policejní složky) vůči neotestovanému prototypu s extrémní fyzickou silou (!) a inteligencí (!!) a jeho nekontrolovaných interakcích s dětmi (!!!) je vskutku neuvěřitelná (jelikož není v ději dostatečně zdůvodněna/vysvětlena). | Vyslovenou pochvalu si tak, kromě uvěřitelného zpodobnění zdejšího umělohmotného antagonisty, zaslouží snad jen obsazení. Titulní dvojice Williams a McGraw předvádí zdařilé herecké výkony, zábavnou figuru vystřihl Chieng v roli ukázkově bezskrupulózního/oportunistického/kapitalistického šéfa korporace a taktéž Donald představující Model 3 Generative Androida se náramně předvedla (zvláště v taneční scéně, ve které naplno zužitkovala svou pohybovou průpravu), nicméně zdaleka nejlepší herecký projev má na svědomí rozhodně Davis, která se zhostila elektronicky "vylepšeného" hlasu vzpurného androida. Celkově jde o slušnou práci, ale po více než povedených trailerech jsem doufal v malinko vytříbenější zážitek. | PeZet

8/10 | Pokud to takhle půjde dál, tak Mazin a Druckmann nakonec udělají houbám u diváků podobnou "službu" jakou udělali Spielberg a Benchley svého času pro žraloky:-). I ve druhé epizodě se pokračuje v nastoleném trendu, takže nadále panuje spokojenost. Příběh jako takový je stále v podstatě na začátku, takže vysloveně strhující emocionální momenty zde divák nenalezne (na to dojde řada v pozdějších dílech), nicméně hned několika napínavých, humorných, dramatických a akčních scén se tady divák nepochybně dočká. | Výborná historická předtitulkovka, dále rozvádějící samotné počátky pandemie, je chytrý nápad, jak jednak diváky podrobněji seznámit s hlavním mykologickým antagonistou celé série a jednak sledovat postupný marný boj s nákazou a navazující úplný rozpad společnosti, tedy události, o které byli hráči v předloze bohužel ochuzeni. Ve hře samozřejmě podobný postup (rodinný prolog a následné přeskočení celého průběhu pandemie k současnému dění) dával smysl, protože hráč ovládá konkrétní postavy a nadbytečné cinematic in-game scény by jen zdržovaly od hraní, v sérii naopak dává dokonalý smysl se uvedeným záležitostem věnovat. Je proto pozitivní, že se Mazin s Druckmannem touto cestou i ve druhé epizodě vydali a nešlo si při sledování úvodu okamžitě nevzpomenout na Mazinův Chernobyl, ve kterém je divák svědkem ekologické katastrofy s podobným, přísně procedurálně-analytickým, odstupem. Doufám, že oba tvůrci budou v tomto konceptu v nadcházejících epizodách dále pokračovat, protože jde o přirozený způsob, jak postupně každým dalším dílem o něco rozšířit dosavadní fikční svět dané hry. | Poslední záběr první epizody parádně nalákal na, ze hry důvěrně známý, post-apokalyptický svět a druhá epizoda v tomto směru slibný potenciál dokázala více než naplnit. Zdejší scenérie pomalu chátrajících výdobytků lidské civilizace a všudypřítomné přírody, která v mezidobí znovu převzala nadvládu nad veškerou, lidmi opuštěnou, krajinou, působí skvěle atmosféricky, naprosto uvěřitelně a patřičně velkoryse. V tomto ohledu jsou zkrátka prakticky dokonalé a skutečně vypadají jakoby vypadly přímo ze hry. | Taktéž vzájemná souhra mezi Pascalem a Ramsey nadále funguje na skvělé úrovni a byť zevnějškem oba svým předobrazům příliš věrní nejsou, nejde o žádný výrazný nedostatek, protože tím podstatným a totiž svým hereckým projevem určitě ano a společně se jim zdárně daří budovat podobnou vztahovou dynamiku mezi oběma postavami, kterou se pyšní herní předloha. Torv, jak se dalo předem vytušit, dostala tentokrát mnohem více prostoru a taktéž jej využila naplno, zvláště její dramatický odchod ze scény stojí opravdu za to. | Očekávaný (jelikož prvotní v této sérii) vyhrocený střet s nakaženými je sice svým rozsahem relativně skromný, ale o to sugestivnější. Ve druhé epizodě má tak divák poprvé šanci si zdejší monstra důkladně prohlédnout, zde konkrétně ve hře obávaného clickera, a ocenit jejich povedený design, spolu s typickou pohybovou choreografií a nezaměnitelným vokálním projevem (ze kterého ve hře běhal mráz po zádech:-)). | Oproti první epizodě přišla řeč i na herní dodatek Left Behind a přestože šlo o docela nenápadnou zmínku, vzhledem k jejímu trochu překvapivému obsahu (tj. zamlčení Riley před Joelem a Tess) lze předpokládat, že se tvůrci k osvětlení toho, za jakých dramatických okolností došlo k nakažení Ellie, v průběhu série ještě (předpokládám, že dokonce opakovaně) vrátí. | V souhrnu je sice druhá epizoda komorní záležitostí jak co do počtu lokací, tak co do počtu zde vyskytujících se postav a stejně tak prezentovaných událostí ze hry, kterým se na ploše jednoho dílu věnuje, ale celková řemeslná i umělecká kvalita, nastolená první epizodou, je tady naštěstí zachována, takže nezbývá, než se těšit na další vývoj událostí (a rozhodně je nač se těšit) a při tom doufat, že současná výborná forma tvůrcům v sérii vydrží co nejdéle. | PeZet

