Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Krimi

Recenze (1 705)

plakát

Jiný člověk (2024) 

Na jeden z highlightů letošního karlovarského festivalu jsem si musel počkat až do jeho posledního dne, ale stálo to za to. Tohle multižánrové zjevení od studia A24 mě vyloženě překvapilo. Sebastian Stan podává pohlcující výkon, za nějž byl letos v Berlíně oceněn Stříbrným medvěděm. Po nedávno uvedené Substanci tu máme další snímek, který se pouští do tématu duality osobnosti po radikální změně její tělesné podoby, a i tentokrát to opravdu stojí za to. Jak se zdá, Cronenberg, Lynch a Kafka zanechali v Aaronu Schimbergovi hlubokou stopu a on jim to prostřednictvím Jiného člověka na plátně vrací. Vtahující bizár a přesně ten typ filmu, na který na festivalech chci narážet pokud možno častěji. [KVIFF 2024]

plakát

Na dotek (2004) 

Na hollywoodský film s mainstreamově áčkovým obsazením je Na dotek poměrně odvážný svými tématy, jazykem a vyobrazením sexuality. Centrální herecká čtveřice odvádí bravurní výkon a zejména Clive Owen si svůj part vysloveně užívá a dává na výbornou. Trochu mě z toho vytrhovalo, že při své délce a zacyklenosti děje snímek zejména v druhé polovině působí lehce repetitivním dojmem a skoky v čase jsou mnohdy poměrně brutální. Dobře odvedená dramatická fuška, ale dokázal bych si to představit ještě vypilovanější. [KVIFF 2024]

plakát

Až na věky (2024) 

Znáte ten pocit, kdy vám ve vztahu skřípe něco tak moc, že uvnitř těla dusíte mohutný výkřik? Hlavní postava Marie ten pocit určitě zná. A já ho teď bohužel znám i z pozice diváka, který se nedokázal na tenhle snímek ani za nic naladit a chtěl křičet, aby to už skončilo. Rozpad vztahu, emocionální vypjatost, vnitřní rozervanost. Všechno tam je. Herecky je to přesné, procítěné, odžité. Ale já jako divák cítil jen velmi málo z toho všeho. Technikou vyprávění a mizanscénou nudnější snímek jsem letos ve Varech neviděl a nadšení mnoha diváků příliš nechápu. [KVIFF 2024]

plakát

Paříž, Texas (1984) 

Zarostlý muž v červené kšiltovce se vynoří z vyprahlé pouště. Kde se tam vzal? Odkud přišel? A kam míří? Wim Wenders postupně odkrývá vrstvy tajuplné skládačky v poutavém rodinném dramatu o hledání sebe sama, který i při takřka 2,5 hodinové délce baví a překvapuje. Barevná symbolika, pohlcující hudba, naprosto úchvatná kamera, prvotřídní herecké výkony v čele s naprosto přesně obsazeným Harrym Deanem Stantonem. A Nastassja Kinski. Na tomhle snímku je hodně co obdivovat. Velké plátno se zde rovná velké přidané hodnotě. [KVIFF 2024]

plakát

MaXXXine (2024) 

Tak nám Ti West uzavřel svou volnou texasko-hollywoodskou trilogii a je na ní nyní vidět taková parabola. S X nás West oslnil velmi povedeným retro vizuálním stylem, ačkoliv prostoduchý scénář nebyl zrovna ničím úchvatným. Pak přišla Pearl, poměrně obdivuhodná hororová charakterová studie a highlight (nebo anomálie) celé trojice, potažmo rovnou režisérova celého katalogu. S MaXXXine se West opět spíše vrátil na začátek, tedy k vítězství formy nad obsahem. Působí to na papíře trochu nedopečeně, nevypilovaně. Možná už se režisér tak trochu autorsky unavil. Stále to je velká zábava, má to skvělý vizuál a zasazení do poloviny 80. let vypadá naprosto věrohodně. Ti West nikdy nebyl silný scenárista, ale má rád film, má rád tvorbu filmu a rád taky cituje ze žánrových klasik. Po skvělé Pearl mírné zklamání, přesto fajn nenáročná podívaná. [KVIFF 2024]

plakát

Soused (2021) 

