GrooveJump

V dnešní době trvá trochu délé ponořit se do tohohle "retra"

Sporadicky vyhledávané arťárny mi dal další úder na solar...

Konečně byl širší kineamatografiké veřejnosti blíže popsán stav na Západním břehu Jordánu, potažmo i v celém Izraeli, jehož území je prošpikováno stovky klimetrů betonové zdi (věřte, že Berlínská obdoba je slabý odvar). Ta si vybrala (a vybírá) svou daň a v reálu na její existenci bohužel nepadl pouze jeden mediálně zprofanovaný citronový sad. Ten, je zde jakýmsi symbolem velkého politického postoje (nutno podotknout, že propalestinského) ve vztahu k "majoritní" Izraelské dominanci. Ovšem trefně poukazuje na nesmyslnost a budoucí dlouhodobou bezvýchodnost odvěkého konfliktu a nabízí řešení v podobě multikulturalistického a humanistického postoje, kterému je úplně jedno jestli stojíte před zdí nebo za ní. Vlastně jsme svědky objektivní charakteristiky, který oslavuje prostotu a čistotu lidské duše (nutno podotknout, že v podání Hiam Abbass, minimálně triplovaně charismatickou, krásnou a vlastně nedostupnou bez velké dávky slušnosti a čestnosti), která znamenají více než dogmata, pocházející z institučně řízených systémů (polického zřízení, či v horším přpadě náboženských norem)...

Až za tři dny mi to došlo...

Dylan Moran vlastně nemůže hrát nic jiného, než tyhle "alkoexistence"... I přesto, že ten film komplexně vázne, scénáristicky naivní, byť poměrně kvalitní dílo...

Mučednická pravdivá slova, byť od Mirka Dušína...

Klasický příklad toho jak masivní severská kvantita převálcuje kvalitu... Není mi taky jasný o co se vlastně "rejža" pokoušel. Je to něco jako když jíte chleba s medem a k tomu přikusujete papriku...

Izraelský průměr, který se pokouší dostat nás do rohu a nutí nás citově přitakat nad neštěstím made in život. Haifa - nostalgie, Dana Igvy - nádhera, Film - robotické ohrané fádní emoce.

A zas to americký zhovadilý nezávislý léto. A zase sem jim to sežral i s navijákem. Brrr, už newim co se mnou...

Ben Whishaw opět udivuje svým velice působivým a sympatickým subtilním zjevem, a Abbie Cornish nabízí divákům postupné proniknutí do podstaty její přirozené krásy. Jsme tak svědky, kolikrát až moc, citově zabarveného dialogu, který vlastně oslavuje lásku cudnou, či staromódní, chcete-li. Spojte si Finding Neverland, Piano, Pýchu a předsudek, Pokání a výjde Vám tahle historická lovestory, která sama o sobě není originální, což nejde ani tím nejnajivnějším způspbem očekávat, avšak v samotném důsledku ukňourané zamračené východočeské neděle, to nehrje pražádnou roli. To vše se děje za přítomnosti skvěle naexponovaných obrazů anglického venkova (především jednotlivé obrazy měnící se v závislosti na ročním obdobím), které dávají ostatním divákům jásný impuls, dát si tuto exkurzi do citově čistých, ale v jistém směru přehnaných vod lidského milostného spojení, spíše na plátně, větších rozměrů, než na obrazovce s malou úhlopříčkou...