6/10 | Slušná nízkorozpočtová variace (zlí jazykové by asi spíše použili termíny "nestoudná" a "vykrádačka") na Burtonovu nestárnoucí klasiku Sleepy Hollow (ta spřízněnost názvů obou filmů rozhodně nebude náhoda:-)), která nad rámec očekávané žánrové škatulky přidává docela šikovnou provázanost s dílem E.A.P. jako takovým. Fakt, že je film tematicky a do určité míry také svou premisou (E.A.P. v době svého působení na vojenské akademii v roli kadeta vyšetřuje zapeklitý případ (sebe)vraždy v uzavřené komunitě, jen prostředí akademie je v tomto případě nahrazeno poloprázdnou vesnicí uprostřed ničeho) podobný Cooperovu nedávnému kusu The Pale Blue Eye je sice zajímavý, ale dějově se zde tvůrci vydávají trochu jiným směrem, neukotveným tolik v realitě. Použitím nadpřirozených prvků má film mnohem blíže ke zmiňovanému Sleepy Hollow, respektive k literárním počinům samotného E.A.P., které se přímo propisují do vlastního příběhu jak v podobě nejrůznějších odkazů, tak i konkrétních dějotvorných prvků (ptačí všežravec v názvu filmu rovněž není žádná náhoda:-)). | Co je ovšem na filmu hodné pozornosti je překvapivá skutečnost, že v mnoha ohledech, ve kterých slavnější souputník částečně nebo rovnou na plné čáře selhává, jeho skromnější soupeř předvádí více než sebevědomý výkon. Po dekádu dlouhé pauze se k filmu navrátivší Hutton divákům servíruje povedenou žánrovku, ve které funguje tísnivá a paranoidní atmosféra, budování napětí, strašidelné scény, detektivní linka, "šokující" plot twistové momenty, i ty akční vsuvky (byť jich ve filmu není nijak velké množství) jsou ucházející a stopáž toho všeho je tak akorát. Stran obsazení a produkčních hodnot se sice Hatton nemůže Cooperovi rovnat, ale Moseley v hlavní roli není vůbec špatný a Zanetti jako zdejší nevypočitatelná femme fatale má také něco do sebe (a její podobnost s Ricci pochopitelně není vůbec na škodu, i když Ricci je samozřejmě jen jedna:-)), plus po stránce dobové výpravy a kostýmů se rovněž nejedná o nějakou marnou záležitost. Celkově nečekaně fajn zážitek a hodně slušná práce. | PeZet

6/10 | Tak přece jen se platnost nepsaného pravidla "kdo je bez roušky, ten bude (brzy) bez života" konečně beze všech pochybností potvrdila:-). Sice trochu nenápadná, ale hodně slušná žánrová záležitost, která ovšem bohužel není ve výsledku až tak dotažená, jak by bylo záhodno a jak naznačuje slibná první polovina filmu a v závěru proto malinko lapá po dechu. Přesto však docela příjemné hororové překvapení rovnou zkraje roku, které dokazuje hned několik filmově-teoretických předpokladů. | Předně je dobrou zprávou fakt, hororový veterán Williamson stále ještě neztratil formu a dokáže i po více než 25 letech od svého nejlepšího a zároveň nejslavnějšího kusu a totiž prvního Screamu přijít se slušným scénářem, který není celý jen o tom, že někdo s dlouhým a ostrým nožem v ruce chce někoho jiného bez něj nedobrovolně seznámit se základní lekcí z lidské anatomie. Protože podobných historek jako přes kopírák jsou každým rokem ke zhlédnutí vyloženě tuny a naprostá většina z nich nestojí za jakoukoliv diváckou pozornost. | Dále pak je možné konstatovat, že Hyams je schopen natočit i povedený film za předpokladu, že má k dispozici povedený scénář. Už Hyamsův předchozí počin Alone ukázal, že po řemeslné stránce nemá problém a pokud jsou mu okolnosti příznivě nakloněny (jinak řečeno scénář není vysloveně brak:-)), zvládne natočit nenáročnou žánrovku relativně obstojných kvalit a v tomto případě tomu naštěstí není jinak. | Pokračovat lze pozitivním pozorováním stran technické realizace filmu. Populární metoda roztřesené kamery ve vypjatých momentech důsledně sledující herce z bezprostřední blízkosti (takže sem tam nějaký čas trvá, než se divák zorientuje, co se v dané scéně právě přesně děje) a obecně značně kontaktní souboje přítomných postav s tajemným záporákem mohou skvěle fungovat nejen v akčním žánru (ve kterém se toto pojetí stalo už víceméně standardem), ale i na poli hororu. Záporák dostával pořádně do těla už v sérii Scream (duchovní otec Williamson se tady zkrátka