Daniel Brühl letos do Karlových Varů přivezl svůj nenápadný, přesto sebevědomý a dynamicky natočený režijní debut a já musím uznat, že mě až překvapilo, jak mě to po nějaké chvíli chytlo. Myšlenkově bohaté konverzační drama s trochou humoru a mnoha překvapeními připomíná prakticky divadelní hru, odehrává se převážně v jedné místnosti v jádru s dvěma hlavními postavami a plyne velmi svižným tempem. Vlastně jsem docela zvědavý, na co se Daniel za kamerou vrhne příště. [KVIFF 2024]

plakát

Tetsuo (1989) 

Po klasických destruktivních obludách japonské kinematografie jako Godzilla nebo Mothra, monstrech příchozích z vnějšku, se v roce 1989 objevil Tetsuo, netvor pocházející tentokrát zevnitř. Z hloubi černé duše. Tetsuo je dílo, které je potřeba vnímat pocitově, ale musíte se připravit na to, že pocit, jako když vám závity kovového šroubu brousí zuby, rozhodně nebude úplně příjemný. Tahle kovošrotová odysea se zapsala nejen do dějin žánru body-horroru, kam svými naprosto unikátními výjevy právem patří, ale zejména taky do pomyslného odvětví sound-horroru, protože zdejší drásavé zvuky a naprosto tepající hudba se musely nesmazatelně zapsat do paměti všech diváků, kteří měli tu čest ji prožít. Šílená, undergroundová, experimentální a hluboce osobitá podívaná videoklipového střihu, jíž jen tak nevymažete z hlavy, jakmile ji jednou uvidíte. [KVIFF 2024]

plakát

Kafka (1991) 

Teda na tom Pražském hradě se ale dějí věci! Steven Soderbergh přinesl hravou kombinaci "filmu o Kafkovi" i "kafkovského filmu". Výsledkem je vizuálně precizní dílo s naprosto skvostnou černobílou kamerou a s velmi pamětihodnými hereckými výkony. K tomu se mi opravdu líbila Soderberghova práce s lokacemi. Praha v rámci jeho uměleckého pohledu působí zároveň zcela povědomě i naprosto cize, jako z jiného světa. Až když se na plátně objeví Josef Abrhám a Ondřej Havelka, víte, že jste skutečně na české půdě. A opravdu jsem nečekal, až do jakých science fiction sfér se tenhle snímek nakonec vydá. [KVIFF 2024]

plakát

Kneecap (2024) 

Kneecap je zábavná, freneticky a s energií natočená podívaná s funkčím humorem, která se letos stala nečekaným diváckým hitem karlovarského festivalu. Bujaré řádění severoirské hiphopové kapely skvěle funguje na plátně, ačkoliv jakmile po filmu nad tím vším chvíli přemýšlíte, úplně bezproblémové to není. Svou antisystémovost, glorifikaci ilegality a propagaci drog se snímek tak trochu teatrálně snaží obhájit skrze rebelanství irského národa, ochranu jeho domorodého jazyka a boj za svobodu. No... budiž. Pokud s tím nemáte vyloženě problém, asi si snímek užijete. Já jakožto ne-Ir budu radši mlčet. Občas není od věci nechat morálně pokleslý film žít. [KVIFF 2024]

plakát

Proudy lásky (1984) 

Nakoukávat katalog režijních děl Johna Cassavetese znamená nejprve se obrnit značnou dávkou trpělivosti, ono totiž dostat se na vlnu tvorby tohoto osobitého autora je poměrně velký oříšek. Jeho zcela civilní a přesto naprosto bláznivé počiny nejdou divákovi nikterak naproti. A ačkoliv poslední režisérův ryze autorský počin, Proudy lásky, vznikl pod hlavičkou studia Cannon Group (známého především díky akčním filmům v hlavní roli s macho týpky s krochnama v rukou), rozhodně od něj nečekejte cokoliv odlišného a přístupnějšího. Producenti Golan a Globus se díky Cassavetesovi jen zkrátka chtěli na oko validovat jako tvůrci hodnotného artu. Z řady snímků Johna Cassavetese uvedených v posledních letech v Karlových Varech mě nicméně tenhle chytil asi zatím zdaleka nejvíc. A i tak se zdráhám ho komukoliv hned tak doporučit. [KVIFF 2024]