Goldbeater

Rozjezd to má velmi nadějný. Některé nápady týkající se vnímání okolního světa hluchoněmou hlavní postavou jsou docela zábavné, i když film s nimi nijak chytře pracovat snad ani nezkouší. Stejně tak se zde tvůrci nepokouší o kdovíjaký worldbuilding, takže celý vnitřní svět působí stejně mělce jako level arkádové hry (to možná byl záměr), k tomu zalidňují děj naprosto marnými, otravnými a ničím nemotivovanými záporáky (to snad záměr být nemohl) a brzy zabředávají ve velmi repetitivní akční podívané bez jakékoliv substance (to záměr určitě nebyl). Větev si film pod sebou podřezává zvratem v poslední čtvrtině, který celé dosavadní dění staví na hlavu a dopouští se toho nejlacinějšího podvodu na divákovi, jaký lze vymyslet. To už není o tom být stylově překvapivý, to je jen bezmocná práce se scénářem. A zbytek bohužel není ani zdaleka tak strhující a cool, jak se snaží být, aby to tomu člověk mohl s přimhouřením obou očí prominout.

Když dělat nenáročnou akční komedii, tak přesně takhle. To nejpochybnější hnedle stranou - kriminální zápletka v kostře filmu je hodně jednoduchá a hloupoučká, ale vlastně tu o ni vůbec nejde. Celé to táhnou jednak akční lákadla plná kaskadérských kousků, ale hlavně charisma obou hlavních představitelů. Ryan Gosling a Emily Blunt fungují spolu skvěle, mají viditelnou chemii a jejich slovní špičkování chvílemi skoro dá vzpomenout na klasické screwballové romantické komedie. Je to od Drewa Pearce a Davida Leitche celé vlastně takový milý love letter všem kaskadérům, "neviditelným" členům štábu a filmařině jako takové celkově a ta idylická romantizace celého tvůrčího procesu bez jediné špetky cynismu tu zkrátka divácky velmi dobře funguje.

Občanská válka je pro Alexe Garlanda návratem k osvědčenému schématu, kdy skupina postav putuje „nelidskou“ krajinou za nejasným cílem, nicméně oproti 28 dní poté, Anihilaci a potažmo i Sunshine se britský filmař nyní zabývá poměrně přízemním a docela realistickým scénářem. Já ho vždy vnímal jako velmi schopného žánrového tvůrce a od jeho nejnovějšího počinu jsem taky dostal, co jsem čekal, tedy solidní jednoduchou žánrovku. Nečekejte nic komplikovaného ani kdovíjak hlubokého. Poměrná přímočarost mi však vlastně u Garlanda sedí daleko víc než artistní symbolika jeho předchozích dvou počinů, čímž zároveň neříkám, že by na ni Občanská válka zcela rezignovala. Pokud bych měl něco vytknout, jsou to některé až příliš očividné vizuální volby - ve snímku, kterému by vzhledem k tématu nejvíc slušelo nějaké hodně neučesané a skoro dokumentaristické pojetí, se až příliš často režisér snaží postavy snímat ve vší symetrii uprostřed záběru, jak kdyby byly ve filmu Wese Andersona, a do konceptu se to úplně nehodí. Oproti tomu cením, že ve scénáři Garland nesáhl po nějakém nízko visícím ovoci a nerozhodl se film v jádru nějak jednostranně politizovat, takže se dočkáváme vyrovnané a hlavně nečernobílé podívané.