katuska138

Ze všech stran poslouchám, jak se Tarantino sám v sobě utopil. Já říkám no a? Užila jsem si každou vteřinu 182 minutové stopáže. To už jsou všichni tak zdeformovaní moderním trendem "čím víc zeleného plátna, tím víc film"? Ucelené, komorní drama, dotažené k naprosté dokonalosti Waltonem Gogginsem a Timem Rothem (pořád nevěřím, že to nebyl Waltz) už asi v dnešní době nedokáže udržet pozornost zlenivělých diváků. Tarantino dal do Hateful Eight celé své srdce i duši, prýští to z filmu do všech stran. Dlouhé rozhovory zdánlivě o ničem. Všude samá krev. Tvrďák v hlavní roli. Velké množství ironie. Členění do kapitol. Tarantinův komentář jako dokonalá vsuvka. Jen ódy na Morriconeho příliš nechápu. Zůstala bych u Tarantinovy oblíbené recyklace starých pecek, protože jediná chytlavá melodie, kterou jsem zaregistrovala, byla ta v závěrečných titulcích z roku 1967.

Všude čtu přirovnání k Všemocnému. Mně to tedy ze všeho nejvíc připomínalo Kroniku. A taky Residenta. Ale Kronika, natož pak Resident se narozdíl od tohohle filmu nesnažili tvářit tak strašně moc vážně. Nevím, čím byl Besson sjetý, když tohle dílo psal, ale musel to být dobrý matroš. Graduje své myšlenky do takového extrému, že na konci vše vyzní jen velmi, velmi trapně a rozhodně ne uvěřitelně a realisticky. Film měl určitý potenciál, který bohužel nebyl využit a sklouzl do ubohého podprůměru. A na závěr bych se ještě jednou ráda trochu zasmála - Tak Scarlett je teď náš nový Bůh. HA, Ha, ha.

Billyho Boba Thorntona mám radši v jiných rolích, sem mi zrovna dvakrát moc neseděl. Taky to není zrovna vánoční film plný lásky a něhy. Je to úplně něco jiného, než jsem čekala a nijak zvlášť mě to nepotěšilo.