nezapře:-)), ale takového nepěkného zacházení ze strany potenciálních obětí, jakému je nucen čelit zdejší nadšený fanoušek kuchyňského náčiní, se nedostalo Ghostfaceovi snad ve všech dílech Screamu dohromady:-)). | V rámci příběhu se pro změnu opět potvrdilo, že pro povedenou žánrovku nejsou potřeba hordy nezajímavých/otravných vedlejších postav určených k okamžité spotřebě, totiž likvidaci a šikovnému tvůrci vystačí jen doslova hrstka postav na to, aby rozehrál vydařené slasherové divadlo. Stejně pak to, že dobrý záporák nepotřebuje žádnou unikátní masku, aby ve filmu dobře fungoval. | Film je trochu podobný loňskému hitu Barbarian, nebo předloňskému hitu Malignant, respektive když už jsme u toho Williamsona, tak také sérii Scream, přestože Hyamsovi se až takových kvalitativních výsledků dosáhnout bohužel nepodařilo. Hyams s Williamsonem se totiž také pouštějí do určitého žánrového cvičení, které v jistých ohledech boří zažité konvence a v jiných se jich naopak věrně drží. Tudíž se divák v průběhu děje dočká pár příjemných překvapení, nesmí chybět několik povinných jump scare momentů a nějaké ty hrátky s kamerovými úhly a střihem scén se tady také najdou (nejde ovšem o nic, co by stálo vyloženě za pozornost, na rozdíl od zmíněných předchůdců). | Naneštěstí zdaleka ne vše se Hyamsovi podobným způsobem podařilo. Nedávno proběhlá pandemie se do filmu už několikrát tu více, tu méně výrazně otiskla, tentokrát padla volba na horor a tehdejší situace se propsala přímo do pointy filmu, což možná nebyl úplně šťastný nápad, protože motivace záporáka nepůsobí moc uvěřitelně, právě naopak. Kromě osamocené a dost zábavné epizody s autostopem se zde humor nebo popkulturní hlášky nekonají a je to škoda. I proto, že hlavní postava není nijak zvlášť sympatická. Přítomný gore faktor je vcelku fajn, ale na druhou stranu není až tak propracovaný, jak bych od díla, za kterým stojí Williamson, očekával. Stopáž je sice rozumně střídmá, přesto tempo ke konci filmu spíše zpomaluje namísto toho, aby gradovalo a samotné finále stran závěrečné konfrontace přeživších postav se záporákem je malinko odbyté. Šance na skvělou žánrovku sice proměněna nebyla, celkově ale jde o více než slušný hororový příspěvek. | PeZet

6/10 | Má nepravidelně pravidelná série prvotního seznamování se s režisérskými osobnostmi poněkud umělečtějšího ražení, započatá v loňském roce, který byl na pokleslé žánrovky a nenáročné blockbustery značně podvyživený, pokračuje tentokrát s tvorbou Fielda a jeho nejnovějším počinem o nelehkém životě fiktivní multi-talentované a (jak také jinak) geniální umělkyně, toho času dirigentky symfonického orchestru, která se (jak také jinak) z kariérního vrcholu a doprovodné záře reflektorů postupně "propracuje" když už ne na samotné dno, tak rozhodně do propasti (protože nepěkná tajemství se nevyhýbají ani výjimečným osobnostem (možná právě naopak) a když už se má něco v osobním a/nebo profesním životě pokazit, tak se to také pokazí a se vším všudy). | Zatímco ovšem v případě loňského Östlundova Triangle Of Sadness nebo Trierova The Worst Person In The World jiskra přeskočila, stran Fieldovy psychologicko-dramatické studie na téma "from hero to zero" se to tak úplně nestalo a tudíž zase pro jednou půjdu z pohledu hodnocení filmu proti všeobecnému proudu. Jistě, Blanchett v hlavní roli nepochybně předvádí parádní herecký výkon (což ale není žádné překvapení, protože kdy naposledy se stalo, že tomu tak v nějakém filmu, ve kterém se objevila, nebylo?) a kdyby to v jejím případě skončilo nějakou tou hodnotnou cenou, asi by se proti tomu nedalo nic namítat, vybrané koncertní sekvence (respektive nahrávací seance:-)) s přednesem klasické hudby z rukou mnohočlenného souboru jsou působivé (jak už to na podobných kulturních akcích bývá) a celkově je OST povedený (aby ne, když za ním stojí někdo s Oscarem za zády), ale bohužel samotný příběh ani zvolené téma mne svým podáním příliš nestrhlo a hlavní postava mne jak svými životními peripetiemi, tak svým charakterovým profilem až tak nezaujala. | Škoda, že se film soustředí prakticky výhradně jen na jednu konkrétní uměleckou stránku hlavní postavy, přestože hned v úvodu vyprávění je divák seznámen s celou její úctyhodnou profesionální kariérou a je mu odhaleno, že kromě vedoucí symfonického orchestru je taktéž skladatelkou, hudební teoretičkou, klavírní virtuoskou, přednášející na akademické půdě a dost pravděpodobně i spisovatelkou své vlastní autobiografie. Rozumím, že