Helmutek

"Na vojně člověk musí trpět - to bylo základní východisko, kterému podřídili úplně vše. Na vojně jste zjistili, že soudruhům se neodmlouvá, ale bezvýhradně podřizuje." Tolik k tomu dneska tak oblíbenýmu divnonázoru, že dnešní chlapi jsou změkčilí a zrovna vojna že je prostě tou skvělou věcí, která jim chybí a jejímž znovuzavedením by se spousta problémů najednou vyřešila.K tomuhle bych doporučil kouknout se právě i na tenhle díl Příběhů - každýmu, kdo nad tim nebude přemejšlet zidealizovaně nebo zromantizovaně, to musí bejt okamžitě jasný.

F. R. Čech: "Buď chcete dělat svoji práci, nebo bejt hrdina. My jsme hrdinové bejt nechtěli." / M. Prokop: "Byla to věc odvahy, která prostě u mě nebyla. Já měl rodinu. Bylo to takový, že si člověk myslel, že když to neudělá, tak je vlastně konec. Ale možná ne." / Jirounek: "Když člověk miluje Karla Högera a Jiřinu Šejbalovou a ví, že jsou to velcí herci, a taky tam byl bohužel Werich a jiní a jiní, a pak je člověk vidí sedět zahanbené a se skloněnou hlavou v tom hledišti Národního divadla, tak si říká, "Tak k čemu celá česká kultura slouží a co nám to vlastně ti herci chtějí z prken jeviště sdělovat? To je, ať se na mě nikdo nezlobí, to je zrada na národu. A teď tam seděli všichni jak beránci, jak spráskaní psi, a nenašel se jediný, který by se aspoň zdvihl a odešel." / Paul Wilson: "Já jsem to okamžitě pochopil tak, že to je takový... takový jako spektakulární úkaz, jak se má chovat celý národ. Když toto dělá Werich, tak proč bych to nedělal já, že jo? A jedna žena mi říkala: 'Když už jsme podepsali tolik věcí, s kterými jsme nesouhlasili, tak jsme dost dobře nemohli odmítnout ani tohle.'" / "V roce 2003 myslím, když Havel jako postprezident konečně šel do důchodu, tak byla oslava zase v Národním divadle, kde oslavili jeho působení jako prezidenta těch 12 let, nebo kolik to bylo. Tam byly spousty lidí, kteří podepsali tu Antichartu, a ti samí lidi tam najednou oslavovali toho Havla. Takže jsem seděl v lóži a viděl jsem to, jak Vondráčková a Gott a tihle všichni lidi oslavovali člověka, kterého svými podpisy kdysi v podstatě podrazili - a ještě se to stalo na tom samém místě, kde se kdysi ty samí lidi tak podělali. Bylo to velice trapný." / Hvížďala: "Protože většina těch lidí si myslím, že si uvědomila, že udělali blbost. Jako jsem si to uvědomil já. Ono už tohle stačí, aby se člověk začal sám sobě ztrácet. Taky to byl potom samozřejmě jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli z té republiky odejít. Protože jsem si uvědomil, že když jsem už dal ten malíček, že bych musel dál ustupovat a že bych se ztratil sám sobě." / Potužil: "Základní věc, kterou je potřeba pochopit, je, že nikdo nevěděl, že to tu skončí. Ten Brežněv tu byl navěky, ti komunisti se Sovětským svazem na věčné časy, tak i když jsi věděl, že Reynek je velký básník, a Ivan Skála, že je hovno, tak stejně nikdo nevěděl, že to skončí. A když ti bylo dvacet, chtěl jsi tady souložit a bejt zamilovanej, mít divadlo, dělat divadlo, tak jsi to dělal i za cenu nepochopitelných, hrozných ustupků." // A na závěr ještě jedna nasírací od F. R. Čecha: "Všichni jsme věděli, že to (s podpisem anticharty) není pravda! Pochopte, to je... to je... to byla ta švejkovina. Tohle přece nemůže nikdo vzít vážně." Jenže komouši to vážně brali - lidi dál buzerovali, šikanovali, pronásledovali a zavírali, mučili je, ničili jim rodiny, deptali je a zabíjeli je. Vážně to nemuseli brát jen ti, co šli s proudem a nekoukali se napravo nalevo - takoví, jakej je očividně FRČ.

