Goldbeater

Noc 12. je prakticky takovou anti-detektivkou. Hned v úvodních titulcích se zcela zřetelně dočteme, že snímek pojednává o nevyřešeném případu. I přes ten fakt však člověk následující necelé dvě hodiny hltá tu proceduru klasického krimifilmu, jako by se na konci měl dočkat výsledku, protože to jinak výstavbou děje velmi dobře funguje. Film mírně pokulhává jen ve scénách, kdy se zcela doslovně snaží poukázat na kolektivní vinu (a následující tvrzení může být spoiler, tak pozor), neb pokud oběť prokazatelně nezabil konkrétní jedinec, zabili ji všichni. Symbolika je v tom sice hezká, ale scenáristicky to až moc křičí a nezapadá. Mimo to palec nahoru.

Guy Ritchie je v posledních letech nečekané zajímavým tvůrcem, který si krom řemeslně slušně odvedených komerčních blbin sem tam natočí i „menší“, drsný a poctivě udělaný film. Po Gentlemanech a Rozhněvaném muži přichází s The Covenant, jenž nemusí nutně být ze zmíněné trojice tím nejlepším, ale opět aspoň dokázal přetavit závan tvůrčího elánu do následného diváckého zážitku. V první půli Ritchie vypráví téměř procedurální válečné drama, aby v půli druhé přepnul do módu Johna Woo a jeho přestřelené „bromance“ akce, která vrcholí až fetišisticky dlouhou montáží nezměrného fyzického a emocionálního úsilí, jaké jeden parťák dokáže vynaložit pro záchranu druhého.

Ti West po vcelku povedeném retro slasheru X přináší technicolorovou noční můru, která ve svém (úmyslném) kýči naprosto funguje. Pearl na rozdíl od předchozího snímku není předvídatelná a vyhýbá se žánrovým tendencím. A Mia Goth opět potvrzuje, že je neskutečně energickým živlem současného žánrového filmu.

Ari Aster a jeho excesivní autorská onanie. První tři čtvrtě hodiny a pár povedených pozdějších momentů nedokáže vykoupit tu neospravedlnitelnou tříhodinovou délku, v níž i přes přemrštěnost a bláznivost všech událostí děj plyne, jako když neplyne. Natahovat sedmiminutový kraťas na tři hodiny není jen tak. U svého nejdražšího filmu si studio A24 mělo dovolit plácnout občas tvůrce přes prsty a hodit mu do toho nůžky. A neexistuje, aby si tenhle film vydělal byť třeba polovinu svého rozpočtu zpět, neexistuje.

Smrtelné zlo: Probuzení je povedený hororový snímek, ale pokud máte Evil Dead sérii nakoukanou, budete si zde jen mentálně odškrtávat seznam toho, co se nutně musí odehrát. Prostředí starého činžáku není tak atmosferické a hororově zajímavé jako chata v horách. Tvůrci se zde snažili přenést zlo do nové stísněné lokace, přesto si nenechali ujít ani tu osvědčenou chatu, takže film dostává sice poměrně působivé, ale pro hlavní příběh naprosto zbytečné rámování (aspoň však přineslo nejlepší odhalení názvu filmu za dlouhé roky). Lesní duch z roku 2013 byl v převádění zajeté formule daleko údernější, působivější a zábavnější, tohle je jen OK.

V ideálním světě bych si od filmu, v němž se objevily Sylvia Kristel i Sybil Danning, představoval trochu jinou podobu akce... Ale co naplat. Ve zkratce je tohle nejblbější Letiště, ze zápletky je ve velké míře už jen vtip a největší energie plyne ze scény, kdy Alain Delon a George Kennedy velebí výhody francouzských prostitutek (asi oba věděli). Přesto to dokáže solidně zabavit, a když máte představu co čekat, nemůže vás to ani zklamat.

Je paradoxní, že nejlepší díl série Letiště se jednak skoro vůbec neodehrává na letišti, ale téměř se ani neodehrává ve vzduchu. Letiště '77 má totiž blíž k takovému podvyživenému sourozenci Dobrodružství Poseidonu než k předešlým či následujícím leteckým thrillerům, a tímto svébytným způsobem, kupodivu, zcela funguje. Velkou zásluhu na tom má Jack Lemmon, jenž svým charismatem a nulovou prvoplánovostí dá do kapsy všechny herecké pardály, kteří hlavní role v této sérii ztvárnili před ním či po něm.

Pokračování Letiště se řídilo schématem kratší stopáž - delší akce. A přestože tato akce z dnešního pohledu působí spíše úsměvně, je třeba vyzdvihnout snahu tvůrců udržet diváky na hraně sedačky po co nejdelší dobu. Překvapením filmu budiž, že hlavní hvězdou ani zdaleka není Charlton Heston, ale spíše Karen Black.

Letiště je velmi solidní exhibice kvalitního ansámblového obsazení a zřejmě i zdařilá adaptace knihy, již jsem dosud nečetl, ale jako drama je ploché jak přistávací dráha a jako thriller z dnešního pohledu zcela neefektivní. Bez nostalgie k tomuto snímku za to málo, co se v něm stane, nejde přistupovat příliš vstřícně.

Nechte se ovanout svěží vlnou ryzího amerického kapitalismu a vychutnejte si příběh, o jehož přesném výsledku už předem zcela jistě víte, nicméně poutavé dialogy a dynamická režie vás po dobu necelých dvou hodin budou neskutečně bavit. Je to hodně "by the numbers", ale to nemusí být nutně na škodu.