se Field zkrátka rozhodl věnovat se jen jednomu uměleckému oboru a zbytek činností tak slouží jen pro dokreslení charakteru, ale přiznávám se, že téma dirigování orchestru mi není nijak zvlášť blízké a pokud by se hlavní postava ve filmu primárně věnovala čemukoliv jinému z uvedeného výčtu, ocenil bych to mnohem více. | Současně s tím jsem vůči hlavní postavě a jejího pohnutého osudu až do konce filmu nepocítil v podstatě žádnou emocionální angažovanost, nejen z důvodu jejího toxického chování (sexuální klientelismus, bossing, stalking, atd.), které je zpočátku v náznacích a později napřímo ve filmu prezentováno, ale rovněž proto, že podobných historek o (sebe)destruktivním chování výjimečně nadaného jedince tady už bylo nespočet, jen tentokrát byl motiv nelehkého vypořádání se s vlastním géniem, případně obtížné snahy prosadit se ve vysoce konkurenčním prostředí, nahrazen motivem zneužívání moci, sexuální posedlosti, ztráty kariérního postavení a postupného rozpadu osobnosti (a i tyto prvky již byly v minulost nejednou zpracovány). | Field rozehrává spousty vděčných témat a motivů, které by samy o sobě vystačily na samostatný film a možná proto tady není dostatečný prostor na to, aby se některému z nich, přes nadstandardní stopáž, věnoval trochu více do hloubky. Přitom samotná příběhová linka o vztahu s bývalou studentkou/milenkou, s manželkou a dítětem, nebo s asistentkou/bývalou milenkou, případně s novou členkou sboru, by skýtala neméně slibný potenciál na poli psychologického dramatu, aniž by potřebovala čímkoliv dalším dějotvorným doplnit. K tomu navíc Field přidává populární sociálně kritická témata (sexismus, cancel culture, kariérismus, atd.) a byť jsou rozprostřena v celém filmu a děj je na nich z podstatné části založen, působí jakoby zde byla jen tak mimochodem, což vlastně platí pro většinu ve filmu prezentovaných zásadních událostí. Přestože je divák v příběhu svědkem tu větších, tu menších dopadů jednotlivých situací na osobní/profesní život hlavní postavy a současně na její nejbližší okolí, film je podává způsobem, jako by nešlo o nic moc více, než nevýznamnou překážku na cestě. | Film samozřejmě stojí za pozornost i kdyby to bylo jen kvůli hereckému koncertu (ehm:-)) Blanchett a jsem nakonec rád, že jsem jej v rámci doplňování vlastního filmového vzdělání viděl, nicméně nemám potřebu si to ještě někdy v budoucnu zopakovat. Na rozdíl třeba od zmíněné dvojice Triangle Of Sadness a The Worst Person In The World. Tak možná příště budu mít zase o něco větší štěstí. | PeZet

7/10 | Povedená fantasy detektivka s coming of age prvky, se zábavnou hlavní postavou v hlavní roli a s příměsí školní atmosféry připomínající sérii filmů o HP, plnou kouzel, uniforem a roztodivných tvorů (podobnost zde asi nebude čistě náhodná), která vychází z dlouholeté a značně populární předlohy, což sebou, s ohledem na tvůrci zvolenou formu vyprávění, přináší jistá nemalá pozitiva, ale současně s tím i nějaké ty drobné vady na kráse. | Série samozřejmě do značné míry stojí a padá na titulní postavě a její herecké představitelce. Postava Wednesday jako taková má z celé rodiny zdaleka největší komediálně dramatický potenciál (jak ukázala již Ricci ve dvojici filmových adaptací z 90s), takže nápad se v seriálové adaptaci soustředit právě na její osobu byl ze strany tvůrců skvělý tah. Podobní asociálové, kteří se vymykají představám a pravidlům svého okolí a žijí ve svém vlastním světě, jsou totiž obvykle bohatou studnicí všelijakých humorných okamžiků (viz Forrest Gump, The Big Bang Theory, atd.) a tady tomu naštěstí není jinak, bonusem navíc je k tomu nekompromisní asertivita a ego titulní postavy, díky čemuž je její neustálé glosování/dissování všeho a všech (ideálně formou dobře mířených one-linerů) v blízkém i vzdáleném okolí:-) po většinu času značně zábavné. Kromě toho je Wednesday chytrá, vtipná, cílevědomá, fyzicky zdatná a ovládá boj beze zbraní i s nimi na takové úrovni, že nemá daleko k pozici ukázkové Mary Sue. Naštěstí si tohoto faktu jsou tvůrci vědomi a v průběhu děje se Wednesday ocitne několikrát v situaci, kdy se následně ukáže, že její předpoklad nakonec nebyl správný. | Neméně zdařilý tah tvůrců pak nastal v rámci obsazení, protože Ortega je v hlavní roli skutečně skvělá (v letošním roce se jí slušně dařilo i na filmovém poli a jak ve Screamu, tak později v X předvedla taktéž povšimnutí hodný výkon) a ani zbytek castingu za ní příliš nezaostává. Na Zeta-Jones, Guzmána, Christie