Jan Sedláček byl obyčejnej zemědělec, kterej jenom chtěl obhospodařovat svůj kus země, aby uživil rodinu. Upřímnej, bezprostřední, jednoduchej, ale maximálně charakterní člověk - kterej měl "jenom" tu smůlu, že život prožil za komunistů, jejichž násilná kolektivizace lidi jako Sedláček nekompromisně zadupala do země. Ty lidi, který se o půdu uměli starat a rozuměli jí; ty lidi, který k ní měli vztah a který věci dělali nebo nedělali proto, že buď fungovaly nebo nefungovaly - a ne proto, že by jim to nařídilo nebo nenařídilo ústředí anebo proto, aby si odkroutili směnu obdělávání erárního majetku a konečně mohli jít na pivo. A Sedláček byl ještě k tomu člověk, kterej se s tim s úsměvem na rtech a rodinou na krku nesral ještě o něco víc - jako křesťan schovával zakázanou literaturu, což mu teda nakonec srazilo i vaz. Teda vlastně spíš naopak - do tepláků sice šel, ale při pohledu na Sedláčkovy štěstím zářící oči je zřejmý, že charakter ani elán mu to nevzalo (teď samozřejmě nemluvim o rodině, která si musela x let poradit bez něj), což by možná paradoxně dokázala právě ta případně ohnutá páteř. Opravdu odvážný obyčejný lidi, takový, jakej byl právě Sedláček, upřímně a hluboce obdivuju - bojim se, že já bych podobnejch činů a gest schopnej nebyl.

"Je pravda, že Horákový ten Gottwald smrt dávat nemusel, moh jí dát doživotí. Ale ona se přiznala!" (J. Ondráček) To je krásně vystižená obludnost a zvrácenost komunismu ve dvou větách: zaprvý pohrdání hodnotou lidskýho života (jinýho než mýho = diverzantů), zadruhý odvolávání se na vyšší instance (jakkoli účelově a nelidsky vytvořený) a odmítání převzetí vlastní odpovědnosti: Protože šéf řek, protože komunistická ústava řekla, protože tehdejší zákony řekly, protože se někdo při mučení přiznal, protože tohle nebo tamhleto... "Jak dycky řikala moje žena: Prahu oplotit pětimetrovym plotem a nechat je tam všecky vychcípat. Protože ta revoluce, ta se vždycky vyvážela odsud." / "Když jsem v Praze v listopadu 89' potkal lidi, který se rozplývali štěstim, že komunisti padli, tak tam jsem pochopil, že jsem prohrál. Když jsme jeli autem z Prahy domů, celou cestu jsem brečel. (...) Já jestli můžu, tak z této pozice bych se chtěl omluvit všem občanům této země za tu mojí komunistickou minulost, ale hlavně bych chtěl vyjádřit upřímnou, hlubokou lítost těm, kteří trpěli, a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni." - to je kruva frajer! Bohumil Řeřicha, prostě jeden obyčejnej, "nevýznamnej" člen KSČ, kterej se dneska za všechno omlouvá - tohle je pro mě charakter naprosto obdivuhodnýho formátu. Takhle se umět stavět k vlastnim selháním, to bych taky chtěl umět.

V 50. letech pronásledovali komunisté každého faráře a řeholníka. Každý třetí skončil v pracovním lágru. A lidé přesto stále chodili na bohoslužby. / "Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 - za to se šlo klkidně na 2 roky do vězení." / "On přijal Boha, stal se křesťanem, a pak došlo k bytostné proměně, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit." / "Nevím, jestli bych to na sebe měl takhle říkat, ale on jestli ten pasivní přístup, který jsem měl... jestli to vlastně taky není napomáhání režimu. Nevím."

