Gastovski

Klasicky levně působící italská giallo volovina: ideální ke shlédnutí s partou přátel v alkoholovém opojení, dělat si z ní srandu a čekat, jaká fraška se odehraje v následujících scénách. Ale při single střízlivém sledování se v plné nahotě vyjeví opravdu trapná matlanice.  A zvyšovat hodnocení tak bídného filmu jen na základě toho, že občas uspokojí můj černý smysl pro humor, to se mi opravdu nechce.

Další Bergmanova zžíravá exkurze do hlubin lidských (v tomto případě ženských) duší. Mírně psychotické, ale zajímavé. Co ale nepovažuji za zajímavé jsou artová cingrlátka; s těmi většinou nejsem moc velký kamarád. Jak by mi bohatě stačily ty monology! Kompozice s výkladem pochopení 100+1 akorát rušily a snižovaly hodnocení. Tento Bergman je těžký filmový kalibr jen pro velmi vnímavé jedince či zanícené artofily.

Notně chcíplá variace na Callahanovky a zároveň zatím nejslabší film s Eastwoodem. Příběhově těžká rutina, záporák ubohý, napětí žádné, pokusy o hlášky trapné, ženské postavy nepřirozené a vizuálně jak z plastelíny. A závěrečná motocyklová honička? Takovou groteskní frašku bych ocenil u Chaplina, ale ne u dua Eastwood / Siegel. 2* s odřenýma ušima.

Děti železnice jsou typickým zástupcem líbivých rodinných filmů, kde  je všechno až přehnaně miloučké, roztomiloučké a celkově velmi naivní. Navíc dětičky nejsou žádní raubíři, takže ten pozitivní a slaďoučký medík není bohužel zředěn vtipem, napětím či snad konfliktem. I přes tyto "negativa" jsem ale nenabyl dojmu, že film sklouzává ke kýčovitosti, což je velké plus. Celkově za mě tedy neslaný, nemastný, ale nijak neurážlivý průměr.

Těžkotonážní fuckmind! Ale narozdíl od ostatních, díky kterým skončili jejich režiséři na mém pomyslném filmovém blacklistu, tam Ari Aster určitě neskončí. I přes tučnější stopáž jsem byl neustále překvapován čím dál tím více bizarnějšími výjevy, které mě však bavilo sledovat se zvědavostí, jak to všechno skončí. Pro fajnšmekry filmových podivností povinnost.

Epesní a velmi "šťavnatá" ranná Carpenterovina, která mě bezezbytku uhranula svojí hutnou atmosférou, synťákovými šlehami a velmi dobře zvtvárněnými charaktery postav, které na  13. okrsku přežijí nejdéle. Mám jen jednu výtku k délce: je to opravdu kratičce působící jednohubka. Delší stopáž o 20 - 30 minut věnující se ještě více postavám, konci či snad dalšímu krveprolití - to by byla žranice.

Nové komixovky už drahnou dobu nesleduji. Ale u Strážců 3 jsem udělal menší výjimku, jelikož dvojka byla jedním ze dvou filmů Marvel Universa (z cca asi 30), které byly fajn. A i třetí pokračování je fajn z hlediska atributů, které od těchto filmů očekávam - čili zábavná, nepříliš trapná a vizuálně cáklá podívaná, avšak bez hlubšího obsahu či snad dechberoucího herectví. J. Gunn má pořád svůj osobitý rukopis, který se odlišuje od zbytku celé té komixové generické kaše a díky tomu jsem se obstojně bavil. Jako rozlučka dobré. Slabší 4*.

Předchozím dvěma dílům jsem vysoké hodnocení nedal; ač určitě mají co říci a jsou vcelku zajímavé, nepřesáhly stupnici lehčího nadprůměru. Ale na tuto závěrečnou část je vyloučeno superlativy šetřit. Tříhodinová odysea obyčejného japonského vojáka (vynikající T. Nakadai), který má jen obyčejnou lidskou touhu přežít, přenese na diváka olbřímí pocity zmaru, zoufalství a deprese. Ani nepamatuji, jestli nějaký "válečný" film ve mně vyvolal takto silné pocity, které rezonovaly ještě několik dní po projekci. Z hlediska "válečných" filmů velmi silný a intenzivní zážitek psychicky velmi vyčerpávajícího rázu.

Výzva je holt výzva. Těmto hardcore "slow burn" filmům se po menší zkušenosti s Bélou Tarrem vyhýbám, jak čert kříži a vůbec je nevyhledávám. Během do extrému přetažených a táhlých záběrů, upínající se na jeden bod, mě po chvíli přepadá pocit jakési letargie. A tento pocit se mě po chvíli zmocnil i při sledování The Room, který byl ještě umocněný velmi skoupými, vláčnými dialogy v hávu poetického šepotu. Obraz jsem vnímal, ale po chvíli byla moje duševní únava stejná, jako u hlavního protagonisty. Ani nevím, co bych pochválil. Možná snad pětiminutový záběr na ceduli, kde se do vrzajícího rytmu objevují titulky a také, že délka nebyla vyloženě smrtící. Ale být to o něco delší, tak tam ten odpad dám.

Už úvodní lehce vlezlá, ale o to více chytlavější píseň mě dostala do té správné nálady, abych si tento polomuzikál patřičně užil. Velmi pestrá (jemně řečeno) taneční čísla jsou těžký úlet v pozitivním slova smyslu, která hýři barvami, ale hlavně zajímavými nápady. Leckdy až absurdní humor se přesně trefil do mého gusta. Velmi vtipný mi přišel kontrast s avantgardním "divadlem", kde diváci museli dřepět na zemi - to se pak člověk ztotožní raději i s tím pornem. Ale samozřejmě vtipné byly i další jednotlivosti jako Yannovy hlášky, veškeré dění kolem fanatického skladatele Blocha atd. Úplný závěr na mě působil nejdříve dosti nepatřičně, kdy jsem se nesl na vlně pohodové rozvernosti, ale s menším odstupem a s onou chytlavou písní znící v hlavě musím uznat, že tam sedí. V šoubyznysu se holt musí jít někdy až na dřeň.