a Ricci (velký palec nahoru, že si na ni tvůrci vzpomněli nejen symbolicky:-)) je tradičně spolehnutí, nicméně pochvalu zaslouží především Myers jako "best roomie ever":-), jelikož daný typ postavy je obvykle dost obtížné správně vybalancovat stran úrovně roztomilosti/otravnosti, v jejím případě se to povedlo téměř dokonale. Úplně nejlepší ze všech je ale pochopitelně John Doe na poli separovaných končetin, alias Thing, který si krade celou sérii s přehledem pro sebe a vůbec bych se nebránil nějakému spin-offu čistě jen o něm:-). Silnou stránkou série je i vlastní, patřičně komplikovaná, detektivní linka (byť odhalit identitu hlavního padoucha nedá příliš práce, mně se to podařilo někdy během druhého dílu:-)). | Zasazení děje do vysloveně nadpřirozeného prostředí je na první pohled atraktivní, ale částečně popírá jednu z velkých předností, kterou se Addamsovic rodina pyšnila, protože "vystupovala z řady" díky tomu, že její okolí bylo "normální" a každá zvláštnost/odlišnost jednotlivých členů rodiny tak o to více nabyla na důrazu. Zde je hlavní postava paradoxně nejméně výstřední ze všech a vlastně tak, s ohledem na všechny ostatní postavy, se kterými přichází na škole do styku, vyvstává otázka, na základě čeho přesně spadá do kategorie "vyhnanců" (introverze, sarkasmus, pesimismus a obliba černé barvy je v dnešní době "trendy" pro kdekdo), jelikož při přímém srovnání s nimi působí vcelku obyčejně a "normálně". Tímto ovšem neduhy nekončí, protože na škole pobývají vyloženě monstra se vším všudy, aniž by to mnoha lidem v městečku, kteří s nimi přijdou do styku, připadlo zvláštní/neobvyklé/šokující. Na rozdíl od světa HP, ve kterém izolovanost a občasné průniky nadpřirozena do naší reality s patřičnými důsledky/efekty fungovaly mnohem lépe. | Burtonův specifický rukopis, ať už v rámci vizuálu (kamerové úhly, nasvícení, atd.) nebo ve stylu vyprávění není, z mého pohledu, v sérii poznat ani náhodou a kdyby jeho jméno nefigurovalo v titulcích, vůbec by mě nenapadlo sérii s jeho osobou jakkoliv spojovat. Jediný prvek, kterým se série nějakým způsobem přibližuje Burtonovým filmům, je Elfmanova hudba v čele s typicky rozverně ponurým hlavním hudebním motivem, což je rozhodně škoda. Oběma Sonnenfeldovým filmům z 90s se série svým celkovým stylem taktéž nijak zvlášť nepřibližuje, ale předpokládám, že tady ani žádné takové ambice ze strany tvůrců nebyly. Přesto se v souhrnu jedná o hodně příjemnou záležitost, přičemž v nadcházející sezóně dostanou větší prostor rodiče a lze očekávat i zbytek rodiny (Fester, Lurch, atd.), takže nezbývá, než se těšit na příště. | PeZet

8/10 | Herní TLOU je výkladní skříní herní platformy PS, potažmo obecně Sony a svým celkově navýsost filmovým pojetím (tak jako všechny počiny studia Naughty Dog) si o adaptaci, ať už na poli filmu nebo série, vysloveně říkalo už v čase svého uvedení dekádu zpátky (a také se o tom od té doby hojně spekulovalo). Takže otázkou nebylo zda (vůbec), ale kdy (konečně). Trvalo to jen mrzkých deset let a volba padla na nejen poslední dobou oblíbenou formu mini-série. | Vzhledem k faktu, že v současné době se produkčními kvalitami, respektive rozpočty pro jednotlivé epizody, mohou série s blockbustery směle rovnat a naopak má epizodický formát oproti tomu celovečernímu výhodu násobně většího časového prostoru pro rozvedení postav a vztahů mezi nimi a samozřejmě i děje jako takového, to byla správná volba. Další trefou do černého byl fakt, že někoho v Sony napadlo spojit své síly s HBO, nechat Naughty Dog na projektu vydatně spolupracovat a především jej svěřit do rukou na jedné straně Mazina, stojícího za dechberoucí peckou Chernobyl a na druhé straně duchovního otce celé značky Druckmanna. | Stran klíčového prvku a totiž castingu ústřední dvojice to na papíře vypadalo všelijak, přece jen Baker a Johnson jsou jen jedni, a pokud Pascal obecně působil jako (když už jsme u toho Chernobylu:-)) "not great, not terrible" varianta, pak Ramsey mnozí fanoušci předlohy považovali za vyložený omyl, případně rovnou za pohromu. V mém případě předem zafungovalo Mandalorianem poháněné fanouškovství, takže na Pascala jsem se hodně těšil a v rámci příprav na TLOU jsem loni záměrně zhlédl Catherine Called Birdy, abych Ramsey patřičně "prověřil", přičemž výsledkem mé tehdejší "studie" bylo poznání, že na to (adekvátně ztvárnit Ellie) bez problémů má, takže k TLOU jsem z tohoto pohledu přistupoval bez obav a po první epizodě mohu konstatovat, že