Původně vystudovaný zootechnik vedl oddělení proti církvím. Své působení u StB považuje za jednu z nejhezčích (sic!) částí svého života. "Byl to (u SNB) takovej svobodnější život - pro mě. (...) Přesvědčovat ty lidi, aby mi řekli, co já potřebuju, nebo vyhodit nějaký tý dezinformace a pak čekat, odkud se to vrátí zpátky na stůl, sledovat, jaká je ta provázanost - je to prostě hezký, no, hezká práce. Čím jsem byl, tím jsem byl rád." Vypsat by se dala KAŽDÁ JEDNA věta Ulče, toho komunistickýho prasáka a despoty - tzn. přesně toho typu lidí, který z komunismu těžili nejvíc a na kterejch byl komunismus postavenej, který vyhledával a který spoluvytvářel. Jediný, co na tom všem podle Ulče v pohodě neni a co je podle něj odporný a co se teda vážně nedělá, je to, že ho Strana podle jeho slov po roce 1990 "hodila přes palubu a že jeho práce přišla vniveč". Srdíčko. // "Když ti agenti potom řikají 'Já jsem nikomu neublížil', tak si neuvědomují, že právě tím, že poskytovali tyhle informace, tak umožnili té StB toho člověka skutečně skřípnout a zničit. Tohle bylo to, s čím oni hráli: 'My vás můžeme zničit. A můžeme zničit nejenom vás, ale celou vaši rodinu.' Takhle vytvořili dojem, že zatkli mojí manželku, moje děti že rozvezli po dětských domovech, a že už je nikdy neuvidím." / "Stačilo jenom, aby ten člověk řekl 'Ano, jsem ochoten vám podávat informace.' A tím pádem se udělal spis na agenta. Každej, kdo je v seznamech agentů StB, agentem byl a věděl o tom. Neexistuje výjimka, aby o tom nevěděl - že by jednal s orgánem StB a že nesouhlasil se spoluprací." / "Přestože jsem si stoprocentně jistej, že za 10 let služby u StB jsem nikomu osobně neublížil, tak tutově mám podíl viny v tom, že jsem to pomáhal udržovat."

"Lidi mají představu o tom, že to, že někdo je homosexuál, že to je jeho volba. Oni nechtěj vidět, proč je ten člověk homosexuál. Nemají ty vědomosti, ty znalosti, protože... protože nečtou, neposlouchají nezáživný besedy odborníků. Zajímají je různé show, drby, bulvár... Ale proč se to děje, to je nezajímá." / "Já jsem celý ty roky měla sen, že jednou nastane den, dejme tomu, že jsem znova mladá, a přijdu někam žádat o zaměstnání, a řeknu" Helejte, ale já jsem lesbička", a oni řeknou No a co? Tak tohle už se dneska děje a já mám z toho strašně obrovskou radost." Mimochodem - to, že homosexualita byla v Čechách trestná až do roku 1961, to mě teda docela dostalo.

Mrazivej příběh dvou kamarádů začínajích na stejnym bodě (na protirežimní demonstraci) a končící na opačnym pólu myslitelnýho spektra - z jednoho se stane spolupracovník StB a udavač, z druhýho ten, na kterýho je donášeno. Děsivá výpověď, skoro jak z ňákýho dramatickýho filmu - až na to, že tady jde o skutečný nečernobílý lidi, o skutečný kamarády, o skutečnej život a o skutečný, normální Čechy. On neni jeden zlej a druhej hodnej - a přesně tadyta nejednoduchost by pro nás všechny měla bejt připomínkou, že každej z nás se může ocitnout i na tý špatný straně barikády. Protože na to, aby se člověk vez, stačí jen jedno blbý rozhodnutí.