naštěstí i v tomto ohledu se ukázalo, že výběrem Pascala a Ramsey šlo o více než šťastnou volbu tvůrců, protože má očekávání se potvrdila a oba hrají přímo skvěle. V první epizodě sice ještě neměli přespříliš společných scén, ale působí herecky dost sehraně a chemie mezi nimi rozhodně funguje, takže nezbývá, než se těšit, co předvedou v dalších dílech. | Casting je ovšem jedna věc a celkové pojetí (zejména předloze se podobající atmosféra) zase věc druhá. Naštěstí i v tomto případě není důvod si na cokoliv stěžovat, právě naopak. DNA hry se tvůrcům podařilo na obrazovku přenést téměř dokonale. Už úvodní titulková sekvence rozrůstajícího se podhoubí, připomínající slavnou "skládací mapu" z Game Of Thrones, podbarvená geniálním hudebním motivem od Santaolally (který spolupracoval na celém OST a nedodal pouze svou proslulou znělku, což je další velké plus), skvěle navodí patřičnou atmosféru a pozitivní dojem plynule pokračuje i během samotného děje. Audiovizuál za doprovodu tematických lokací, kostýmů a celkově výpravy nemá chybu, přičemž některé sekvence vypadají přesně tak, jak jsem si při hraní hry spousty let zpátky představoval, že by v potenciální filmové nebo sériové adaptaci měly ideálně vypadat. | Další silná stránka série spočívá v chytrém způsobu převedení hry na obrazovku, což zdaleka není pravidlo nejen v případě her, ale i jiných zdrojových formátů, které disponují svými specifiky (divadlo, knihy, komiksy, atd). Některé dialogy, respektive momenty, jsou ze hry převzaty jedna k jedné (předpokládám jako jisté pomrknutí tvůrců na fanoušky), jindy je pro hry znalé diváky doplněn tu větší, tu menší dějový dodatek, zasazující určité události do širšího kontextu (epizodický formát je ke smysluplnému rozšiřování původního příběhu jako stvořený) a někdy je pro změnu situace vyobrazená ve hře zde vykreslena úplně jinak (a ničemu to nevadí, protože vyznění scény odpovídá předloze). Tomu se říká umění zdařilé adaptace a nikoliv otrocké kopírování scény po scéně, nebo naopak vydání se směrem naprosté volnosti vůči předloze, kdy pak vyvstává otázka, jaký má adaptace vlastně smysl, pakliže nemá s původním dílem téměř/vůbec nic společného. | Nepodstatné výtky vůči první epizodě směřují k opomenutí událostí a postav z povedeného herně-dodatkového Left Behind (doufám, že na ně dojde řada v dalších dílech alespoň formou několika flashbacků) a k "vyhlášenému" konci herního prologu (modří už vědí:-)), který je v této verzi sice také působivý, ale podobného drtivého emocionálního dopadu, jaký se podařilo vyvolat hře (minimálně v mém případě), jsem se tady nedočkal a má citová angažovanost stran Joela nebyla na tak vysokém levelu (ehm:-)), jaký bych očekával. Plus malinká nevýhoda pro fanoušky předlohy pochopitelně spočívá v tom, že zkrátka daný příběh znají téměř/doslova nazpaměť (mě z toho nevyjímaje) a bohužel jsou tak ochuzeni o kouzlo nečekaného a neobjeveného, které divákům neznalým hry vedle vlastních kvalit díla dále umocňuje jejich zážitek. | Celkově ovšem po první epizodě převládá spokojenost a úplně poslední "lákající" záběr epizody, který jako by vypadl přímo ze hry, naznačuje a současně slibuje mnohé, tak snad prvotní veskrze pozitivní dojmy budou v dalších dílech jen nabírat na síle a nikoliv naopak. Potenciál tady rozhodně je a prozatím to vypadá, že bude také naplněn. | PeZet

7/10 | Praktická ukázka jak zábavně (pro diváka) a osudově (pro postavy) může dopadnout jeden exkluzivní výlet za gastronomickou nirvánou za předpokladu, že věhlasnému šéfkuchaři dojde trpělivost se svými snobskými klienty a rozhodne se pro ně uspořádat ultimátní (v tomto případě bráno doslova:-)) gurmánskou show o několika postupně více a více výstředních chodech (se stále podivnější mistrovou předmluvou před každým z nich zdarma v ceně:-)) a pro všechny zúčastněné strávníky i přítomný personál s čím dál, tím více znepokojivým průběhem celé food party. O krev ani nějaké ty mrtvoly zdaleka nejen na talíři nebude během večera nouze a možná se na proklamovaném menu objeví i něco, co by pozvaná smetánka ani náhodou nečekala. | Mylod se po desetileté pauze, vyplněné režírováním nemálo epizod hned v několika různých sériích (v čele s Game of Thrones), vrací k filmu a svým nejnovějším kusem servíruje divákům vytříbený filmově-kulinářský zážitek podle černo-komediálního receptu, s malou špetkou sociálně kritického koření (tudíž ve filmovém kotlíku tvůrců nesmějí chybět obvyklé přísady typu mírného nastavování zrcadla konzumerismu, konformismu, nebo případně klientelismu), který staví na zajímavé ústřední premise a především na povedeném hereckém obsazení. | Vysloveně napínavých nebo vyloženě strašidelných sekvencí se divák v rámci filmu příliš nedočká a byť je příběh značně přímočarý a na jeho konci se odehraje prakticky přesně to, co je tvůrci skrze postavu šéfkuchaře hned na začátku filmu předesláno, že se v závěru stane (což obvykle ubírá zápletce na zajímavosti), postavy - a tím pádem i diváka - v průběhu děje čeká postupně hned několik ne/příjemných překvapení, souvisejících s jejich temnou minulostí, ošklivým tajemstvím, nebo určitou (pro pozdější vývoj událostí zásadní) informací, o níž do té doby neměly ani tušení, díky čemuž se tvůrcům daří udržet divákovou pozornost po celý čas vyprávění v očekávání, co dalšího vtipného/zvláštního/šokujícího/šíleného se ještě ve zdejším restauračním zařízení stane a to až do skvělého fast-foodového finále, zakončeného stylově flambovací delikatesou. | Bez kvalitních surovin se kvalitně vařit moc nedá a totéž platí i na poli filmu z pohledu hereckých představitelů. Mylod si to naštěstí uvědomuje a neponechal tady nic náhodě. V hlavní roli za původně nasmlouvanou Stone nakonec zaskočila Taylor-Joy a jak se dalo předem očekávat, jde o více než důstojnou náhradu, protože hraje parádně. Fiennes ve výživné roli špičkového kuchařského mistra, který po letech služby ztratil své "mojo" a svou averzi k povrchní a k jeho celoživotnímu dílu ignorantské klientele přetavil do smrtící degustační prezentace, pak přímo vládne. Dialogové přestřelky mezi sebevědomou Taylor-Joy a čím dál, tím více z míry vyvedeným Fiennesem, korunované finálním "synergickým" pokecem, jsou rozhodně vrcholem celého filmu. Hoult ve vedlejší roli nadšeného fanouška a nekritického obdivovatele Fiennesova umění předvádí rovněž vydařený výkon a ani zbytek castingu za nimi není nijak zvlášť pozadu (potěšil hlavně Leguizamo jako vyhořelá filmová hvězda). | Nicméně tak jako Fiennesův šéfkuchař vytýká svým hostům pasivní přístup vůči jeho více a více nepatřičným praktikám a neústupnému personálu a současně pramalou snahu z jejich strany zvrátit neblahou situaci, ve které se ocitli, i já se musím připojit ke kritice, tentokráte směrem k tvůrcům filmu, stran nedostatečného vykreslení motivace většiny zde přítomných postav z řad hostů rezignovaně přijmout svůj neveselý osud, který je jim ovšem dopředu znám (zejména v samotném závěru). | Zatímco Fiennesovy motivace ke spáchání vyobrazených činů jsou ve filmu vylíčeny vcelku obstojně, pro ostatní postavy (s výjimkou Taylor-Joy) to bohužel neplatí a divák se žádných pochopitelných důvodů, proč během celého filmu neprojeví nějaký výraznější odpor, natož aby aktivně bojovaly o svůj život (v okamžiku, kdy si konečně uvědomí, že o něj všem na místě jde), nedočká. Tedy s výjimkou Houltovy postavy, která podstatu plánovaného podniku zná od samého počátku a šla do něj dobrovolně. Vedle šéfkuchaře se takového zacházení od tvůrců dostane pouze hlavní postavě, která se v podobné situaci jako jediná z celé skupiny chová relativně racionálně, logicky a pragmaticky (viz odhalení šéfkuchařovy fast-foodové minulosti a chytrý nápad využít tuto znalost proti němu s cílem si tím potenciálně zachránit život). | S čímž souvisí na druhou stranu to, že na můj vkus šlo ještě o něco více přitlačit na pilu jak co se týká psychologického teroru, tak i míry fyzického násilí a neskončit tak jen s jednou amputací prstu, utopením, zastřelením, oběšením a finálovým opečením, i když uznávám, že podobným krokem by došlo k razantnímu žánrovému posunu směrem ke klasickému slasheru (já bych s tím žádný problém neměl, právě naopak) a takové ambice tvůrci pravděpodobně vůbec neměli, protože jim zkrátka šlo o něco jiného. Celkově ale jde o šťavnatý mix vážně míněné satiry a nenáročné "pokleslé" žánrovky, který určitě stojí za to ochutnat. | PeZet