A co hodnotit? Kvalitu střihu, výběr témat, "kameru"...? Nic z toho podle mě nemá smysl, tady je hodnotou jen a pouze ten projekt sám o sobě - že něco takovýho vůbec vzniklo. Že někdo ty lidi našel, svolal, vyzpovídal. Ta vypovídající hodnota je maximální, za mě je to jeden z nejlepších projektů, který znám (společně třeba s Manželskejma etudama) - a o další důvod víc, proč si připomínat, jak skvěla doba, ve který žijeme dneska, vlastně nakonec je. Protože tyhle sračky, tyhle zrůdný překroucenosti a zákeřnosti, o kterejch (nejen) těchhle 16 dílů vypovídá, to žádná sranda nebyla, jakkoli to dneska s odstupem a určitou (tady tak oblíbenou) "ostalgií" trochu ztrácí na síle a spusta lidí řiká, že to vlastně zas tak hrozný nebylo. Že jen lidi nesměli cestovat, ale pokud sis to, co sis myslel, řikal jenom pro sebe a ne na veřejnosti, pak že to bylo vlastně docela v pohodě. Jenže nebylo - ta (ne)svoboda slova je totiž symptomem vážnějšim a vypovídajícím víc, než jak se na první pohled zdá. Nejde totiž jen o to, že nemůžu na náměstí říct, že Gottwald (nebo kdokoliv) je vůl, ale ono jde o tu společnost, ve který platěj a jsou všeobecně respektovaný pravidla, díky kterejm tohle prostě může jako zákaz existovat - jde jen o ten vrchol ledovce, bez kterýho, obrovskýho a zrůdnýho, by ale tadyta jeho špička nemohla vůbec existovat. Ono totiž nejde jen o jednu nebo pět nebo padesát věcí, který nešly a který komunisti znásilnili, překroutili a podupali, ale o celej ten systém, ve kterym byl člověk nucenej žít - rodit se, vychovávat a umírat. S následkama tohodle se každej z nás ve svý rodině vyrovnává dodneška a dlouho se s tim asi ještě vyrovnávat budem (když se kouknu na současnou politickou situaci), takže každej takovejhle projekt, kterej nám trochu připomíná, že o žádnou prdel fakt nešlo - že tady šlo o každej ten jeden zmařenej a zadupanej lidkej život - každej takovejhle projekt je neskutečně hodnotnej.

Dorgy jsou špatné, áááno... Film, kde jsem absolutně nechápal, o co jde a co se děje, ale stejně mě to strašně bavilo. Film, kde jsou všchni naprosto odporný (Phoenix smrdí snad i z tý obrazovky) - myšleno zanedbaný, zpocený, nemytý, nepřikrášlovaný - ale stejně se mi vlastně líbili (tady příkladem budiž třeba i ta scéna s docela hezkou nahatou Waterston, která všechnu něžnou krásu spolehlivě zabije tim, jak Phoenixe začne ohamtávat těma nechutně špinavejma nohama). Je to naprostej, ale fasicnující úlet - skoro bych řek možná až Andersonovsky absurdního směru, než mi došlo, že režisér Inherent Vice je taky Anderson (haha), takže jinak: tam, kde je Wes víc roztomilej a poetickej, tam je Paul Thomas zhulenej nebo zfetlej, a ne nutně jen tim vstřebatelnym směrem. Tak první půlku jsem se držet tempo snažil, pak už jsem to ale radši vzdal. A asi jsem udělal dobře, protože třeba jednu z těch posledních scén, kde Brolin doslova sežere (ještě tim jeho podobně nechutnym způsobem, jakym si olizuje prostředníčky nebo jakym si na špejli užívá banán v čokoládě) mísu Phoenixovy čerstvý trávy a pak beze slova odejde vykopnutejma dveřma, tu bych za příčetnýho mentálního rozpoložení rozlouskávat nechtěl. Skoro si řikám, jestli nakonec jeden z nich (Brolin/Phoenix) nebyl jen halucinací nebo marihuanovym přeludem - asi ne, ale hlavně to je vlastně jedno. O to podle mě v tom filmu nejde, a zbytek jsem si fakt užil - i tu linku absurdních divnohumornejch situací (jak se třeba Phoenix schoulí před procházejícíma poldama do klubíčka, scény v tý jeho "kanceláři", kundolízací podnik s "pussy menu" a právě probíhající akcí zlevněný lízačky, scéna u Blathnoye v ústředí Zlatýho tesáku, telefonáty s Brolinem, zákeřní zubaři nebo saxofonisti, který nejsou tim, čim se zdají být...), užíval jsem si i to neuvěřitelně luxusní obsazení (skvělej!!! Phoenix, nádherně nechutnej panpolicejníbrutalita Brolin, Wilson!, Del Toro!, Witherspoon!, Waterston atd. atd.) a užil jsem si i výbornej soundtrack. Zážitek i film je to zvláštní, ale jednoznačně zajímavej - moc podobnejch filmů neznám, takže já osobně jsem za každou takovouhle trochu jinou věc jedině rád.