5/10 | Druhý Maverick v tomtéž roce se naneštěstí nekoná, byť má tenhle válečný biopic s Cruiseovým pilotním a kasovním majstrštykem pár styčných prvků společných (letecká akce konaná v zasněženém údolí, neférový dogfight s o generaci vyspělejším strojem a celkový charakter celé mise - bombardování konkrétního objektu pod mohutnou protileteckou palbou a samozřejmě jeden z herců ve vedlejší roli). Tím ovšem veškerá podobnost bohužel končí, protože film je jinak skrz naskrz průměrná letecko-biografická historka, kombinovaná s válečnou tématikou, natočená podle standardní šablony všech podobných žánrovek. | Problémy zde začínají už s ústřední postavou. Nemohu posoudit, jak na tom byla stran svého charakteru skutečná historická figura, ale ve filmu je hlavní hrdina vykreslen tvůrci tak trochu jako sebestředný kretén, který nerespektuje pravidla a při tom si na přístup okolí vůči sobě stěžuje (kritická diskuze o konci kariérního postupu z důvodu porušení rozkazu je skoro neuvěřitelná), pilotní výsledky nemá nikterak zázračné a opakovaně se vymezuje proti námořnictvu, které jej údajně neustále diskriminuje, ačkoliv veškeré projevy rasové nesnášenlivosti se ve filmu omezily na jednu scénu potyčky se skupinkou opilých pěšáků a v rámci své jednotky s ním všechny ostatní postavy jednají jako se sobě rovným. Současně s tím bohužel není Majors dostatečně sympatický a charismatický na to, aby svým hereckým výkonem nedostatky titulního charakteru na papíře přebil. Takže to opravdu vypadá, že jediným důvodem, proč se o tomto oceňovaném pilotovi natočil nějaký film, byl pouze ten fakt, že byl jiné barvy pleti a v daném konfliktu za námořnictvo s letadlem spadl na zem jako první. | Další výtka směřuje na strukturu děje. Expozice trvá úplně zbytečně hodinu a než se děj konečně přesune na válkou zmítaný poloostrov, respektive na oblohu nad ním, je divák svědkem několika ne-až-tak-podstatných dějových epizod, případně vyložených odboček (celá rekreační sekvence na Azurovém pobřeží), které příběh ani postavy nijak a nikam zásadně neposouvají, zato mocně posilují dost přestřelenou stopáž filmu. Po stránce technické realizace to taktéž není o moc lepší. Samotné letecké (vlastně jakékoliv) akce je ve filmu trestuhodně málo a svým rutinním zpracováním a mírou intenzity směrem k divákovi nejenže se nemůže rovnat podobným scénám v Maverickovi, ale je pozadu dokonce i za pár let starým, tematicky příbuzným, Emmerichovým Midway. Čestnou výjimku v tomto ohledu představuje povedená sekvence řízeného zřícení letadla, snímaná na (pseudo) jeden (ruční) záběr, ovšem takovýchto audiovizuálních parádiček je ve filmu naprosté minimum. | Zbytek je složen ze všech obvyklých atributů daného žánru, takže nechybějí dojemné pohledy do rodinného zázemí, přátelské sbližování hlavní postavy s kolegou za kniplem, jehož slušně ztvárnil Powell, scény náročného leteckého výcviku a zároveň krátkého "dovolenkového" oddechu (Swan jako filmová hvězda Taylor si pozornost docela krade pro sebe:-)), praktické ukázky každodenního života v námořnictvu a týmového ducha mezi jednotlivými spolubojovníky, nebo nějaké ty hrdinsko-sebevražedné kousky, za které se posléze hromadně rozdávají medaile a/nebo složené státní vlajky, plus osudové textové doslovy na úplný závěr. To vše tady očekávaným způsobem a relativně obstojně funguje, nicméně divák se v průběhu děje nedočká vůbec ničeho navíc, za co by stálo film zhlédnout více než jednou. | PeZet

5/10 | Nízkorozpočtová záležitost podle klasického westernového střihu, která je průměrná úplně ve všech myslitelných ohledech. Výchozí premisa o honbě za pomstou tady byla samozřejmě už nesčetněkrát, historka o návratu hlavní postavy zpět do akce na jednu poslední fušku po odchodu do "střeleckého důchodu" a založení rodiny, přičemž svým tehdejším chováním se příliš nelišila od těch, které nyní pronásleduje, se dříve už také párkrát objevila (a někdo za to dostal dokonce zlatého plešouna) a zkombinovat starého drsného pistolníka s (osiřelým) dítětem a značnou část děje postavit okolo jejich postupného citového sblížení po cestě za vykonáním spravedlnosti už rovněž v minulosti někoho napadlo (a někdo za to dostal dokonce zlatého plešouna). Tohle vše tady je a nic z toho není natočeno lépe nebo jinak, než tomu bylo u (slavnějších) předchůdců. | Samotné akce se divák v průběhu filmu moc nedočká a když už dojde na věc, je natočena rutinně až sterilně a to včetně finální přestřelky, cokoliv drsnějšího se milosrdně odehraje mimo záběr kamery, Cage v hlavní roli se sice snaží hrát, ale působí místy dost prkenně (western asi pro něj nebude to pravé ořechové), zatímco záporák postrádá jakékoliv charisma a člověk si až říká, čím vlastně tenhle směšný panák vyvolává u svých nohsledů respekt. Naštěstí to vyvažuje střídmá stopáž, skvěle tematický OST, pěkné lokace a krajinářská kamera spolu se slušně hrající Armstrong v roli Cageovy svérázné ratolesti, takže výsledkem je jedna nenáročná žánrová jednohubka na jedno večerní posezení. | PeZet